Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dočká se obrození probuzení? (Otázka znovu aktuální.), Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

4. 11. 2020

Dočká se obrození probuzení?

(Otázka znovu aktuální.)

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.   

 

Bez  úvahy o  probuzení  a obrození národa nelze hovořit o našich novodobých dějinách.    

Tyto dějiny začínají vyproštěním  pozůstatků češství  z trosek pobělohorské zkázy,  probuzením  národního vědomí  z  temna po ztrátě samostatnosti a svébytnosti,  osvobozením od strachu a bázně a od  hrozeb a zničujících   koniášovských  výzev jako: „Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, spalte pohanské nevěry.“

 

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R.1621 fakticky, r.1627  právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“: Česká koruna patří  napříště jeho rodu dědičně, němčina se stává  rovnoprávnou  s dosud oficiálním jazykem českým. (Dodejme, že   za daných poměrů jej odevšad vytlačuje). Národ je  uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (cuius regio, euis religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy ( odešly do ciziny jako pro víru  pronáledovaní  exulanti), připraven  o jejich majetky (byly konfiskovány  a rozdány cizím válečným dobrodruhům  ve službách panovníka  - nově vzniklé, “pobělohorské“ šlechtě ),  přišel i o vzdělanost (obohatila jiné země). Byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl  mu  jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Nastalo přikázané  „silentium“ – mlčení národa na pokraji  zániku.

 

A přece se stal zázrak.  Na přelomu 18. a 19. stol.  se zvedl zápas za český jazyk a za  českou kulturu, za identitu národa proti  germanizaci. Procitly  síly,“silky a silečky“ (slovy F. Palackého),  které podnítily utváření novodobého národa nejdříve  po stránce jazykově kulturní a potom  i po stránce státně politické.

 

Starší čtenáři znají  „F.L. Věka“, dílo Mistra Aloise Jiráska, které  opakovaně  vycházelo od r. 1888.

( O kompletní vydání  všech Jiráskových spisů  se po 2. světové  válce zasloužil prof. Zd. Nejedlý, hlavní činitel  celostátní edice, zaštítěné jménem  prezidenta Gottwalda. Je to   vzácný a potřebný   příklad snahy  spojovat  naši národní identitu s  identitou  sociální. Dnes se nedbá ani   o jednu z nich a Jirásek byl nadto křivě osočen, že „vnesl do vnímání české historie mýty.“(Jako příklad uvedeny „Staré pověsti české“, „Temno“ a „Psohlavci.“)

Jiráskův „F.L.Věk“  je 5tidílná románová kronika – historicky věrný obraz probouzení národa  a jeho kulturní obrody. Se všemi známými osobnostmi, které se tehdy o to zasloužily.  Literární historik Arne Novák napsal, že jde o  „autentickou kroniku českého osvícenství i vlastenectví literárního, jazykového a divadelního. Kolem ústřední postavy jsou tu seskupeny   celé zástupy pražských i venkovských buditelů ze všech vrstev národa“.

Starší televizní diváci znají „F.L.Věka“ jako 13tidílný  černobílý filmový seriál režiséra Fr.Filipa z   roku 1970. Filmové dílo je  ve shodě s  literární  předlohou prodchnuto láskou k vlasti  a úctou k  národnímu  dědictví i k památce těch, co křísili  rodný jazyk a  lásku k  rodné zemi.

 

Zásadní význam pro začátek našeho obrození mělo celoevropské osvícenství, myšlenkový směr,  který   v zájmu všeobecného pokroku útočil na přežitý feudalismus a   neudržitelný absolutismus.  V našich zemích se  zpočátku uplatnily zejména osvícenské reformy vladařské, tereziánské a josefinské. Jmenujme aspoň školskou reformu z r.1774 a  toleranční patent a zrušení nevolnictví z roku 1781.Tyto reformy vytvořily důležité podmínky pro další vývoj. Uvolnily venkovský lid z tvrdého područí  a nesvéprávnosti, umožnily mu  opustit půdu,  volit a měnit zaměstnání, stěhovat se do města,  vzdělávat se, usilovat  o kulturní vzestup  a  rozvoj.  V zemích, kde národy  měly své státy, se  pod hesly osvícenství  vedly  zápasy státně politické a sociální, o charakter ústavy,  o rozdělení moci, o  občanská práva . U potlačených, bezprávných národů,  které vlastních států neměly,   muselo dojít nejdříve k probuzení národního vědomí a jazykovému, literárnímu a kulturnímu obrození. Tak tomu bylo i u nás. Odpor proti  všeobecnému útlaku v  našich  zemích, ponížení a  znevážení mateřštiny, centralizaci a germanizaci. Noví  vzdělanci, kteří přišli pracovat  a   studovat do měst  jako rodáci  z  venkova, postupně vytvořili  novou inteligenci, kritickou k  daným poměrům.  Byla to vrstva  chudá na  majetek, ale bohatá láskou k  domovu, k zemi svého původu. Jejich  horlivostí, obětavostí, tvořivostí se měnilo  ovzduší našich měst a městeček. Již nebylo bezvýhradně německé. Národ se probouzel.   Dochovaly se z té doby výroky, které se staly erbovními zaklínadly, hesly buditelů:

