České národní listy

Doba počátku tání tvrdostí padesátých let a další roky

Psal se rok 1953. Jednoho odpoledne pro mne, studenta před maturitou, přijelo auto z Litoměřic. V něm byli dva pánové, kteří mě přišli navštívit. Byl 12. srpen. Bydlel jsme na studentském bytě v Bílině, kde jsem studoval na tamním gymnáziu M. Gorkého. Zrušili nám oktávu a tak o prázdninách, po absolvování septimy, jsme se připravovali na maturitu. Maturitní otázky byly mým denním chlebem.

Pánové po zaklepání vešli do mého pokojíčku, představili se, ukázali průkazy, byli z StB. V krátkosti mi sdělili, že mě zatýkají. Dostal jsem želízka na ruce. Provedli prohlídku místnosti, některé mé písemnosti, fotografie a  knihy si vzali jako suvenýr. Litoměřická věznice byla známá. I mně. Primu, než zrušili nižší gymnázium, jsem studoval právě v Litoměřicích na reálném gymnáziu J. Jungmanna. Bydlel jsem ve studentském internátu. Se mnou tam byl i Karel Kreibich a Zdeněk Šternberk. Z okna internátního pokoje jsme se dívali na klášterní zahradu a klášter. Pokud si dobře pamatuji, jeden ze studentů gymnázia tam bydlel.

Ale k věci. Vězeňské cestování a pobyty v nápravných zařízeních vynechám. Snad jen na okraj bych rád dodal, že můj advokát, při prvním setkání mi sdělil, že trestní sazby za vlastizradu a špionáž, jak jsem byl žalován, jsou vysoké, ale vzhledem k mému mládí, blízkost věku mladistvých, mohu dostat trest odnětí svobody i  pod 10 let. Ale nakonec jsem se vrátil z Jáchymovska po třech letech a jednom dni. Soud překvalifikoval naše jednání na spolčování proti republice a nejvyšší soud odmítl odvolání prokurátora a potvrdil mně 5 let natvrdo. Moji kolegové dostali o něco méně. Vůdcovství se trestá vždy a všude více.  Odešli z Jáchymovska po amnestii, jíž dal prezident A. Zápotocký. Mně slevil dva roky.

Vrátil jsem se 13. srpna roku 1956 domů. A tak jsem samozřejmě hledal své knihy. Měl jsem malou knihovničku, do níž jsem si knihy jak kupoval, tak také dostával. Chodil jsem si pro ty vyřazené, nebo mi je nosil můj spolužák a „spoluzločinec“ Franta z Duchcova. Jeho matka byla knihovnicí a tak jsme čas od času nějakou pěknou, samozřejmě odepsanou z knihovny, dostal.

Když jsem svou knihovnu dával dohromady, bylo to žalostné. Velká většina knih chyběla. Některé naši včas schovali u známých. A především s těmito jsem se setkal. Jinak zejména Masaryk, Beneš byly tehdy považováni za nevhodné autory. S jejich knihami, které jsem původně měl, jsem se již nesetkal. Byly úředně zabavené. Využíval jsem je, jak jsem se dozvěděl, k páchání trestní činnosti a některé z nich jsem si přisvojil zcela neoprávněně. Knihovnu jsem začal budovat znovu. Ještě zbývaly dvě věci. Maminka je zakopala v lese. A tak jednoho dne jsme se společně vydali hledat sošku T.G. Masaryka a Beneše, s kterými jsem strávil několik let. Hledali jsem opatrně. Maminka si přesně nepamatovala místo, kde sošky ukryla. Až za delší dobu se první úspěch dostavil. Narazil jsem na sošku TGM. Bohužel jsem ji, v dolní části, prokopl. Byl však na světě. E. Beneše jsme nenašli, ač jsme se snažili hodně. Masaryka jsem si neuměla zasádroval a dívá se na mne z knihovny dodnes.

Knihovnu jsem si budoval velmi těžce. V 50. letech TGM i Beneš byli na pultech knihovnických obchodů něčím nevídaným. 60. léta vše změnila. Hlavně v antikvariátech jsem jejich knihy a dalších „zakázaných“ autorů kupoval. Kolem roku 1970 se vše začalo vracet do původních kolejích. Ostrota 50. let se však ztratila. Již se nevrátila. Dnes mám díla Masaryka i Beneše na určitých místech v knihovně. Chybí mi však opět jiné knihy. Již nějaký rok chybí i v knihovnách. Zřejmě odtamtud byly postupně vyřazené. Občas jsme něco sehnal po antikvariátech. Ale ani tam již často nejsou. Dnes nemám ani čas, abych je vyhledával.

Chcete-li si přečíst nějakou knihu o životě našich „totálně nasazených v reichu“, je to problém. O nic menší těžkosti nejsou, když máte zájem o díla z počátků osvobození naší republiky v roce 1945 a životě v pohraničí. Ale jsou i  další a další nedostatkové tituly. Pokud však máte zájem se seznámit s projevy Adolfa Hitlera v češtině, můžete si je bez problémů koupit. Rovněž knihy, líčící válečné cesty některých divizí  wehrmachtu a dokonce i SS, můžete  v knihkupectví dostat. A povídání o zlých Češích a nevinných sudeťácích jsou také k mání. Dokonce existují jejich i filmová zpracování. Knihy, kterými se nám snaží přepisovat dějiny, začínají převažovat. Nových filmů o našich významných historických osobnostech, jichž se točí stále více, aby se člověk již bál. Jak dopadl Jan Masaryk ve svém filmovém zpracování? Jakákoliv kritika je příliš slabá.

A tak bychom mohli „bědovat“ dál a neustále. Víme již však, oč jde. Nepoplaveme však s proudem! Nemůžeme! Budeme i nadále dělat to, co je naší vlasteneckou povinností, - hájit české státní a národní zájmy.

Dr. O. Tuleškov