České národní listy

Diskuse 11. února 1997 v Poslanecké sněmovně o návrhu Česko-německé deklarace

Mluví V. Filip :

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Nyní jste v pořadí se svým diskusním příspěvkem, chcete–li ho posílit o to, že jste předseda klubu, máte slovo.

Poslanec Vojtěch Filip: Já bych, pane předsedající, dámy a pánové, přece jen připomněl dvě věci kromě svého vlastního vystoupení, které jsem si k této věci připravil.

Jde o jednu reakci na pana předsedu Maška, který tu hovořil ve svém vystoupení za klub ODA o té jasné hranici mezi mezinárodním právem, veřejným a mezinárodním právem, soukromým. Musím se v tuto chvíli alespoň jednou větou zmínit o tom, že pravý opak je pravdou, pane předsedo, paní kolegyně, páni kolegové. Skutečně v deklaraci je několikrát zamíchána právě zcela nesmyslně a nelogicky otázka mezinárodního práva, veřejného, tzn. vztahů vlád mezi sebou nebo států mezi sebou a občanů těchto států mezi sebou. A myslím si, že to je jedna z vad této deklarace, kdy se diskutuje o tomto problému.

Druhou věcí, kterou chci ještě před vlastním vystoupením říci, a myslím si, že je to potřebné, je otázka nového vyslovení důvěry vládě tímto parlamentem. Takto já posuzuji Česko–německou deklaraci, kterou dnes posuzujeme, protože deklarace má nejasný právní rámec. Shodli se na tom jak zástupci koalice tak opozice, myslím, že konkrétně kolega Borák řekl, že je skutečně zvláštním dokumentem tohoto parlamentu. Proč tedy říkám, že půjde o nové vyslovení důvěry vládě? Protože pro vládu podpisem pana premiéra Václava Klause a pana kancléře Kohla se stala deklarace závazným dokumentem, podle kterého obě vlády mezi sebou komunikují.

Ještě jednu věc na úvod mého vystoupení. Velmi rád jsem slyšel projev pana předsedy Uhdeho, protože se výrazně lišil od jeho projevu, který přednesl ještě jako předseda Poslanecké sněmovny v minulém volebním období v Pasově 27. dubna 1996. Týkalo se to onoho našeho jihočeského, já říkám budějovického, problému trojměstí Budějovice–Linec–Pasov, kdy jeho dnešní tón byl skutečně odlišný a já jsem tomu rád.

Dovolte mi tedy, abych nad tím nejasným právním textem se zamyslel ve vlastním vystoupení.

Pokud jde o ten termín, který mne vede k zamyšlení nad textem Česko–německé deklarace, je to termín vyhnání a je to termín vertreibunk, který je v textu německém, který je stejně autentický jako text český. Proto jsem sám žádal o to, aby ti, kteří mají zájem, a jsem rád, že pan předsedající pochopil moji procedurální poznámku, že nešlo o to, aby to v 10 minutách rozdával, ale abychom se dohodli na tom, kdo chce tento autentický text zkoumat, aby ho měl k dispozici a v tomto ohledu já říkám, že skutečně dochází k matení pojmů, protože ty dva texty jsou pro nás svým způsobem rozdílné, jsou svým způsobem zavádějící.

V souvislosti s touto deklarací se ve stále častějším řádu v našem politickém spektru a mezi některými intelektuály objevují tendence omlouvat se za odsun německého obyvatelstva nebo jeho většiny, někdo říká části, z poválečného Československa. Na rozdíl od těchto hlasů si myslím, že stále ještě existuje historická paměť, jež zkoumá mj. také postoje, které zaujímala německá menšina na našem území v průběhu celého období soužití a které vedly až k jejímu historickému selhání koncem 30. let.

Tato paměť pak nedovoluje zaměňovat příčinu za následek, hodnotit historii bez znalostí reálné dějinné situace a z pohledu dnešního obyvatele střední Evropy je to pro skutečného odborníka naprosto nepřípustné.

Je nepřípustná právě pro ono hodnocení, které se v deklaraci objevuje. Nedávno – a myslím, že řada kolegů v této sněmovně to, o čem budu mluvit, důvěrně zná – vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze Sborník statí českých právních expertů, který nesl název "Právní aspekty odsunu sudetských Němců". Celý ten název je v uvozovkách právě z pohledu pojmu sudetských, protože v samotném sborníku tento pojem je vykládán, a je samozřejmě odmítnut jako součást právní teorie.