Minula noční hodina“. „Rozednívá se.“  „Za ranních červánků“. „Česká svíce ještě nedohořela. Ne, a  už ji nesfouknou.“  „V práci a vědění je naše spasení.“

 

Literární historikové ukazují, že buditelská činnost prošla třemi fázemi:

 

1. Fáze obranná (1775-1805) – generace Dobrovského.

Josef Dobrovský (1753-1829), mimořádně nadaný  osvícenský jazykovědec,  položil základy pro studium českého jazyka - bohemistiku a pro studium slovanských jazyků -  slavistiku. Byl všeobecně, i v zahraničí   uznávanou autoritou a  „patriarchou“ našeho obrození.

V centru pozornosti  vlastenců  byla tehdy  obrana jazyka  a jeho někdejší  dokonalosti. F.M.Pelcl vydal r.1775 proslulou,  latinsky psanou  „Obranu jazyka  českého“   od Bohuslava Balbína. Ten ji napsal o 100 let dříve, ale byl pro své názory pronásledován a nesměl  ji vydat.  „Obrana“ má 18 kapitol a líčí podrobně slavnou minulost i smutnou přítomnost  českého jazyka a  českého království. Příčiny úpadku vidí autor v důvěřivosti Čechů vůči cizincům, v jejich lhostejnosti   k osudům království a  v nepřátelství mocných.  Varuje před osudem Polabských Slovanů a prosí sv. Václava o ochranu slovy  známé písně, „Nedej zahynouti...“ Do češtiny byla  Balbínova „Obrana“ přeložena až v 2.pol. 19.stol. V době Pelclově bylo   jen málo lidí, kteří dovedli číst  česky. Psalo se proto o českém jazyce a o slovanských jazycích vůbec německy nebo latinsky.  Budoucnost  češtiny se jevila jako  velmi nejistá.

 

/Pozn. R.1945 - 46, bezprostředně po válce, vydal Albert Pražák  mimořádně cennou knihu, „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob do současnosti.“ Má 410 stran. /

 

2. Fáze  ofenzivní (1805 – 1830)  - generace Jungmannova.

Josef Jungmann (1773-1847) horoval pro rozšíření živého českého  jazyka ve společnosti. Patřil k  romantikům, kteří  budili  lásku k vlasti. Pořídil obrovský „Slovník česko-německý“, svěžím jazykem překládal díla světové klasiky do češtiny, tvořil chybějící česká slova i vědeckou terminologii.  Dával příklad pro vlasteneckou agitaci.  „Denice vzešla,  jitřenka se rdí.“

Ale stále  bylo vlastenců málo a  málokdo ještě  věřil  v budoucnost  národa. Z té doby se dochoval krásný výrok mladého Palackého: „Budeme-li se tak všichni chovat, pak ovšem musí zahynouti náš národ  hladem duchovým. Já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“( Ta slova platila Dobrovskému a hraběti Šterberkovi s výzvou, aby psali /Pozn. Kterýsi disident odsoudil obrození  slovy:“ Kdyby nebylo Jungmanna, mohli jsme být Němci a mít  pokoj.“/

 

3. Fáze  vrcholná  (1830-1848 )  - generace Palackého

 

František Palacký (1798-1876), historik osvícenské kritičnosti i romantického nadšení. Muž světového rozhledu, vynikající organizátor. Jeho „Dějinami“ a politickým působením vrcholí české obrození.  Označení fáze vrcholné se překrývá   s označením doba předbřeznová,  tj. doba  před  březnem 1848, kdy se u nás dalo  novodobé revoluční hnutí  po prvé do pohybu. Obrození národa  literaturou  umožnilo pomyslet   i  na obrození politické. Rok 1848  je  revoluční v celé Evropě.(Paříž, Vídeň, Frankfurt...)

