Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dočká se obrození probuzení, část 10

18. 12. 2022

Dočká se obrození probuzení, část 10

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

11. Zlomyslné falšování původu starých českých pověstí, zlomyslně kusé polopravdy

Znevažování našich kulturních hodnot, tak módní v přítomné době, se netýká jen reálné historie, postihuje i bájný dávnověk. Kam až vliv našich médií dosáhne, všude se šíří mylná představa, že český národní mýtus je doložen v Rukopise Královédvorském a Zelenohorském (RKZ). A protože o Rukopisech je známo, že jsou to literární padělky, je samozřejmě i český národní mýtus novodobá podvržená mystifikace. Historie Rukopisů stojí za připomínku. Romantismus 19.stol. se nadchl pro středověkou kulturu legend a hrdinských eposů. Kde literární památky chyběly, dály se pokusy napodobit je a potom „objevit". Návodným předobrazem se staly písně keltského barda Ossiana, které údajně „přeložil" do angličtiny a r. 1760 vydal Skot Macpherson. Byla to „pia fraus“ k slávě vlastního národa; opakuje se potom v řadě evropských literatur. U nás byly literární památky „objeveny" v r.1817 ve Dvoře Král. n.L. a 1818 na Zelené hoře. Odtud jejich jména. Starobylost jejich jazyka, písma, vetchost pergamenu atd. poukazuje na úctyhodnou dobu vzniku, v prvním případě na 13.stol., v druhém na 9.-10.stol.

V zjitřené době národně obrozeneckých zápasů o udržení českého jazyka představa o někdejší vyspělosti naší literatury byla nepředstavitelným zdrojem povzbuzení a síly. Ale brzy se dostavily důvodné pochybnosti jazykovědců a historiků, takže přes značné a dlouholeté úsilí zastánců pravosti RKZ bylo prokázáno, že jde o umné padělky z dílny V.Hanky, žáka Dobrovského, znalce slovanské filologie i paleografie a jeho podobně erudovaných spolupracovníků. V závěrečné fázi „bojů o Rukopisy" se angažoval též T.G.Masaryk, přesvědčen, že sebevědomý národ nepotřebuje berličky sebeklamu. Ostatně bez předstírané hodnoty historické zůstala Rukopisům nezpochybnitelná hodnota umělecká, která inspirovala k tvorbě J.Mánesa, M.Alše, V. Myslbeka, B. Smetanu, J. Zeyera. RKZ jsou skutečná poesie ještě před Máchou, Čelakovským_a Erbenem..

K paradoxům současnosti patří i to, že RKZ, které vznikly pro povzbuzení národního sebeuvědomění, dnes jsou naopak využívány k destrukci národní identity. Předstírá se, že český národní mýtus, ztělesněný B.Smetanou v slavnostní opeře „Libuše", je jako součást RKZ vlastně - podvrh. Horliví mluvčí našich médií to nikdy s jistou dávkou škodolibosti neopomenou naznačit. Ale mají pravdu? Stojí a padají naše nejstarší pověsti skutečně s RKZ?

Oba Rukopisy dohromady představují nevelkou sbírku básní. V šesti epických skladbách vystupují bohatýři pěkných slovanských jmen (třeba Záboj, Slavoj) a svým smýšlením a svými skutky připomínají hrdiny srbských junáckých písní. Dalších šest skladeb lyrických, připomíná milostné ruské písně. Dvě skladby lyricko-epické jsou podobně slovanské „ohlasy". Ale kde je tedy onen český národní mýtus? V RZ najdeme jedinou báseň, která s ním souvisí. „Libušin soud".

 

„Vltavo, aj proč svou kalíš vodu? Vadí se to krutě mezi sebou

K čemu kalíš vodu stříbropěnnou? lítý Chrudoš na Otavě křivé,

Jakže bych já vody nekalila na Otavě křivé, zlatonosné,

když se vadí tak dva rodní bratři, Stahlav chrabrý,na Radbuze chladné rodní bratři o dědictví otce! oba bratři, oba Klenovici ....