Sborník je odborně kritickým pohledem i na současnou diskusi o Česko–německé deklaraci. Závěry obsažené v jednotlivých statích usvědčují autory deklarace z věcných omylů, politické účelovosti a z neoprávněné revize platných mezinárodních smluv. Česko–německá deklarace především zpochybňuje samotný odsun Němců z poválečného Československa. Abych podpořil tento svůj názor, budu citovat pana prof. Potočného, který ve stati Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa shodně s ostatními autory uvádí – cituji: "Druhou světovou válku v Evropě vyvolalo Německo svými agresivními činy proti četným státům, nejprve vůči sousedním včetně Československa. Tím se dopustilo zločinu proti míru." Konec citátu.

Na základě mezinárodně právní odpovědnosti, kterou za to Německo po skončení druhé světové války bylo povinno nést, došlo rovněž k odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Všechny tyto kroky byly provedeny v souladu s tehdy platným a dodnes platným mezinárodním právem a mezinárodními smlouvami. Nelze je proto redukovat na pouhý bilaterální vztah mezi Německem a některým tehdejším státem, členem aliance Spojených národů, jak se o to pokouší některé německé kruhy v teorii i praxi.

Musím se zeptat: Jde skutečně jen o hru se slovy, která je na vysoké – řekl bych – teoretické úrovni? Odpověď zní: Ne. Klíčem ke zpochybnění – a deklarace otvírá prostor ke zpochybnění a revizi kontinuity našeho právního řádu – je právě ono slovo, o kterém jsem začal hovořit. Je to slovo vyhnání, resp. slovo Vertreibung a tedy tvrzení, že jsme si nesprávně vysvětlili smysl německého slova vyhánění. A tento náš omlouvačný tón je podle mne z našeho pohledu, naší právní teorie, lživý. Nahlédneme–li totiž do výkladového slovníku Brothaus Waren Deutsches Wörtebuch, dozvíme se skutečný význam slova Vertreibung: jednostranné státní donucovací opatření k trvalému vysídlení části národa neb národnostních skupin. To byl citát. Důraz je položen na slovo jednostranný, a to je právě to, oč v německé diplomacii v souvislosti s odsunem sudetských Němců vždy šlo. Vymanévrovat českou stranu z možnosti opřít se o rozhodnutí velmocí z Postupimi. Toto trestuhodně pominuli čeští vyjednavači, česká vláda a dnes v dalším období – pokud deklaraci schválíme – poneseme před budoucností i my jako poslanci tohoto zákonodárného sboru svou vlastní zodpovědnost.

Prof. Potočný dále uvádí – dovolte mi opět citát: "Je přinejmenším s podivem, že němečtí politikové překládají autentický termín transfer, který je v 13. části berlínské, pro nás Postupimské dohody, jako Vertreibung, což právě jenom česky lze přeložit jako vyhnání. Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že vyhnání nemá nic společného s transferem." Konec citátu. Přes jasnost a zásadní odlišnost termínu přesídlení a vyhnání se žel přihodilo, že v preambuli Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo z 27. února 1992 je tento termín vyhnání Vertreibung, zatímco o přesídlení transferu tam není ani zmínka. Tedy onen posun z roku 1992 do roku 1996, resp. 1997 je zřejmý.

V prohlášení Německého spolkového sněmu je totiž z 20. června 1992 k řečené Česko–německé smlouvě uvedeno: se také termín vyhnání používá – Jak už jsem uvedl, ono slovo se objevilo poprvé právě v této smlouvě o dobrém sousedství a spolupráci z roku 1992, a to v tomto znění – dovolte mi přesný citát:

"Smluvní strany, vědomy si četných obětí, které si vyžádaly vláda, násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnoha nevinným lidem, se dohodly takto:". Konec citátu. V souladu s mezinárodním právem tvrdím, že slovo vyhnání a slovo odsun, to jsou dva rozdílné pojmy, které není možno ztotožňovat. Vyhnání je protiprávní výraz od samého počátku a odsun je právní akt, který může mít neprávní průběh a právní průběh. Když hovoříte o vyhnání, tak se to mělo charakterizovat vyhnání českého obyvatelstva v roce 1939.

Proč toto musím tvrdit? Protože v těchto zřejmě ne náhodných souvislostech chci poukázat na další věrolomnost z německé strany. A proč je nezbytné brát zcela vážně i současné výroky v souvislosti s deklarací? Vezmeme–li pořadí slov ve výše zmiňované smlouvě, která deklaraci předchází, je násilí, válka, vyhnání. Potom je jasné, že toto vyhnání se pro německou stranu týká pouze vyhnání Němců, protože to bylo po válce. Ale vyhnání Čechů z pohraničí bylo před válkou. Kde jsou potom příčiny násilí, příčiny války a příčiny odsunu? Nikde se už o nich nehovoří. V deklaraci je už další posun zřejmý. Zejména bod 3 posuzovaný v souvislosti s bodem 2 staví na stejnou rovinu zločiny spáchané na našem národě nacistickým Německem s tím, co se odehrávalo po skončení války v případě odsunu Němců. Masová nacistická zvěrstva jsou ztotožněná s dílčími excesy, které však nebyly součástí politiky československého státu ani jeho vlády, a to ani exilové, ani té, která tady byla po roce 1945. Naopak byly už posouzeny jak prezidentem Benešem, tehdejší vládou a v mnoha případech tyto excesy skončily pro jejich pachatele před soudy a byly tedy trestně postiženy. Je–li někde možno hledat český ústupek, pak podle mne hlavně v této pasáži.

