Dvoje vyhnání Čechů 2
Dvoje vyhnání Čechů 2
Dr. Jiří Jaroš Nickelli
Praví: „Poláci dovedli vnésti do německého povědomí nesrovnatelně výrazněji pocit viny za zločiny, jichž se dopustili na polském lidu, než Češi. O utrpení Čechů se téměř nic neví. Navíc je sudetoněmecký landsmannschaft nejlépe organizován ze všech vyhnaneckých organizací“. (Vyhnání Čechů 1938, l. c.). Zde máme přímo doklad hrůzných plodů politiky presidenta Havla a společníků, kteří se neustále omlouvají za jakési „vyhnání nebohých Němců po roce 1945“, zatímco české vyhnání a utrpení Čechů naprosto bezostyšně ignorují. Tito politikové při jednání 4 + 2 navíc nedokázali ani nastolit legitimní požadavky ČSR na válečné reparace, což je ostuda přímo mezinárodní, porušující i Pařížskou reparační dohodu, jíž je ČR jako nástupník ČSR oprávněným signatářem. Pánové politici, počínaje panem Dinstbierem starším a konče ministrem Schwarzenbergem, tak rušením historických reálií a právních nároků ožebračili a ponížili vlastní stát. A tento hanebný stav trvá podnes.
I výše uvedená kniha Poláka Polonczarze o Češích v Osvětimi toto názorně dokládá. Navíc je naprosto oprávněná kritika ÚSTRu v této problematice. ÚSTR nikdy nedokázal vydat seznam protektorátních gestapáků, přestože takový seznam existuje.
Ministerstvo vnitra tento seznam vydalo již roku 1946 (!) a od té doby nikdy nebyl vydán knižně, například tak jako Cibulkovy a později oficiální seznamy estébáků! Už dávno jsme s dr. Janem Kuxem toto po ÚSTRu žádali na Parlamentních listech...
Zatímco kolem seznamů estébáků od převratu 1989 pravidelně vybuchují skandály a aféry ničící často i nevinné – a někdy je dohánějící k sebevraždám, o seznamu gestapáků se v demokratickém právním státě mlčí. A přitom je tu oněch 360 tisíc postižených rodin gestapáky a dalšími zlosyny sicherheitsdienstu, a fukcionářů nacismu, kterým se upírá po desetiletí právo seznámit se se jmény katů, vrahů a mučitelů jejich rodinných příslušníků.
Seznam gestapáků Ministerstva vnitra ČSR má čj. Z-II-3065-28/4-46. Gestapáků je na něm 5 861!
Nezveřejnění tohoto seznamu patří k metodologické hanbě především ÚSTRu, jenž by měl přehodnotit svou činnost v oblasti nacistické okupace – anebo se zrušit – „Ceterum autem censeo, ÚSTR delendam esse.“
K popíračům vyhnání Čechů let 1938–39 patří také pseudohistorik pan Krystlík, který bezostyšně tvrdí, že žádné vyhánění neexistovalo, a prý prchali jen „čeští úředníci“. (!) Tyto lži, rovněž publikované v Parlamentních listech, lze pohodlně vyvrátit, jak řadou publikovaných svědectví pamětníků z řad Kruhu vyhnaných Čechů, tak i dobovými fotografiemi. Byla vydána i díla nezávislých pozorovatelů, například kniha britského novináře S. Morella, „Viděl jsem ukřižování“ (české vyd. Jota Military Brno 1995) nebo švédského badatele A. Karlgrena „Henlein, Hitler a československá tragedie“ (Samec Praha 1945). Skvělý dobový obraz vyhánění Čechů pak podal náš novinář, spisovatel Pavel Fink v knize „Hnědá bestie“ (Novina Brno 1945). V knihách jsou i důležité dobové fotografie českých vyhnanců, vyklízení českých škol apod. A také fotografie londýnského starosty Harryho Twyforda, jenž do Prahy přiletěl projednat otázku rozdělení fondu pro uprchlíky, přímo z ruzyňského letiště, s celou delegací. Takže, vzato nesmyslnou optikou páně Krystlíka, tehdy si v Londýně vymysleli vyhánění Čechů z jejich vlastního pohraničí, a přijeli do Prahy po Mnichovu sehrát závěrečnou komedii? Nikoli, slušní Angličané byli vyděšeni sami o sobě z toho, co způsobili jejich velezrádní předáci... A to byl pouhý počátek evropských hrůz, které následovaly. Již jen na tomto jediném historickém příkladu vidíme naprostou podjatost a agresivní zaujatost obhájců československých landsmanů v otázce českého vyhánění. A opět kladu metodologickou otázku na náš ÚSTR. Ten se zabývá velkoplošnými výstavami například na téma „Tváře moci“ (instalována v Brně na nám. Svobody), která zobrazovala fotografie různých pracovníků státní bezpečnosti éry socialismu alias totality. Dobrá, tak proč by neměl ÚSTR uspořádal velkoplošnou výstavu z éry I. totality, a to třeba na téma „Tváře vyhnání Čechů 1938–1939“. A všechny ty ordnery, freikorpsy a jiné zlosyny, mající na svědomí vraždy, vyhánění a loupení Čechů, pěkně zobrazit jednoho vedle druhého – tak jak to ÚSTR dokázal u estébáků. Jsme si však naprosto vědomi toho, že k žádné takové výstavě se ÚSTR nezmůže ani náhodou. Proč? Je přece třeba I. totalitu, nacistickou, tu, která Čechy obdařila přes 360 tisíci obětí, postupně utlumit, a nakonec „vytěsnit“ z paměti národa, není-liž pravda?