I koná se soud, kněžna Libuše rozhodne, aby bratři spravovali dědictví společně. Prvorozený Chrudoš se však nechce dělit. Rozhněvá se, „žluč se rozlila mu po útrobě, třásly se mu vztekem všechny údy"...pohaní kněžnu, protože „běda mužům, kterým žena vládne". Kněžna nemíní podobné urážky snášet: „Nebudu již souditi vám svády. Volte muže mezi sebou rovna, kterýž by vám vládl po železu. Dívčí ruka k vládě na vás slabá.“

A to je všechno? Ano, celý český mýtus je tu zastoupen jen zlomkem příběhu. Smetana by na to s bídou zkomponoval první dva výstupy své opery, ne již výstup třetí a ne druhé a třetí jednání. Všechno by skončilo dřív, než by padlo jméno Přemysl. Kde je cesta poselstva do Stadic? Kde je pluh a volci, otka a líčené střevíce? Kde je přemyslovský rituál a symbolika? A co příchod na Vyšehrad a svatba s Libuší? Kde je Libušina věštba? Nic z toho v RKZ nenajdete. Ptáte se, odkud že tedy máme český národní mýtus? Po prvé jej zaznamenal ve své latinsky psané České kronice Kosmas (1045-1125). Předeslal jej do úvodu svých letopisů jako „vyprávění bájivých starců", zkazky z doby pohanské. A je tu i praotec Čech a hora Říp, Krok a jeho dcery, Dívčí válka a bájní Přemyslovci, Nezamysl. Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Po Kosmovi děje našeho mýtického dávnověku veršem převyprávěl česky t.řeč. Dalimil (kol.r.1310) a další kronikáři. Pulkava (+1380), Václav Hájek z Libočan (1553) a v nové době A. Jirásek, I. Olbracht aj. S RKZ, jak zřejmo, „český národní mýtus" či „staré pověsti české“ svým vznikem rozhodně nesouvisí, boje o pravost či nepravost RKZ se jich nijak netýkají, jsou založeny v obraze českého dávnověku od nepaměti tradovaném, nikoli teprve v 19. století vymyšleném.

K manipulativnímu ovládání patří i procesy devalorizace, odhodnocování, jimiž lze částečně snížit nebo úplně odebrat význam nějaké hodnotě. Procesy devalorizace předvádí naše televize - zejména pokud jde o naše kulturní dědictví - zvláště pečlivě. Uveďme jeden příklad za mnohé.

Na Nový rok bývá zvykem vysílat přenos slavnostního představení opery „Libuše" z Národního divadla v Praze. Mimořádnost události podtrhuje i přítomnost prezidenta republiky a jiných oficiálních hostí.

Televizní hlasatel v dokonalém obleku v telegraficky stručném úvodním slově upozorňuje diváky na to, že B. Smetana zkomponoval své nejnárodnější dílo na německé libreto J. Wenziga a podle známých „Rukopisů" (Královédvorského a Zelenohorského). Kusá informace, vytržená z historických souvislostí, je zavádějící. Zpochybňuje - paradoxně - českost díla: vlastenec Smetana neměl českého libretistu? Zpochybňuje i věrohodnost ideového poselství díla: „Rukopisy" jsou přece podvrhy, padělky, není tudíž i celá ta hudebně dramatická apoteóza něčím falešným a nepravdivým?

