Edvard Beneš

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

Edvard Beneš patří mezi přední československé a mezinárodní politiky 20. století. Během své rozsáhlé činnosti byl trvale konfrontován se složitým vývojem Evropy rozrušené válkou a revolucí, a labilitou Evropy střední a východní, s postupným rozkladem mírových smluv i Společnosti národů, s působením komunistického hnutí na levé straně politického spektra a s agresivitou fašistického a nacistického proudu na straně pravé.

Základní rovinou, v níž Edvard Beneš zabezpečoval novou Československou republiku, byly mírová smlouva a Společnost národů. V nich byla právě zakotvena existence republiky i její právo podílet se jednání a rozhodování o všech mezinárodních problémech.

Edvard Beneš spolupodepisoval mírové smlouvy a chránil jejich dodržování, s mimořádnou aktivitou se podílel na činnosti Společnosti národů. Byl např. generálním zpravodajem odzbrojovací komise a členem dalších speciálních komisí, několikrát byl zvolen do Rady Společnosti národů a předsedal jejím shromážděním a se svými politickými rozbory a návrhy působil na její stanoviska.

Již bezprostředně po podpisu mírových smluv se Edvard Beneš pokusil o jejich prohloubení a organizační upevnění. Proto také již v letech 1921-1924 byl jedním z hlavních autorů Smlouvy o vzájemné pomoci - tzv. Ženevského protokolu - programu kolektivní bezpečnosti. Padesát čtyři států stvrdilo podpisy, že se vzdávají války jako prostředku k řešení vzájemných sporů a pro její řešení byl ustaven mezinárodni soud v Haagu. Návrh ale neuspěl. Padl proto odpor Anglie a Německa a v roce 1925 byl na konferenci v Locarnu nahrazen užší spoluprací čtyř velmocí - Anglie, Francie, Německa a Itálie.

Ve 30. letech vedl Edvard Beneš usilovnou obranu Československa před vzrůstající agresivitou hitlerovského Německa. Dospěl k jednoznačnému názoru, že "… s tímto režimem není žádná dohoda možná", odmítl politiku appeasementu a začal připravovat republiku i Evropu na válku.

Když se odchodem Německa, Itálie a Japonska začala Společnost národů rozkládat, podílel se ministr Beneš iniciativně na rekonstrukci Společnosti a na budování nového evropského obranného valu.

Byl jím nový spojenecký blok, Francie, Československo, Rusko, který se sblížil s Malou dohodou (Československo, Rumunsko a Jugoslávie) a s Balkánskou dohodou (Rumunsko, Jugoslávie, Řecko a Turecko). Ministr Beneš současně zahájil intenzivní přípravy k obraně Československa i Evropy. V modifikované podobě se tento blok v roce 1941 realizoval jako Atlantická charta, která vyhrála válku.

Již v létě 1932 dal Edvard Beneš podnět k upevňování československé armády a k budování pohraničních opevnění. V témže roce se s jeho podporou konal v Brně proces s německou sportovní organizací Volkssport, která byla součástí německé nacistické strany (DNSAP). Vedoucí představitelé organizace byli odsouzeni za spolupráci s Hitlerem a za přípravy na spojení německých oblastí v republice s německou říší. V říjnu roku 1933 byla německá nacistická strana v republice zakázána. S pomocí Berlína se však z č!enů zakázané strany vytvořila strana nová, Sudetoněmecká lidová fronta, od roku 1935 Sudetoněmecká strana, SdP, včele s Konradem Henleinem.

Důrazné vystoupení Československa proti nacistickému hnutí bylo v soudobé Evropě

zcela ojedinělé. Československo se proto také stalo prvním cílem Hitlerova útoku. Již 8. února a poté 14. června 1933 si Hitler předvolal československého velvyslance Vojtěcha Mastného „ostře a výhružně" protestoval proti brněnskému procesu, odmítl jakékoli spojení nacistického hnutí v Německu a v Československu a uvedl, že „budou-li takové věci šířeny, bude na ně muset veřejně reagovat" A v německém tisku se rozvířila kampaň, že „proces byl evropským skandálem" a příkladem ,teroristické justice k potlačení svobodné vůle národa" (tzn. sudetských Němců) a že „je již nejvyšší čas, aby bylo konečně roztrženo předivo lží z Československa".

Během následujících let vystupňoval Hitler svůj nátlak na Československo i ostrost svých projevů. Velká kampaň provázela vytvoření bloku Paříž-Praha-Moskva i volbu Edvarda Beneše prezidentem v prosinci 1935. Situace vyvrcholila v předmnichovském období. Edvard Beneš jako stratég československé obrany odrazil již v říjnu 1937 první pokus o Henleinův puč. V květnu 1938 přispěl mezinárodním jednáním k tomu, že Hitler musel odvolat německá vojska stahující se k československým hranicím. A v září 1938 odrazilo Československo i druhý Henleinův pokus o puč.

Hitlerova zášť proti Benešovi, který ho donutil několikrát ustoupit od realizace jeho záměrů, vyvrcholila v Hitlerově projevu v berlínském Sportovním paláci 26. září 1938. Bezprostředním podnětem bylo Benešovo odmítnutí Hitlerových požadavků dohodnutých s Chamberleinem v Berchtesgadenu a v Godesbergu.

Hitler vyhlásil, že pokud Beneš nepřijme jeho návrhy do 28. září do 14 hodin, dají se německé ozbrojené síly do pohybu a Německo zahájí proti Československu válku. Uvedl: „Otázka, která nás v těchto nedávných měsících a týdnech tolik pobouřila, není dnešní: není to ani tak Československo, jako pan Benesch. V tomto jménu je nahromaděno vše, co dnes hýbe miliony, co je dohání k zoufalství, nebo co je naplňuje fantastickým odhodláním.

Československý stát se zrodil ze lží a otec této lži se jmenuje Benesch... Když Benesch vylhal svůj stát, dal slavnostní slib. Všichni víme, jak pan Benesch svému slibu dostál. Začalo to hrůzovládou. Ale nyní je německá trpělivost u konce... Žádám tedy nyní, po dvaceti letech, aby byl pan Benesch konečně přinucen vyrovnat se s pravdou. Německá území budou postavena pod německou svrchovanost." A sál bouři! skandováním: „Bluthund Benesch" (Krvavý pes Beneš).

Hitlerovy požadavky splnila mnichovská dohoda čtyř velmocí. Prezident Beneš byl z jednání vyloučen a dohoda vstoupila v platnost podpisem čtyř velmocí - Anglie, Francie, Německa a Itálie. Souhlasu Československa nebylo zapotřebí.

Mnichovská dohoda a následná vojenská okupace rozbily a zlikvidovaly první Československou republiku a rozrušily její demokracii. Ale idea státu žila a také je dále personifikována osobností Edvarda Beneše. A rovněž tato idea prošla dramatickými proměnami. Za války, po válce, po únoru 1948 i po listopadu 1989. Návraty k demokracii Masaryka a Beneše se střídají s jejich odmítáním a vulgární dehonestací. Buďme si toho vědomi.

(K 65. výročí úmrtí prezidenta E. Beneše)

Autorka je předsedkyní Společnosti Edvarda Beneše