Edvard Beneš a československá státnost 11
Edvard Beneš a československá státnost 11
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice
Pokud se týče dnešní výkladů o odsunu a o tzv. Sudetoněmcích, relace obou exilů poskytují velmi mnoho dokladů o výstrahách kolaborantům a zrádcům všech kategorií - počínaje státním presidentem a konče posledním protektorátním četníkem, samozřejmě včetně čs. Němců i říšských Němců na čs.území za okupace -, že po vítězné válce budou postaveni před řádné soudy a komise, a budou vyšetřováni pro válečné zločiny, pro zradu ČSR a pro všestrannou kolaboraci s nepřítelem, agresorem III.říší. A byl to požadavek nikoli dr. Beneše ani samotné exilové čs. vlády, ale především nekomunistického domácího odboje! Nemůže být tudíž přijat výklad, že poválečná opatření proti Němcům, Maďarům, zrádcům, kolaborantům, gardistům, fašistům a osobám se Svatováclavskou orlicí byla jakousi „etnickou mstou, čistkou“ vyvolanou „pomstychtivým Benešem“! Tyto výmysly je nutno kategoricky vyloučit z výkladů seriózních historiků, přestože se od roku 1989 neustále vyskytují v domácí i zahraniční literatuře.
Typické příklady těchto lží o odsunu, dekretech, úloze čs.vlády při utváření propozic odsunu atd. lze najít např. v knize A. Bell-Fialkoffa, „Etnické čistky“ Praha 2003. Zvláště str. 9, 21, 49-51 aj. Autor zamlčuje úlohu britských kruhů včetně Chamberlaina při utváření tezí odsunu Němců a nepravdivě svaluje vinu za tyto akty výhradně na čs. vládu a to až k roku 1944(!), přičemž veškeré primární kroky Britů, A. Edena, W. Churchilla, a v U.S.A . F. D. Roosevelta, k odsunům Němců z ČSR, Polska, Maďarska a Rumunska, nevědecky a protihistoricky zamlčuje. Takto účelově zamlčená fakta pak nemohou sloužit jako protiargument k teoriím o „etnických čistkách“.
Právě o takové lživé výklady se pak mohli opírat politici jako president Havel, ministr Herman, pan dr. Pithart a kopa dalších politiků. Tyto antihistorické lži se pak mediálně masově šířily a marginální média mohou jen stěží konkurovat těmto masově šířením lžím vyvolávajícím zejména mladé generaci pocity jakési viny za odsun tzv. Sudetoněmců, jenž měl skutečné příčiny v jejich státozradě a vojenské velezradě ČSR. Toto prokázal i Norimberský soud (srv. B. Ečer, „Norimberský soud“, Orbis Praha 1946, nebo R. Kocourek, „Svět žaluje v Norimberku“, Borový Praha 1946), který se dnes v této věci vůbec necituje.
Trestuhodně se tolik let po II. světové válce zamlčuje fakt, že Sudetoněmci byli na Norimberském soudu souzeni podle amerického právního principu jako kolektivní spolčenci, jako zločinecká skupina, nikoli jako etnická skupina!
Dokonce i tak politicky korektně orientovaný výklad, Němcům jen mírně nakloněný, o Norimberském soudu, jaký představuje kniha J. J. Heydebreckera a J. Leeba „Norimberský soud“ přiznává zcela nepokrytě skupinovou vinu Henleinovy strany na zničení ČSR, a musí citovat americký, tzv. Aldermannův dokument o Sudetoněmcích, op. cit. Str. 253-255, aj.
Celý podíl Sudetoněmců na zradě ČSR naprosto manifestně dokumentuje kniha nezávislého švédského badatele A. Karlgrena, „Hitler – Henlein a československá tragédie“, české vydání Samec Praha 1945. Symbolicky v této knize vše zobrazují zde publikované fotografie „Hitler-Henlein – původci všeho zla“ na Berghofu, a „Hitler děkuje německým studentům za ozbrojenou pomoc při okupaci“ ČSR , a to na nádvoří Pražského hradu!
Nakonec uveďme ještě podíl dr. Beneše na dojednání a uzavření československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci poválečné spolupráci 12. prosince 1943 v Moskvě.
Tato smlouva měla klíčový význam pro osvobození Československa a záchranu jeho obyvatelstva před plánovaným vyvražděním a před totálním zničením měst, obcí a terénu ČSR, které nacisté plánovali v programu tzv. A R L Z.
Oproti tomu se dnes setkáváme s neustálým zkreslováním, napadáním a ostouzením této smlouvy nepřáteli ČSR a Benešovy republiky let 1945-1948. Na tomto místě uvedu z autopsie typický příklad. Při jednání o umístění pomníku dr. Beneše v Brně na rektorátu MU v diskusi se zástupci vlasteneckých organizací (byl jsem zástupce ČSBS Boskovice a jako jediný jsem měl na místě dokumenty o vztahu dr. Beneše k Brnu včetně zákona z r. 1937 o Vysokém učení technickém dr. Edvarda Beneše v Brně) napadl Benešovu smlouvu se SSSR emeritní Magnificence rektor MU prof. dr. S....., a pravil, že „Beneš si nezaslouží mít pomník v Brně, protože nemá vztah k městu a díky jeho objetí se Stalinem byly poškozeny tisíce českých rodin (!) Jakési afinity by snad mohly být k technice (!!)“.
Toto jsem jako jediný na místě uvedl na pravou míru a citoval potřebné dokumenty o vztahu Beneše k Brnu, o jeho návštěvě Kounicových kolejí, o jeho vztahu k brněnským Sokolům a skautům, apod. Dokonce jsem ukázal na místě jeho tištěnou přednášku „Sociologie techniky“ psanou pro brněnské studenty VUTEB, ze které se učil ještě můj otec. Citoval jsem zákon o názvu VUTEB z roku 1937 a ukázal jeho tisk. Zdůraznil jsem, že zákon zrušen nebyl a nedodržuje se. Zdůraznil jsem - dr. Beneš nedostal čestný doktorát od techniků „jen jako pozvánku na ples“, jako někteří současní presidenti. A jeho čestný doktorát VUTEB a MU vedle TGM, Nikoly Tesly a dalších celebrit. Po mém výkladu nastalo mrtvolné ticho akademiků. Na mou podporu pak krátce vystoupili dva docenti VUT. Technici. Z humanistů nikdo. Po jednání nám členům ČSOL a ČSBS nejvýznamnější účastník jednání, letec RAF, dnes generál Emil Boček, nositel řádu Bílého lva, pravil, že dr. Beneš byl jeho vrchní velitel, a on sám by si nikdy nedovolil ho tak napadat, jako to udělal pan rektor S.
Tak katastrofální nezájem o presidenta Beneše projevili zástupci z řad vysokoškolské inteligence v Brně. Jen tolik pro ilustraci nedávných poměrů v poznání významu presidenta Beneše pro naši republiku a státnost. O napadání pomníku dr. Beneše brněnskými Němci v této souvislosti se ani nebudu šířit, zabýval se tím i tisk.
