Do Zábřeha jsme přijeli pozdě a tam byla hrůza
Do Zábřeha jsme přijeli pozdě a tam byla hrůza
Manžel byl správcem české jednotřídky a já učitelkou v v Mlýnickém Dvoře u Špilberku, nyní Štíty. Bydleli jsme ve školní budově. Koncem září 1938 byla vyhlášena mobilizace. Manžel hned odhodlaně prohlásil: „Tak jdeme hájit vlast“ a hned se chystal na cestu. Vzal si nejlepší oblek, trochu jídla na cestu, rozloučil se a spěchal na vlak. Jeho pluk byl v Jičíně. Ráno všude visely vyhlášky, že branci se mají dostavit k svému velitelství v pracovním obleku, se zásobou jídla na tři dny. Žáci přišli jako obyčejně do školy. Bylo jich vždy kolem třiceti. Musela jsem je poslat domů. Šli smutně, jak z pohřbu. Já jsem dostala z inspektorátu příkaz zabalit cennější školní pomůcky. V budově jsem zůstala sama. Dvouletého synka mi maminka odvezla do Olomouce. Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství.
Jednou ve čtyři hodiny ráno někdo strašně tloukl do dveří s křikem: „Otevřete rychle! Nesu vám rozkaz od státní policie. Do deseti hodin opustíte území!“
Vzala jsem rozkaz a šla hned vzbudit souseda, aby mi přišel pomoci sbalit věci. Soused volal: „Už to víme, jsme prodáni:“
Přišel mi s hochem pomoci, hlavně jsme přenášeli naše knihy, které jsme měli ve školní kanceláři.
Někdo mi přišel vyřídit úřední vzkaz, že v 11 hodin odjíždí poslední autobus, který mě doveze k vlaku do Zábřeha. Musela jsem všeho nechat, nemohla jsem si vzít ani jídlo na cestu, jen úřední papíry.
Do Zábřeha jsme přijeli pozdě a tam byla hrůza! Všude plno lidí, všude zmatek. Vlaky plné vojáků, na peróně rodiny s ranci peřin. Mně se už tam hladem dělalo mdlo. Vtlačila jsem se do restaurační kuchyně. Prodali mi pár buchet.
Do Olomouce jsem se dostala po půlnoci. Uprosila jsem taxikáře, aby mě odvezl na předměstí Nový Svět k mým rodičům. Ve dne k nám přišla s pláčem rodina mého strýce se čtyřmi dětmi. Museli rychle opustit Obědnou u Libiny. Do půlky otevřeného vagónu si mohli složit nejnutnější věci. Leccos se jim začalo ztrácet. Tatínek jim nabídl, aby složili nábytek na dvůr. Nechali si jej přivést, spali u nás na půdě. Na štěstí byl pěkný, suchý podzim. Strýc byl železničář, po čase sehnal práci a byt ve Vratimově.
Ke konci října mohl můj manžel převést nábytek do Olomouce a uskladnit jej v pronajaté místnosti.
A.H., tehdy Mlýnský Dvůr u Štítů
