Dnešní podoba české otázky II

Ing. Dalibor Plichta

Všem těmto odpovědím, které nám byly nebo jsou na „českou otázku“ nabízeny, doporučovány nebo vnucovány z největší části zvenčí, a to kruhy stojícími mimo český národ ať v pravém slova smyslu nebo ve smyslu politického zaměření, je společné, že odmítaly nebo odmítají samostatnost a svrchovanost jak československého, tak českého státu nebo že byly nebo jsou ochotny svrchovanosti našeho státu se vzdát. Jednou ve prospěch nacistické Velké Evropy, jindy ve prospěch jakéhosi podunajského nebo středoevropského soustátí a opět jindy ve prospěch "evropského sjednocení",jaké je v programu Evropské unie.

"Česká otázka" je tím zužována na otázku hledání vyhovujícího vztahu k sousedům, především německým, na dosažení stavu "dobrého sousedství", na otázku "smíření" a v širším smyslu na otázku údajného "návratu do Evropy".

Odpovědí na "českou otázku" má být všestranné přizpůsobení se malého národa mocenským danostem prostředí, do něhož byl národ vržen. Cestou k tomuto přizpůsobení má pak být hledání role českého národa v širším politickém společenství.

Dalo by se namítnout, že by na tom nebylo nic špatného, že jde dokonce o samozřejmost. To by ale slovo "přizpůsobení" nesmělo připouštět velice široký výklad s naprosto odlišnými důsledky pro odpověď.

Kudy by měla vést dělicí čára mezi pro nás přijatelným a nepřijatelným výkladem onoho "přizpůsobení", před nímž ostatně nestojí jen politika naše, ale politika většiny států, především menších a malých, pokud se chce pohybovat v hranicích možného? Kam až může takové "přizpůsobení" zajít, aby přitom pořád ještě zůstalo jen "přizpůsobením"?

Až tam, jenom tam, kde se pořád ještě pohybuje na půdě "české otázky", kde "česká otázka" jako pojem má svůj obsah, kde není jeho obsah vyprázdněn, kde je pořád ještě definovatelný. Kde končí definovatelnost, končí i "přizpůsobení". Je tomu stejně jako s věcí, která musí mít z větší nebo menší části něco společného s věcí starou, aby mohla být považována za věc novou. Jinak by byla věcí jinou. I když se politika národa může dostat i na tuto hranici definovatelnosti, je v životě národa důležité, aby míru "přizpůsobení" sledoval mnohem dříve a aby pečlivě a včas rozeznával rozdíl mezi oportunismem, slouhovstvím nebo dokonce zradou na jedné straně a na druhé straně řekněme havlíčkovským realismem. Aby mu byl jasný rozdíl mezi ním a rezignací na vlastní politiku..

Důraz kladený na samostatnost vlastní politiky a v našem případě trvání na tom, že "česká otázka" není přežitkem, stejně jako není přežitkem ani sám český národ v politickém smysl u, není nikterak v rozporu s myšlenkami všelidství a universalismu.

Ty mají v českém politickém myšlení odedávna své důležité místo - na rozdíl od politického myšlení například Němců. Projevily se výrazným způsobem počínaje Jungmannem u všech významných osobností našeho veřejného života, Šafaříka, Palackého, Masaryka, abychom uvedli příklad nejznámější. Jejich důraz na pěstování všelidských hodnost byl součástí jejich politického emancipačního programu. Ale nebyli přitom ochotni ponechat svůj národ bez možnosti a práva, aby řídil své záležitosti vlastními silami a podle svého.

Řešení "české otázky" po česku bylo u nás tradičně pojímáno v duchu osvícenského univerzalistického racionalismu. Naše národní ideály byly vyvozeny z ideálů humanitních.

"Universalismus" imperiální nebo globalistický, "universalismus" protektorský nebo hegemonistický pramení z jiného zdroje než z ideálů humanitních. Proto nemá ani právo povyšovat se nad národní uvědomění, vydávat se za postoj kulturně a vývojově vyšší, ušlechtilejší jen proto, že je nenárodní nebo nadnárodní.

Nikdy také nebylo prokázáno, že nadnárodní, mnohonárodní nebo "univerzalistické" státy a říše poskytují více spravedlnosti svým občanům, mají více porozumění pro potřeby člověka nebo národů a jsou důslednějším a lepším strážcem lidských práv, samozřejmým domovem demokracie a lidí žijících v důstojnosti.

"Česká otázka" a hledání odpovědi na ni podle vlastního rozumu a ve shodě s národními zájmy nepotřebuje se zahanbeně krčit vedle univerzalistických případně jen "universalistických" řečí projektantů nadnárodních nadstátů nebo "sjednocené Evropy", nové "civitas maxima."

