České národní listy

Dvoje vyhnání Čechů 5

Dr. Jiří Jaroš Nickelli

Jeden sudetoněmecký poslanec se dožadoval propuštění, jiný jejich poslanec, dr. Neuwirth, vystoupil jako advokát zajištěných. Jistý poslanec alias sudetů tvrdil, že Němci mají ve vazbě špatné zacházení. Čs. úřady vyhověly žádosti zástupce Němců dr. Neuwirtha a vyšetřovaly. Výsledek – dvě třetiny zadržených Němců uznaly slušné zacházení, jedna třetina si stěžovala. Na státní zastupitelství přišla delegace německých poslanců – Köllnera, Maye, Neuwirtha a dalších. Domáhala se revize vyšetřování. Mezitím přijelo autobusy a náklaďáky asi 300 ordnerů, což policie vyhodnotila jako inscenovanou provokaci. Proti autobusům vyjela na koních. Vrchol skandálu způsobil poslanec May. Chytil koně policisty č. 367 za uzdu a zabraňoval mu v postupu. Podle jiných jej stahoval s koně. Načež český policista se ohnal bičíkem a státní aféra byla na světě. Viníky byli samozřejmě poslanec May a další, kteří stahovali policisty z koní. May nebyl v aféře sám. (Srv. J. Jaroš Nickelli, Heslář nacistů Blanenska, Blansko-Brno 2004, s. 120–121. – Údaje o nástroji četníka se rozcházejí – rákoska nebo bičík.)

Henleinpartei využila incidentu a přerušila jednání s československou vládou. Přestože byl zjištěno, že policie byla zásahu oprávněna, byli dotyční policisté postaveni mimo službu. Jakmile se o incidentu dověděl Runcimanovi emisaři, zejména Mr. Ashton-Gwatkin, přestěhovali se z Červeného Hrádku od knížete Hohenlohado Moravské Ostravy. Počalo rozsáhlé vyšetřování, jak na sekretariátu místní pobočky Henleinpartei, tak na ostravském policejním ředitelství, kde vyšetřování vedl generální inspektor policie dr. Kráčmar. Mezitím britský pozorovatel přijal velmi ochotně zástupce polské tiskové kanceláře (!), která v té době šířila velmi nepříznivé zprávy o ČSR.

Obvinění české policie „z nepřístojnosti“ (!) vyvolalo ostré odezvy v řadách československého občanstva. Dokonce i čeští advokáti se rázně postavili proti zpolitizování celé aféry. Právníci konstatovali, že výkonné orgány státu by měly být spíše chráněny proti zásahům výtržníků, nežli obviňovány. (Ve věci totiž bylo pikantní postavení sudetoněmeckých poslanců s jejich imunitou. Možná je to poučné pro dnešní chování určitých poslanců – viz aféra s průchodem s tibetskou vlajkou u Hradu.)

Ovšem výsledek vyšetřování byl pro henleinovce a ordnery naprostou pohromou.

Sám Berlín se musel stáhnout a nařídil Henleinpartei se stáhnout a obnovit přerušená jednání s československou vládou.

Potupení ordneři si vše vynahradili o úmrtním dni TGM roku 1938. Rozbuškou ordnerského řádění se stal führerův řvavý projev ve Sportpalastu v Norimberku.

Čeští novináři té doby popsali, jak „po výhružné řeči berchtesgadenského zločince burácel ulicemi měst v pohraničí řev nacistických tlup, ozbrojených revolvery, noži, kyji, ručními granáty a kamením. Ordneři pomáhali drancovat krámy a byty českých lidí, vedli zfanatizované davy k útoku na státní úřady, na četnictvo a policii a dokonce i na vojsko“ (Srv. P. Fink, Hnědá bestie, 1945, s. 64–66). Následky ordnerských masakrů byly strašlivé. Byla zavražděna řada českých celníků, finanční stráže, Stráže obrany státu, a policistů na různých místech našeho pohraničí. Masakr četníků je znám nejvíce z Falknova ve dne 13. – 14. září 1938. Jejich pohřby byly manifestací českého národa v pohraničí. Na to byl 17. září 1938 vyhlášen výjimečný stav na celém území státu. Parlament jej vyhlásil 19. září 1938. Na Henleina a na jeho společníky byl vydán zatykač. Policie provedla prohlídku hlavního stanu sudetoněmecké Henleinpartei v hotelu Welzel v Chebu. Zabavené dokumenty policie předala soudům. Vůdcové Henleinpartei uprchl do Německa (Henlein, Frank, dr. Sebekowsky, Rosche, Schiketanz, Sandner a další.) Do Mnichova byla svolána konference čtyř velmocí k řešení tzv. sudetské krize.