 I  v Praze vypuklo revoluční vzrušení a nadšení, šířily se   letáky,  pořádala veřejná shromáždění, schůze, petice,  došlo  i na vyjednávání s vládou. A tím začal novodobý  politický život v českých zemích. Obrozený národ  zatoužil  po svébytnosti, po  svobodě,  politickém uplatnění,  po  vlivu na  řízení  veřejných  záležitostí,  po právu   usilovat o  obecné blaho.

 Stálo to mnoho  letitých  a často strastiplných bojů, než  se toho domohl. Než se  podařilo zbavit se cizí nadvlády a získat samostatný stát. Stalo se to  až roku 1918,  po první válce světové. Odvěký sen stal se skutkem:  vznikla demokratická  Československá republika.

***

 Charakteristika českého novověku od uznávaného historika, prof. Josefa Pekaře,  shrnuje stručně a výstižně  hlavní děje..  Ač katolík, napsal  objektivně  a podle pravdy:

 „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“ (zdůraznil, jako by  předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači budou tvrdit). „A jakkoli se potom vznesly  kupole barokních kostelů a honosné fasády barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi...Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ A pokračuje:

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny. Od skepse vlastenců, proucích se před staletím (ovšemže jazykem německým), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy, a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti...“

***

Historici  ukázali, jak světlo obrození zahnalo mračna pobělohorského temna. Stalo se  to již dávno. Ale nehrozí nám dnes nové „temno“?

 Dovolte, abych  připomněla  jedno  své dřívější  setkání s památkami  našeho  obrození.

V zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod Zelenou horou,  bylo donedávna možno navštívit u nás  zcela ojedinělé Muzeum knihy. Mohli jste tu sledovat bohaté soubory exponátů ze světových  dějin písma a literatury. Bylo možno žasnout i nad provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti bylo možno obdivovat slavnou francouzskou „Encyklopedii věd, umění a řemesel“ (1751-1772, s dodatky a rejstříky z r. 1780). Vitriny  od podlahy až ke stropu vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A naproti v malých vitrínách, které  se zdály poloprázdné  – počátky českého a slovenského národního obrození. Chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. Byly to výtvory, jimiž se národ, umlčený po r.1620, znovu vracel do evropských dějin kultury. Našli jste tu např. sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského a „Krameriovy c.k. vlastenecké noviny“ z přelomu 18. a 19. stol. Časoměrné „Básně“ J. Kollára z (1821), sešitové  vydání Palackého „Dějin národu českého  v Čechách a na Moravě“ (1836). Byl tu Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1829) a  o 10 let  mladší „Ohlas písní českých“ ( 1839). A  byl tu i doklad o „zrození básníka“, Máchův „Máj“(1836),  Erbenova““Kytice““ (1853) a „ Babička“ B.Němcové  (1855). Bylo to setkání plné  dojetí, obdivné lásky a úcty.

/Pozn. Je mi líto, že jsem o Muzeu knihy musela mluvit  v minulém čase. Zelená hora, památka chráněná UNESCO, připadla církvi jako restituce a Muzeum knihy bylo r. 2014 zrušeno./

 

 Nezapomínejme, že  v  době, kdy ve Francii vycházela „Encyklopedie“, zbrojnice ducha  pro Velkou revoluci,  byli naši předkové ještě negramotní  nevolníci. Povinná školní docházka  platila od  r.1774, nevolnictví zrušeno r.1781, stejně  jako  pronásledování pro  náboženskou víru. 

Ale již nedlouho po  těchto osvícenských reformách  čeští  obrozenci  probudili a oživili  jazyk a položili základy věd a  umění. Pak zahájili i politický zápas.  Do konce 19.stol. dosáhli mezinárodní úrovně a po 1. světové válce i politické samostatnosti v demokratickém Československu. Dalo mnoho práce a úsilí překonat  neblahé dědictví Bílé hory. Teprve 100 let po tom, co končila  edice slavné francouzské „Encyklopedie“, byla v Praze obnovena česká universita (1882). A další university, v Brně a v Bratislavě, vznikly až v Československé republice, po roce 1918. Nelze než vzpomínat na naše národní obrození s  úctou a láskou. Bez něho by nebylo našeho svébytného života, naší tvořivé činnosti, naší kultury. Ale vědí to  ti , kteří idejemi ovlivňují veřejný prostor? 