Obviňování českého pohledu z údajné přízemnosti, malosti, omezenosti jen proto, že je spjatý s odpovědností vůči národu a nedůvěřivý k "velkým" projektům, jako je třeba myšlenka "sjednocené Evropy", má svůj původ v jiných starostech a zájmech, než je starost o dobro a prospěch české společnosti a její demokratické spravování. V pozadí takovéhoto obviňování není dokonce ani starost o samotné "univerzální hodnoty", jež by "sjednocená Evropa" měla zabezpečovat ~.. alespoň podle řečí jejích architektů.

A je příznačné, že nám provinciální přízemnost, nedůvěru a neochotu sdílet velké a rozmáchlé nadnárodní záměry vytýkají především velkoněmečtí Velkoevropani a jejich čeští žáci, jako je Václav Havel, nebo ti, pro něž ještě půl století po zániku habsburské podunajské monarchie "idea státu rakouského žije ve skutečnosti jako nezničitelná realita, třebaže ji lidé neuskutečňují", jak píše Willy Lorenz v "Monologu o české zemi". Podle Lorenze a jemu podobných je v naší mentalitě hodně švejkovského. Nikdy prý jsme nepřijali za své heslo "Zvítězit nebo zahynout!". Mýtus hrdinské smrti na bojišti, pěstovaný Němci nebo Poláky, prý odmítáme. K našim nedostatkům podle rakouského diplomata Lorenze patří i to, že "Češi bojují jen tehdy, když má pro ně boj smysl".

Všechny tyto výtky, na nichž se pravidelně podílí i Václav Havel, nemají jiný účel než pohnout nás k tomu, abychom se konečně nechali převychovat k obrazu, jaký by vyhovoval těm okolo nás, kdo s námi mají svoje úmysly a kdo by uvítali, kdybychom začali dokazovat porozumění pro jejich strategické plány vydávané za "velké myšlenky", pro jejich takzvanou "evropskou integraci", a pustili "českou otázku" z hlavy, zapomněli na ni.

Ale hlavně abychom se probudili k "hrdinskosti" a byli ochotni bojovat všude na světě, neboť jak jsme slyšeli, "všechno se nás týká", bojovat i tehdy, když budeme přesvědčeni, že jde o boj, který je nesmyslný a třeba i nespravedlivý a nemá s našimi zájmy nic společného. Abychom se probudili k hrdinství, které jsme nedokázali projevit, když šlo o císaře pána a jeho rodinu, a abychom se konečně dokázali nadchnout pro heslo cizích verbířů, kteří jsou ochotni věnovat našim vojákům prapory s heslem "Zvítězit nebo zahynout!". Do "sjednocené Evropy" se nehodí, abychom jako národ i jako jedinci dávali přednost přežití, pokud by supervelmocenské záměry jejího tvrdého jádra narážely na překážky nebo dokonce odpor.

Naše odpověď na "českou otázku" nespočívá jen v hledání míry a způsobu přizpůsobení se, v odpovědi na vnější podněty nebo tlaky, v hledání vyhovující podoby "dobrého sousedství" se silnějším sousedem.

Vždycky k ní patřila i vnějšími okolnostmi nevynucovaná snaha žít v souladu a ve shodě s ostatními národy. A to nejen v nejbližším okolí, nýbrž vůbec, jak o tom svědčí síla humanistických tradic v české politice. Přitom si náš humanismus nikdy neosoboval právo jednostranně určovat náplň a ráz humanistického universalismu a jeho norem podle svého, jak k tomu i dnes dochází u některých velkých národů provozujících jakýsi svůj morální imperialismus a vnucujících svou podobu "universalismu" jako jedinou vhodnou, platnou a povinnou pokud možno pro celý svět.

Jistě se na tomto nemesiášském a neimperiálním charakteru českého universalismu podílí také okolnost, že jsme národ nepočetný. Možná je svým způsobem i součásti obrany malého národa a hledáním opory u jiných národů v podobném postavení. Ale proto ještě nepřestává být universalismem.

Zároveň není možno přehlédnout, že universalistický prvek v českém politickém myšlení, a tedy také v naší odpovědi na "českou otázku", přetrvává i přesto, že byl a zůstává vystaven nepříjemným zkouškám, které mohou každého od politického universalismu spíše odvádět a vést společnost k tomu, aby se uzavírala do sebe a byla zdrženlivá i k nabízenému, odporučovanému i vnucovanému politickému "evropanství". Máme s heslem "evropanství" své zkušenosti. Bylo v minulosti jedním z nástrojů, které nás měly donutit k přijetí "ochrany" a cizí nadvlády. Ani "vlídná hegemonie" z Brzezinského slovníku neříká našim uším nic, co by na hegemonii mnoho měnilo. Ostatně každému musí být jasné, že žádná hegemonie nemůže být vždy a za všech okolností vlídná. Je vlídná jen potud, pokud se j í nikdo a nic nestaví do cesty.

