Doc. L. Kohout - Ke sporům o dějinné místo 28. října 1918
Ke sporům o dějinné místo 28. října 1918
Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.
V souladu s výraznou většinou politicky angažované veřejnosti zastávali přední historikové prvního odboje – a zastávají stále – názor, že formování Československa v říjnu 1918 představuje pokrokový dějinný proces v mnoha podstatných ohledech.
Ovšem, též pod vlivem trpkých válečných a poválečných zkušenostech, národních a státních proher, ba katastrof, nabývají mezi historiky, politiky, politology, publicisty půdu a rostoucí společenský ohlas apodiktické soudy, jež hledají a domnívají se, že nalezly základní determinantu našich neblahých národních a státních osudů v destrukci Rakouska a formování Československé republiky.
Nejen v historizující publicistice, nýbrž i v oficiálních, hojně po léta frekventovaných učebnic typu „Dějiny zemí Koruny české“ dochází ke glorifikaci Rakouska – Uherska (balanční mezivelmocenský faktor; nejdemokratičtější režim našich dějin; ochránce práv národů mnohonárodní říše aj.). Naopak, představitelé odboje, zejména E. Beneš, ale i T.G. Masaryk a další jsou charakterizováni spíše jako negativní dějinní aktéři, ba jako přední viníci „balkanizace“ Evropy, umožňující vypuknutí zkázonosné světové války, válečný i poválečný katastrofický vývoj Evropy i světa. K tomu v současnosti přistupuje i hojně frekventovaná teze o Rakousku – Uhersku, jakožto o významném předstupni soudobé integrující se Evropy, vzoru hodného následování!
K plnému souhlasu s texty politologa ing. D. Plichty a doc. PhDr. J. Rataje, CSc., připojuji tuto – nutně jen stručnou – polemickou stať proti četným zpochybňovatelům smyslu protirakouského odboje i odboje protinacistického, nekomunistického i komunistického, v rámcích antinacistické koalice v čele s anglo - sovětskou –americkou „velkou trojkou“.
Zahraniční i vnitřní vývoj Rakouska, zejména v druhé polovině 19. století až do vyvolání světové války útokem na malé Srbsko, představoval totální pošlapávání ideálů, z nichž se zrodilo v 16. století: být nejprve protitureckou hrází Evropy a později balančním mocenským faktorem mezi Německem a Ruskem. Na cestě k „hodině dvanácté“, k plnému rozkladu monarchie, vidím některé rozhodující mezníky: v zahraničně politické oblasti smluvně zakotvené přimknutí se k mocnějšímu Německu, usilujícímu o světovládu, jakož i neschopnost vymanévrovat se včas z prohrané války separátním mírem s Dohodou.
V oblasti vnitřního vývoje zaznamenávám především:
- Výrazné, snad až 150. leté opoždění kapitalistického, ranně demokratického vývoje za Anglií, Holandskem, Skandinávií, severním a středním Německem, „galikanistickou“ katolickou Francií, Belgií, Švýcarskem, také v důsledku bělohorského vítězství španělsko – katolické habsburské protireformace;
- Opakující se nezdary úsilí mnohých politických představitelů malých národů o formování rovnoprávné rakouské federace. Trvající, ba prohlubující se hegemonie Němců v Předlitavsku , Maďarů v Zalitavsku;
- Smutný fakt opožděné, nedokonalé, tlakem zcela obtížně vynucené demokratizace (všeobecné volební právo zavedeno až na počátku 20. století);
- Neschopnost, nevůle mocensky i ekonomicky nastupující buržoazie vypořádat se s feudálními, polofeudálními a bigotně klerikálními přežitky;
- Rostoucí mocensko – politický vliv byrokratického aparátu, různých mimoparlamentních klik a uskupení, zejména armádních špiček. Na těchto základech se rozvíjel proces, vedoucí k pádu, rozkladu monarchie, od možnosti k pravděpodobnosti, nevyhnutelnosti, k faktu.
Ve všech těchto oblastech byla Československá republika negací Rakouska – Uherska, byť zdaleka ne ideální, důslednou a úspěšnou. Nicméně zvlášť nutno vyzvednout, že parlamentně demokratické Československo bylo v střední a jihovýchodní Evropě v mezidobí obou válek jedinou zemí, kde nedošlo k násilným, mnohdy krvavým, pučistickým nastolením fašistických a polofašistických režimů! Československo sice neproměněno ve federaci, avšak systém poměrného zastoupení umožnil účinnou obranu národních práv a vyloučil útlak menšin! Propaganda SdP sice o něm hodně hlasitě pokřikovala, ale drtivou podporu čs. Němců získala SdP především poukazem na většího postižení Němců, než Čechů hospodářskou krizí počátkem třicátých let. To na rozdíl od již nacistického Německa, kde krize doznívala …
První republika zajišťovala, mj. pozemkovou reformou, zrušením církevních i šlechtických privilegií a mnohým dalším (mj. i zrovnoprávněním církví) závažné likvidování – za Rakouska přetrvávajících – feudálních reziduí. V té souvislosti některé akty soudobého režimu, zejména majetkové restituce jsou zaměřeny ne pouze proti minulému režimu, nýbrž, žel, i proti demokratizujícímu režimu prvorepublikovému. To v rozporu s převažujícím veřejným míněním, někdy i s platným právem…
Formování samostatné Československé republiky umožnilo zabránit předválečné maďarizaci Slováků a dalo rozhodující impuls k všestrannému nástupu, rozvinutí slovenského národního obrození.
Podle plánů rakouskoněmecké válečné politické reprezentace z Velikonoc 1915 měl být v případě válečného vítězství centrálních mocností český národ totálně germanizován, tedy likvidován.
Podruhé tomu tak mělo být po skončení druhé světové války, pro nacismus vítězné. Té první genocidě zabránilo vítězství Dohody, na němž participovaly čs. legie, té druhé vítězství antinacistické koalice s velevýznamnou účastí SSSR a s participací českého a slovenského domácího a zahraničního odboje na západní, africké, zejména pak východní frontě. Tradice 28. října se takto nerozlučně prolíná s tradicí dvou odbojů – 1914-1918 a 1939-1945, jejichž smyslem a dosaženým cílem bylo zabránit genocidě obou bratrských národů, českého a slovenského a zabezpečit nezávislost a prosperitu, pokud možno v mírových, demokratických, národně i sociálně pro všechny vrstvy (či třídy) únosných podmínkách.
Pokud by v totálním rozporu s dějinnou logikou – bylo Rakousko i v případě dohodového vítězství a jeho příklonu k ní zachováno, tvořili by je pouze Němci, Maďaři, Češi, zbytky Slováků; všechny ostatní národy by se stejně připojily ke svým již existujícím státním „Piemontům“ (Itálie, Jugoslávie, Rumunsko). Při obnovené německé převaze ve střední Evropě by se Češi nikdy nemohli těšit nějakému výsadnímu postavení, jak ve svých pracích bez důkazů účelově fantazírovali kupř. z trojice podivných „podivenů“ právník Petr Pithart a lékař Petr Příhoda. Pozdější to signatáři „Smíření 95“, servilního vůči sudetoněmeckému landsmanšaftu.
V nějaké druhé světové válce by se o osudu Evropy i světa rozhodovalo (jak tomu i bylo!) na bojištích, zejména na východní frontě. Též s českorakouskou potravou pro děla.
ČNL