Odpověď na první otázku se neobejde bez poukazu na dějiny našeho národa. A. Pražák vydal r.1946 krásnou knihu, „Národ se bránil". Shromáždil v ní literární „obrany národa a jazyka českého" od nejstarších dob až do slavného osvobození r.1945. Mezi nejproslulejší z obran patří latinské dílo B. Balbína z let 1672-3, "O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá." Historik B. Balbín byl sice členem jezuitského řádu, ale pro své smýšlení upadl v nemilost. Dílo, v kterém zdokumentoval pobělohorský úpadek naší vlasti, za svého života zveřejnit nemohl. Vyšlo až po 100 letech, vydal je F.M. Pelcl jako prostředek k českému národnímu probuzení. Tehdejší odnárodňování pokročilo u nás do té míry, že se promítlo i do státní správy. Dekret Marie Terezie z r.1763 konstatuje: „Čeština v království Českém a markrabství moravském chýlí se k úpadku tolik, že největší díl starostů a úředníků jazyka toho je neznalý, ano že u zemských a vrchních soudních úřadů, jakož i při městských magistrátech velký nedostatek osob česky umějících se jeví..." Školská reforma z r.1774, povinná školní docházka do škol s vyučovacím jazykem německým (jen žáčci počátečních tříd triviálních venkovských škol se učili v mateřském jazyce), měla daný stav zpečetit.

Vynikající vědec J. Dobrovský (nar. 1753) napsal své stěžejní dílo o základech jazyka staroslověnského latinsky, dějiny české řeči a literatury i vědeckou českou mluvnici - německy. Vzdělanci tehdy českým jazykem nevládli. (I horlivý šiřitel českého jazyka a lásky k vlasti, dobrušský kupec F.L.Věk (Hek,1769-1847), autor naučných veršů v češtině, na sklonku života psal své „Paměti" rovněž německy.) Za češtinu se tehdy bojovalo němčinou. Teprve rok 1848 přinesl revoluční požadavky na zrovnoprávnění češtiny na úřadech a ve školách. Ale jak bylo možno takový požadavek realizovat, když úředníci a učitelé uměli jen německy, česky je dosud nikdo nenaučil? Ostatně revoluce r.1848 byla potlačena, absolutismus utužen (Bachův!), policejně stíhaná obroda českého národa zase na čas ustrnula.

Zapomíná se, že i čeští buditelé měli německé školy, psali a četli německy. Česky se mluvilo jen doma, pokud vůbec, řečí pokleslou, prokládanou německými zkomoleninami. M.D.Rettigová (nar.1785) o sobě vypráví, že přestala být „spací Češkou" až ve svých 34 letech. Zásluhou členů východočeského literárního kroužku J.L. Zieglera se začala zdokonalovat v mateřštině četbou českých knížek a prostřednictvím vlastních literárních pokusů. Když se o 20 let později setkala v Litomyšli s mladičkou B. Němcovou (1820), doporučila jí totéž a Němcová na to vděčně vzpomínala. K.H. Mácha (1810) psal své první básně německy. K.H. Borovský (1821) přiznává r.1842, že čeština je mu dosud jazykem nezvyklým, a ještě r.1848, když chce spěšně napsat domů, píše německy, „aby nemusel dávat pozor na gramatiku". Při tom Havlíček bojuje za právo národa na vlastní jazyk, ale žádá, abychom současně čelili němčině němčinou. Dokud si nevytvoříme vlastní vzdělanost, musíme jí používat. Teprve r.1850 se otevírá v Praze první české gymnázium – Akademické.

J. Wenzig (nar.1807) byl osvícený kulturní a politický pracovník. R.1849 se stal ředitelem první české reálky, která vznikla v Praze z jeho podnětu, od r.1850 byl školním radou a inspektorem českých škol národních. Po pádu absolutismu se stal poslancem, r.1861 předložil návrh zákona o rovnoprávnosti českého a německého jazyka; v českých krajích se mělo napříště na českých školách učit česky. R.1862 dochází k zrovnoprávnění češtiny jako úředního jazyka. R.1862 založen Sokol, o rok později Umělecká beseda, v níž byl J. Wenzig zvolen předsedou. Jako Smetanův libretista („Dalibor", „Libuše") pociťoval Wenzig s lítostí nedostatečný stupeň jazykové vytříbenosti pro náročný jazykový text. Proto psal německy, překlad mu pořizoval žák (z první české reálky) a přítel, literát a politický aktivista – E. Špindler. Wenzig si nebyl jist svou češtinou, ale byl si jist svou láskou k vlasti. Až dodatek scény „Mohyly" v "Libuši" si troufl zbásnit česky. Téhož roku (1871) vydal sbírku svých spisů - už celou česky - a věnoval ji „ s radostí na oltář milené vlasti". J. Wenzig popudil úřady svými čtyřmi brožurami, v nichž se věnoval pedagogickým otázkám výchovy a vyučováni v duchu národním. R 1864 byl předčasně penzionován.