 Stalo se podivnou  módou dnes  si  nic  z minulosti nepamatovat a nebo, což je zvláště  nápadné a povážlivé,  naši minulost a  historické  děje a osobnosti a kulturní dědictví nejen  dílem zamlčovat, ale   dílem i   všemožně  znevažovat.  Tak např.  český ministr kultury se dal  před lety  slyšet, že „naše obrození nebylo to pravé ořechové“, protože jsme se prý „vymezovali“ od Němců a to nás „izolovalo“ od Evropy. Pan ministr asi nebyl v Muzeu knihy, a tak si neujasnil, že naši obrozenci nijak nezpůsobili naši „izolovanost od Evropy“, ale naopak, a že kdyby se „nevymezili“ proti germanizaci, podlehli bychom jako národ asimilaci. Dnes by tu nežil jediný Čech a pan ministr by neměl komu ministrovat.

Pan ministr ovšem není se svým názorem sám. Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného ostouzení  našich národních dějin a naší národní kultury.  Chrlí  je většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného pomlouvání a špinění, najdeme objemnou knihu,  „Úloha Čechů v dějinách“(Praha 1991, 690 s.),   kterou  pod psuedonymem Podiven vydala trojice autorů, P.Pithart, P.Příhoda a M.Otáhal. Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých análistů, kronikářů a historiků, kteří  během staletí podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní a agresivní činy svých vládců. Je to sbírka pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu – arci, a v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření.  Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a  bez porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly  německo-římských císařů, pranýřuje  troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“, tupí stavovské rebely a  po nich  exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, Sokoly, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku...Nejde o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, zveličování i bagatelizování, překrucování i vysloveně neslušného lživého pomlouvání řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?!), že Češi jsou živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno a nositelé „vyšší kultury“.  Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi „universalismus“ a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa“, vlídnou monarchii habsburskou i právní cítění Němců v našem pohraničí. Nejvíce jsme se prohřešili tím, že jsme  podle Podivena lstí a podvodem získali a pak ještě znovu obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si,  s  Podivenovým souhlasem,  osobovali právo nám vládnout.

Podiven  stíhá pohrdáním a posměchem všechno, čím Češi žili, oč usilovali. Tak třeba Jungmann   (ó té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů, Hanka, kterému nestačily pověsti v Kosmově „Kronice“, podvrhl údajné „Rukopisy“ a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Fibich aj. nebádali o jejich věrohodnosti (jaká hanba!), ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou básní, které se tu náhle objevily. A Světlá prý  byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát „českým Shakespearem“ (směšné!) a Neruda byl citový deviant, a proto tak přilnul k národu. Mácha byl dobrý básník, ale to jen dík  jakési barokní filiaci své poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šel manifestovat do carské Moskvy (taková ostuda!) a Havlíček byl šovinista, Masaryk povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny české politické koncepce, austroslavismus, panslavismus i čechoslovakismus,  byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně“, státotvorným géniem Germánstva. Češi nedovedou vládnout.  Jejich nedostačivost a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla. ( Heslo Národ sobě?  Směšné. Kde je tu jaký národ?) A Sokolové byli paramilitantní organizace (!).  

V antiemancipačním zaujetí vadí všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve“ a nerespektování státotvorného génia německého národa. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují  ideologickou munici pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Čechů a Moravanů. Podle Podivena jsou si Češi svými osudy sami vinni. Nemuseli  spolu se Slováky  projít národním obrozením, nemuseli se úspěšně angažovat v 1.válce světové, nemuseli zřídit demokratickou republiku. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“ a ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli. Nemuselo být „Mnichova“, nemuselo být protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid.

Ale teď bez ironie. Ano, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Polabské a Pobaltské Slovany již hlava nebolí.

Zaráží, že renomovaní autoři nepřistoupili k tématice jinak, nově, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Takto pod záminkou „léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa, techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály.  Víme, že bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

 

Máme teď u nás dvojí pojetí společných dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která   nemohou být protikladnější. Srovnání obou pojetí lze (podle pramenů) podat věcně a přehledně takto:

1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé. V německém podání přišli imigranti z německých zemí jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.

2. Dobu husitskou ctí Češi jako zdroj demokratických tradic země a počátek evropské reformace. Sláva českých dějin. Podle Němců to bylo hrůzostrašné a úděsné barbarství.