Myšlenka politického universalismu, ať už v podobě Spojených států evropských nebo v podobě státu skutečně světovládného, je dnes u nás pochopitelně přijímána s nedůvěrou. Zvláště když jí její hlasatelé zneužívají pro svůj politický cíl, v němž rozpoznáváme především jejich zájmy partikulární, které, jak se domnívají, jsou v této chvíli nejsnadněji uskutečnitelné v rámci něčeho, co by se podobalo "svatopetrské Evropě", oné "civitas maxima", jakou byla Svatá říše římská národa německého.

Přes tyto potíže, plynoucí z toho, že je nám myšlenka universalismu nebo "universalismu" v politické praxi předváděna nebo zprostředkována především německým živlem a jeho hegemoniální politikou, zůstává skutečný universalismus v našich politických postojích zastoupen výrazněji a trvaleji, než je tomu u nejednoho jiného evropského národa.

Jeho udržování a zachování může však být, a také je, někdy nesnadnější. Snad se dá říci, že jsme častěji než jiní nuceni ke hledání a vymezování hranice mezi pravým universalismem a pouhými "universalistickými" argumenty a záminkami, jež nás mají přivést k porozumění pro různé projekty, které by znesvéprávněním národů měly oblažit lidstvo.

    Naše česká odpověď na "českou otázku" (naše odpověď, v níž je nebo by bylo obsaženo i přání souznít s obecnem, s lidstvem) je proto obtížná a náročná. Obtížnější a náročnější, než bylo na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století pátrání po úmyslech Prozřetelnosti a objevování nějakého zvláštního poslání a smyslu existence českého národa.

Vyžaduje proto více vnitřní síly i vůle a více spoléhání na sebe sama. Svět je ke všem národům nutně stejně lhostejný jako Prozřetelnost. Nikomu nic nedává zadarmo.

Vzhledem k našemu zeměpisnému choulostivému postavení a vzhledem k naší nepočetnosti vyžaduje u jedince i u národního společenství jako celku větší míru odpovědnosti vůči národu a jeho státu.

Tato odpovědnost by měla být spojena s pevnou a houževnatou statečností a schopností a ochotou postavit se na odpor, když je třeba.

Potřebujeme i ve veřejném životě co nejvíc moudrosti, osvěty a kultury, včetně kultury politiky, neboť ta šetří a násobí síly. Nebylo bez důvodů a nebylo pouhým krasořečněním, když naše politické obrozenské snahy kladly takový důraz na síly duchovní. Neměli bychom v tomto zdůrazňování kultury a osvěty spatřovat jen příležitost nebo snahu dobře nebo lépe vypadat, dát svým národním politickým snahám ušlechtilejší podobu. Nepotřebují nic takového, nepotřebují nic předstírat, aby se zdály lepší.

Jistě potřebujeme také jako jedinci i jako celek víc vnitřní účasti, víc vnitřního sepjetí s minulostí i budoucností svého národa a státu. Potřebuje to národ i jeho stát. Zároveň však to dává životu jedince i národa jeden rozměr navíc. Dává našemu bytí patos a napětí, začleňuje naše skutky a činy do souvislostí, jež jim mohou dát hlubší, širší smysl, vědomí účasti na něčem, co přesahuje život jedince, účasti na čase navíc. Je to velká věc, i když se tomu nemusí hned říkat život sub speciae aeternitatis.

A konečně v tomto čase, který je poznamenán tím, že lidé tolik lpějí na pouhé přítomnosti a kořistění z jejích darů, v tomto čase bez úcty, potřebujeme víc úcty k těm, kdo nežili planě, ale naopak s vědomím odpovědnosti a dokázali zanechat těm, kdo budou přicházet po nich, dědictví v oblasti kultury, vědy, techniky i v dalších oblastech národního života, dědictví zavazující k pokračování.

Potřebujeme více věrnosti jejich odkazu.

Potřebujeme nebýt jen sami sebou a zároveň potřebujeme nepřestávat být sami sebou - jako jedinci i jako národ.

V tom asi by dnes mělo být jádro naší odpovědi na "českou otázku".

Už Tocqueville připomínal, že největší nebezpečí pro demokracii, ale platí to i pro národ, je ve lhostejnosti a nedostatečné pevnosti identity člověka a národa. Národní státy potřebují k tomu, aby měly vnitřní sílu, a k tomu, aby přetrvaly, občany, kteří mají pevnou a ustálenou identitu a jsou proto stateční, mají občanskou odvahu a pocit odpovědnosti.