Tolik k charakteristice tzv. organizace ordnerů a k jejich úloze při vyhánění, terorizování a vraždění českých občanů.

Sudetendeutsches Freikorps

Podle úředního dokumentu Ministerstva vnitra ČSR z roku 1945 (čj.Z/II-31366/45, příloha 3.) byl „Sudetendeutsches Freikorps“ utvořen v září 1938 na přímý Hitlerův příkaz. Na základě rozhlasové výzvy zločince Henleina se organizoval za tzv. sudetského povstání, a to z příslušníků alias sudetoněmecké emigrace, z německých uprchlíků z pohraničí (většinou za politické a kriminální delikty proti ČSR – pozn.JJN), z dalších německých uprchlíků z čsl. Pohraničí a z nových členů Freikorpsu.

Štáb Freikorpsu sídlil v Dondorfu u Bayreuthu v tamějším zámku. Velitelem určil Hitler Henleina, zástupcem K. H. Franka. Členy štábu byli též bývalí sudetoněmečtí poslanci v ČSR, Willi Brandner, Franz May (aktér ostravské aféry) Fritz Köllner, Fritz Bürger, bývalý senátor v ČSR Pfrogner a hrabě Zeddwitz. První čtyři jmenovaní vedli jednu hlavní skupinu („divizi“) s velitelstvími Dondorf. Dresden, Breslau, Wien. Zbývající členové štábu byli v Dondorfu. Štáb na základě zpráv z ČSR dával rozkazy do československého pohraničí tzv. „zeleným kádrům“ – výzvědným jednotkám alias sudetů. Ty podávaly svá hlášení skupinám a jejich velitelé každé 2 – 3 dny přicházeli do Dondorfu. U štábu byl spojovací důstojník wehrmachtu, dále zástupce SA, SS a motorizovaného Nár. svazu NSKK.

Velitelství Freikorpsu vydalo vojensky velezrádný rozkaz vůči ČSR (příslušníci alias sudeti byli vojensky vázáni příslušnosti k čs. armádě!) nenastupovat službu v čsl. armádě, a rušit mobilizaci. Z hlediska vojenských řádů ČSR a příslušných branců sudetů se toto hodnotilo po osvobození ČSR jako vojenská velezrada. Tyto zběhy velezrádce pak po válce stíhal zatykačem vojenský prokurátor ČSR, viz například případ vojenského velezrádce Augustina, ředitele Salmovy šamotové továrny v Rájci, který nenastoupil mobilizaci, uprchl do Rakouska a vrátil se do II. republiky a Salm ho dále zaměstnal jako ředitele. (Toto bylo rovněž kladeno za vinu knížeti Salmovi jako nadržování germanizaci v rámci vyšetřování MV roku 1946 dle dekretu 100.) Freikorps porušoval čs. hranice, přepadal celnice a četnické stranice a stanice SOS a obsazoval menší územní celky, např. Ašský a varnsdorfský výběžek. Po obsazení pohraničí wehrmachtem byl Freikorps rozpuštěn. Na členy Freikorpsu kolektivně, tj. na cca 70 tisíc mužů, po osvobození ČSR dopadl paragraf 2 retribučního dekretu (č. 16).

Členové Freikorpsu, stejně jako členové tlup ordnerů a další aktivisté alias sudetů, pomáhajících uloupit československé pohraničí, dostali přímo od Hitlera zvláštní vyznamenaní, tzv. „Sudetskou medaili“, medaili za 1. říjen 1938, vycházející z medaile za anšlus Rakouska. Stanovil to Výnos Vůdce a říšského kancléře z 18. října 1938 a 1. května 1939.

„Medaile je udělována těm osobám, které se v Sudetech nebo na říšském území zasazovaly a připravovaly návrat území do Říše. Zvláště přicházejí do úvahy členové NSDAP, SdP v Čechách, kteří v boji za připojení k říši obětovali svůj majetek nebo krev, byli zavřeni či vyhnáni. Dále jsou to vdovy a sirotci po padlých bojovnících za sjednocení, příslušníci Wehrmachtu, policie, SS, NSKK a NSFK kteří se na vstupu podíleli. Stejně tak i vyšší straničtí funkcionáři, členové, úředníci a zaměstnanci a dělníci ve veřejných službách, kteří ve dnech nástupu byli veřejně činní ve vnitrozemí Sudet.