3. Baroko je pro Němce označením doby kulturního rozkvětu. Pro Čechy je to „temno“, do kterého byli uvrženi po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, triumfu habsburské protireformace a zničení protestantské elity národa. Jen dík buditelům a národnímu obrození se opět stali národem.

4. Vznik  Československé republiky  r.1918 znamená pro Čechy spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých 300letech nesvobody,  otevřenou možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát.

Němci  odmítli  nový stát přijmout.  Jevil se jim jako zneuznání jejich práva na sebeurčení a na  seberealizaci. Až „Mnichov 1938“ přinesl jim  kýženou nápravu a satisfakci. V očích Čechů bylo ovšem rozbití Československa  přičiněním  německých spoluobčanů ve službách Hitlera velezradou a zločinem.

5. Protektorát znamenal pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování a pokořování, nejhlubší porobu, likvidaci inteligence. (Zavřeny vysoké školy, popraveno 60 universitních profesorů a docentů.) A budoucnost? Po vítězství Říše byla připravena  totální germanizace, deportace, genocida. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat  do boje,  měli co jíst na lístkový příděl, nebyli bombardováni. 

6. Denacifikační odsun Němců z Československa  z rozhodnutí vítězných mocností z 2. světové války přinesl Čechům rozuzlení dávných i nedávných excesů a  základ stability evropského poválečného uspořádání. Němci v odsunu  spatřili  katastrofu, bezpráví  a zločin všech zločinů.

Je pozoruhodné, jak po roce 1989 téma odsunu ožilo. Dříve bylo jak v SRN tak v Rakousku „tabu“  (jen s výjimkou  vysídleneckých spolků ). Bylo nepohodlně a  trapně spojeno s nacismem. Věřilo se, že časem zmizí ze světa vůbec. Paradoxně však  sjednocování Evropy jako by  probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu“. Mnohým ze spolků odsunutých  dělá dobře  zapomenout, co se skutečně stalo a  přeměnit se z obžalovaných v žalobce. Chtějí trestat údajné „zločiny druhé strany“. O svých vlastních  nevědí nic. A  jejich  revanšismus získává vliv a podporu na nejvyšších místech.

I na nás dolehla „změna paradigmatu“. Mnozí dnes vykládají dějiny podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demýtizace“ a týká se   všech významných  období naší minulosti. Ale  není to  ani nijak složité. Podle německého pojetí je prostě všechno naopak. Připomeňme si jen pár příkladů: Nečekanou a  nesmyslnou  omluvu  prezidenta Havla za  denacifikační  poválečný odsun, stanovený vítěznými mocnostmi. Tvrdě  revanšistické, pobuřující  stanovisko byvšího uchazeče  o prezidentský úřad. Neuvěřitelné ztotožňování naší národní identity s identitou bavorskou z úst předsedy minulé  vlády. Prohlašování  revanšistických Němců za spojence od  současného premiéra, který údajně pokračuje tam, kde předchozí premiér přestal. Pohoršující   paktování několika  členů současné vlády  s mluvčími útočných  spolků odsunutých.  Je to  neomluvitelná kolaborantská servilita přeběhlíků na vládní úrovni. A  k tomu připočtěme přemnoho  účelových tiskovin a ustavičné přepisování dějin  v televizních pořadech – všechno  v zájmu  uvedené protičeské orientace.

Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ale jejich hlas je slabý, většina tisku a ostatních médií přeje spíše „demýtizátorům“ v cizích službách. Před časem vystoupil Bořivoj Čelovský a pokusil se burcovat národ, který sice získal svobodu slova a svobodu  tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby jich   mohl využívat.Vydal brožuru „Konec českého tisku“? S otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření. Většina oslovených byla překvapena, že většina našeho tisku je v cizích rukou. Ale zároveň usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se  proti tomu nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili, protože prý monopol kapitálu je lepší než monopol stranických sekretariátů. Ztratíme  prý sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky.

Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi vůdčích osobností. Titul, opět „Konec českého tisku“, tentokrát bez otazníku.

Když před lety (1991) vyšel Podivenův manuál „demýtizace“ našich národních dějin, většina posuzovatelů jej kriticky odmítla. Ale oficiální mínění  se s ním zřejmě  ztotožnilo. Milan Kundera kdysi napsal, že  se národy  likvidují tak, že se jim nejdříve  vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii .. ..Nedovolme to. Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty bychom přestali existovat. Nechceme se přece proměnit v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav.  Nedopustme to !

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář