České národní listy

Nezrušitelné dekrety

aneb ministr zahraničí mezi politickými kameny

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Šiky rakouských a německých dekretobijců musely být 19.7.2010 velmi rozrušeny prohlášením ministra zahraničí České republiky občana Schwarzenberga ve Vídni. Občan Česka, kníže v zahraničí, pravil v interwiew pro deník DlE PRESSE - poválečné dekrety ČSR nelze zrušit. Tuto přehořkou pilulku v ústech přerůzných ladsmanschaftů se pan ministr pokusil alespoň zčásti osladit vyjádřením, že prý dekrety údajně "jsou proti lidským právům". Nicméně přiznání z úst ministra české vlády o nezrušitelnosti prezidentských dekretů prezidenta Budovatele a Národního shromáždění, nemůže být považováno pouze za diplomatický bonmot. Je to pragmatické prohlášení, reflektující skutkovou podstatu dekretální normotvorby. Je zjevné, že pan ministr má ze všech možných úhlů pohledu ověřeny státoprávní, vnitrostátní, mezinárodní i velmocenské souvislosti, které znemožňují frontální útok rakouských, německých, uherských a jiných černosotěnců na nenáviděné dekrety v České republice.

Vzpomeňme jen na prohlášení státního departementu U.S.A. o nemožnosti rušit poválečné poměry v Evropě včetně dekretů. Samozřejmě, že ani další velmoci, v první řadě Ruská federace, neprojeví žádné ústupky v poválečném uspořádání Evropy, na to mohou landsmannschafty zapomenout. Ostatně bratři Slováci. kteří se vnitřně pojistili proti takovým atakům vyhlášením "nehnutelnosti dekretov", učinili vůbec to nejsprávnější, co v daném čase učinit mohli.

Dekrety prezidenta Budovatele a Národního shromáždění ČSR totiž zapadají do celkového kontextu poválečného uspořádání Evropy. Navíc jsou právně úzce svázány s mezinárodně platnou Pařížskou reparační dohodou, stanovící. že zabavený majetek poražené III.říše se nesmí vrátit zpět do německých rukou, které je náš stát signatářem od r.1945, a která je v naší sbírce zákonů od r.1947. Bylo by zbytečným nošením dříví do českého lesa opakovat, že odsun nebyl mstou, ani inkarnací tzv. kolektivní viny, jak to neustále předhazují různí pseudohumanisté a placení agenti nepřátelského tisku. Postupimské dohody určily odsuny Němců a Maďarů nejen u nás, ale i v Jugoslávii, Maďarsku, Rumunsku, v Polsku. v Besarábii atd. Francie s odsunem nečinila žádné cavyky a nikdo ji nenapadá. Pouze tzv. slabé státy - Česko, Slovensko, Slovinsko - jsou předmětem neustálých záměrných ataků politických band poražených černosotěnců lI.světové války, kteří svým myšlením jsou pozadu ne o jednu, ale hned o dvě světové války.

Nesmíme si však myslet. že prohlášením pana Schwarzenberga boj o dekrety končí. Landsmannschafty ve své podkopné práci neustávají, stále budou tlačit na vedení ČR. aby zahájilo jednání o dekretech. Tomu se musejí postavit v první řadě legionáři a odbojáři, kteří nebojovali a nepokládali životy za to. aby zrušením dekretů byl rozkotán náš stát. Právě zde je nutná ostražitost. Správně řekla naše předsedkyně na sjezdu: „Budeme bojovat dál!" Na naší straně, na straně všech slušných vlastenců, antifašistů republiky, bez ohledu stran, je rovněž pan prezident Klaus - a podpora hlavy státu již něco znamená. Odbojáři musejí najít pro svůj postoj na obranu dekretů a republiky další spojence. Politické strany, i takové. které nejsou v parlamentu, jako je například Suverenita, která má boj za dekrety přímo v programu. Samozřejmě je nutno využít všech zastánců dekretů v parlamentních stranách, apelovat na ně, aby nedopustili žádná jednání ani kontakty s landsmannschafty na půdě vlády, parlamentu nebo samosprávy. Je třeba tlačit na dodržování česko-německé deklarace o tom, že minulost už nesmí zatěžovat vzájemné vztahy. Je třeba stále pranýřovat případnou účast politiků, poslanců, senátorů nebo církevních pastýřů na phpadných akcích landsmannschaftu. Tito zastupitelé tam z české strany nemají co pohledávat. Všechny. kdož se toho dopustí, mají legionáři a odbojáři, jejich rodiny a přátelé vyloučit ze svého voličsského seznamu. V tomto ohledu je politický ostrakismus příkazem doby. Je třeba též připomínat věřícím, kteří se dovědí, že jejich pastýři se účastnili takových shromáždění, že tito pastýři se bratří se satanáši strašné lI. války.

Případná účast vlády nebo parlamentních činitelů na jednání o dekretech s landsmannschafty by totiž měla být předmětem protestů a demonstrací celého národa. Ani žádné jednání s nějakou zemskou vládou spolkové země Německa či Rakouska o dekretech by se nikdy nemělo uskutečnit. Landsmannschaft ani jeho spolkoví zástupci nikdy nemohou být partnery české vlády a parlamentu.  Pokud by se tak stalo, byl by nutné takový postoj vlády a parlamentu protilidový, protinárodní a protiústavní. Taková vláda by musela rovnou podat demisi. Nechť příkladně jednají různé komise historiků o aspektech minulosti - a to má být vše! Ostatně mínění české veřejnosti o dekretech ukazuje i čtenářská anketa Práva. Z téměř dvaceti tisíc dotázaných rovných 95 procent bylo proti zrušení dekretů ! Hlas lidu se projevil pro republiku...

Nakonec poznámka k pragmatickému tahu našeho pana ministra zahraničí. Pan Schwarzenberg se ve Vídni v podstatě správně postavil na konstruktivní stanovisko k dekretům, í když svůj postoj zaobalil morálním odsudkem. Svým elegantním vyvléknutím se z destrukce dekretů se však automaticky položil mezi mlýnské kameny některých našich i zahraničních skupin. Ty čekaly, že to bude právě on, kdož se stane kladivem na nenáviděné dekrety. Již slyším to soptění některých tzv. nacirestituentů, kteří jej v duchu obviňují „ze zrady jejich věci". Rozuměj ze "zrady" jejich lupičských nároků proti dekretům, nárokům na další ožebračení české země (jakoby těch loupeži doposud bylo málo!). Tím však jeho strana zřejmě ztratí i jejich dosavadní podporu. Ale tak to už v životě i v politice chodí. Více pánům současně sloužit nelze věčně. Některé naše horké hlavy bratří u nás y organizaci si oddechly: "Báli jsme se, že pan Schwarzenberg bude chtít zrušit dekrety. Aspoň nemusíme do Prahy na Loretánské náměstí na defenestraci, jak je u nás kacířů národním zvykem".

          .