Dnešní vláda vůbec neprojevuje pochopení a úctu k lidem, kteří tato zvěrstva německého nacismu přežili. Museli se denně strachovat o svůj život, o život svých blízkých jen proto, že nebyli Němci. Proto asi těžko, a jestli snad i ano, pak určitě ne bez bolesti pochopí, že jejich oprávněný hněv po válce je nyní označen téměř jako bezpráví. To je něco, nad čím je nynější česká vláda, a pokud dnes nebo zítra parlament deklaraci v tomto znění schválí, vyslovuje jenom politování úctě českého lidu, svým voličům, s čímž nemohu souhlasit.

Pokud jde o houževnatý tlak německé diplomacie, je proti ní postavena – neurazte se nyní – naivita české diplomacie a buď záměrná nebo opravdu nevědomá neschopnost, stejně jako v roce 1992. Totiž tato naivita umožnila nebo umožňuje – abych nebyl obviněn koaličními kolegy v této sněmovně – nikoli hned právní důsledky, ale další postup revize Postupimských dohod a tedy i poválečného uspořádání Evropy a umožňuje ji přímo v textu deklarace.

K těmto závěrům mě vede mimo jiné i stanovisko, které jsem z části tlumočil, našich renomovaných českých právních expertů.

Sám osobně bych takovou expertizu zpracovával mnohem déle než to trvalo jim.

Dovolte mí, abych se na závěr svého vystoupení vyjádřil k jediné věci. Máme před sebou text Česko–německé deklarace. Na začátku schůze minulý týden v úterý jsem požádal, abychom o deklaraci nejednali, protože není zřejmé, jakým způsobem, podle kterého článku Ústavy, podle kterého paragrafu jednacího řádu budeme deklaraci projednávat. Jediným převodovým můstkem – a asi nemusím napovídat vládní koalici, nezpronevěřím se svému poslaneckému mandátu a závěru, že nechci hlasovat ve prospěch deklarace – je, že sněmovna přijme usnesení, ve kterém schválí nebo neschválí česko–německou deklaraci.

Proto si dovolím pro případ, že tímto způsobem někdo navrhne, aby Poslanecká sněmovna usnesením schválila text Česko–německé deklarace, navrhnout jiný návrh usnesení k Česko–německé deklaraci, a to:

1. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

a) neschvaluje česko–německou deklaraci,

b) trvá na tom, že Mnichovská dohoda ze dne 30. 9. 1938 je nulitní od samého počátku a žádá vládu Spolkové republiky Německo, aby tuto nulitu uznala také v zájmu zlepšení budoucích vzájemných vztahů,

2. trvá na tom, že dekrety prezidenta Beneše jsou nedílnou součástí českého právního řádu. Pro to máme oporu v deklaraci uznáním toho, že stojíme na jiném právním výkladu,

3. Spolková republika Německo je povinna vyplatit České republice válečné reparace podle Pařížských dohod,

4. trvá na tom, že bod 3 Česko–německé deklarace používáním termínu poválečné vyhánění odporuje Postupimské dohodě,

5. trvá na tom, že použitý termín vyhánění je zásadním politickým ústupkem Německu a jeho snahám odmítat Postupimskou dohodu a odsun jako protiprávní a tedy nepřípustný.

Bod 4 a 5 mi dovolte odůvodnit. Jde o hlasování o něčem jiném. První je stanovisko Parlamentu, druhé – bod pět – je můj nesouhlas s vládní politikou, tedy vyjádření nedůvěry k tomu, co vláda dojednala.

6. trvá na tom, že k revizi Postupimské dohody není oprávněno ani Německo, ani Česká republika, která je jedním ze sukcesorů Československa jako jednoho ze signatářů dohod o poválečném uspořádání v Evropě po porážce nacistického Německa,

7. Poslanecká sněmovna trvá na tom, že vztahy mezi lidmi obou zemí musí být vztahy mezi plnoprávnými občany dvou sousedních suverénních států.

Zároveň mi dovolte, aby – až bude hlasováno o tomto usnesení – bylo bráno v potaz, že žádám hlasování o každém bodu zvlášť.

Děkuji vám za klidný průběh a možnost vyjádřit se k této deklaraci.

Z protokolu Poslanecké sněmovny PČ