V tom případě by se úkolu měla podejmout některá jiná státní instituce, například Česká akademie věd, nebo Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, a je to také pěkný podnět pro náš Senát, který se zabývá historickými výstavami, a některých se zhostil úctyhodně – jako například výstavou o atentátu na reichsprotektora, kata Čechů Heydricha. Nechávat toto vše na soukromé iniciativě například některých vlasteneckých organizací, je prostě a jednoduše trestuhodný alibismus státu. Vlastenecké organizace totiž neoplývají ani financemi na takové projekty – mimochodem dnes dosti drahé, ani technickým a organizačním zázemím, nemají potřebné fondy fotografií, které jsou navíc blokovány různými feudálními nařízeními, (Ochrana dat GDPR a jiné unijní zátarasy) jež může eliminovat jen státní orgán nikoli zapsaný spolek.
Význam a důležitost takových výstav je nasnadě. Rovná se témuž významu, jaký svého času v Německu měla výstava o zločinecké tváři wehrmachtu, která téměř zbořila mýty a legendy účelově šířené o „hrdinském boji wehrmachtu za Vaterland“. Že se toto chvályhodné úsilí v Německu opět znetvořilo ve frankfurtskou „pýchu z viny“ a degenerovalo ve vítačství afromuslimkolonátu, je otázka druhá – otázka vítězství trockismu v Německu zvláště a v západní Evropě všeobecně.
Nejlépe vyjádřil postoj vyhnaných Čechů ke lžím o jejich pozici roku 1938 a za protektorátu předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí, pan Miroslav Klen takto:
„Češi si žili během války jako v ráji“, prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize. Ostatní tzv. Novorakušané odsunutí po válce od nás, živě souhlasí. Tento bývalý majitel severočeské továrny ví dobře od moderátora, že mi Němci ve válce zavraždili jedenáct příbuzných. Ví i to, že dalšímu českému účastníku diskuse popravili otce „za napomáhání osobám Říši nepřátelským“, což byla formulace na sbírku na oběti koncentráků.“ (Vyhnání Čechů 1938, ibidem.). Takže zvláště vzhledem ke lžím landsmanů německých i rakouských je pravdou opak. Jestliže si někdo žil za III. Reichu relativně „jako v ráji“, tak to byli především Rakušané loajální k Hitlerovi, jak to dokládá například badatel E. B. Bukey v excelentní monografii „Hitlerovo Rakousko. Jedna říše, jeden národ“ (česky Rybka Publishers 2002). Leč zpět k našim vyhnaným Čechům. Toto vše muselo být předesláno, aby bylo patrno, jaké lži a mýty se vynořují neustále zásluhou německých i rakouských landsmanů a dokonce i jejich koryfejů u nás i v Německu, a jak jim pomáhají i neuvěřitelné předvolební výroky německé kancléřky Frau Merkel, jež bez důkazu tvrdila, že „pro odsun Němců z ČSR nebylo prý žádné morální ani politické ospravedlnění“. (!) Nuže, my nyní dokážeme, že pravdou byl opak – jak říkají právníci. A to právě na příkladu vyhnání Čechů.