Je na místě zavádějící poznámka o německém libretu, která míří k zpochybněni českosti díla?

A nyní k zpochybnění autentičnosti a umělecké pravdivosti libreta „Libuše", jehož autor se prý úzce přiklonil k RKZ jako předloze. Ani tady nemůže být naše odpověď na kusou a jen velice málo pravdivou informaci krátká.

Děj opery čerpá z nejstarších pověsti českého národa, jak je zachytil kronikář Kosmas (+1125) na základě vyprávění „bájivých starců". Monumentální zpěvohra má tři části: Libušin soud, Libušin sňatek a Libušino proroctví. Kosmasova čistá románská pověst byla mnohokrát převyprávěna dalšími kronikáři. Kronika Václava Hájka z Libočan z r.1543 zatlačila dokonce Kosmu do ústraní. Hájek byl přeložen do němčiny, a tak pověst o Libuši se několikrát vrací v českém i německém podání; během let se obohacuje novými motivy a přizpůsobuje dobovému vkusu. Dostává se i na jeviště, přibývá fabulace, nápadníků, intrik, děj se stává dobrodružně kouzelnickým, i lascivním. Mezi autory během staletí najdeme jména známá i ne známá.

J. Wenzig, nezávisle na všech předchozích zpracováních, zbásnil své libreto v duchu velké romantické opery. Zdramatizoval děj a charakterizoval postavy se silnou stylizační vizí se smyslem pro dějinnou velikost.

Děj i postavy jsou vráceny k původním mýtickým významům, prostým, ale heroicky idealizovaným. Původní rozepře bratří, o dědictví, dostává psychologicky vyšší motivaci, žárlivost. Milostný prvek se rozvíjí až do tragické viny a k ohrožení vlasti. Bratrská váda znamená rozkol v národě a historická spravedlnost žádá, aby byla usmířena. Celek tvoří ryzí umělecké dílo, pečlivě a detailně vybroušené, vroucně české, hodné Smetanovy hudby.

Odkud se tedy vzalo tvrzení, že Wenzig vytvořil libreto „v úzké návaznosti na Rukopisy“? Pravda je taková, že v „Rukopise Královédvorském“ najdeme epické verše, označené jako „Libušin soud". Co z nich Wenzig převzal? Několik jmen, několik slov, dokreslujících starobylost mýtu, a snad - nezachytitelnou inspirativní poetičnost, kterou RKZ okouzlily čtenáře ještě než přišel Mácha. Ale obsah libreta? Jeho umělecká idea? Podle veršů v RK by Smetana stěží zkomponoval první dva obrazy prvního jednání, ale bez Radmily a bez Krasavy, a tedy bez perspektivy dalšího děje, a tedy bez dalších dvou jednání. Není tu ani zmínka o Přemyslovi, o Stadicích, ani náznak oráčského přemyslovského mýtu, oslavy rolnictví, ani stopa po Libušině proroctví. Krátce, v RK najdeme Libuši a spor dvou bratří, z nichž jeden ji pohaní. Toť vše! Je tedy na místě ta zlomyslná či poťouchlá informace o „úzkém vztahu" k „Rukopisům"? Wenzigovo libreto je svébytné a autentické umělecké dílo, žádná odvozenina čehokoli, ani RKZ. E. Krásnohorská ocenila právem J. Wenziga, který svou „Libuší“ umožnil Smetanovi uskutečnit nejvyšší sen jeho duše, poselství krásy, ideálu a nezdolnosti milovaného národa.