Dekrety prezidenta republiky 2
Dekrety prezidenta republiky 2
III.
Ústavní dekret o obnově právního pořádku
Dekret prezidenta republiky č. 11/1944 o obnově právního pořádku ze dne 3.8.1944
byl rozhodující pro poválečný právní řád – položil základy československé poválečné normotvorbě, reagující na normativní a individuální akty vydávané v době nesvobody. Byla v něm definována otázka kontinuity a diskontinuity čsl. právního řádu – zajišťuje kontinuitu s předmnichovským právním řádem (s právními předpisy vydanými do 29.9.1938). Řeší platnost a neplatnost právních předpisů z doby nesvobody tj. od 30.9.1938 do 4.5.1945. Jako den určení doby nesvobody bylo datum 4.5.1945 stanoveno nařízením vlády z července 1945, připravoval se 2 roky, než došlo k jeho vydání. Na území republiky byl novelizován a později vyhlášen zákonem č. 12/1946. Obsahuje 5 hlav, 14 článků.
O domácích předpisech z doby nesvobody stanovil, že nejsou součástí čsl. právního řádu. Ustanovení čl. 1 odst. 1 tohoto dekretu stanovilo, co je československým právním řádem pocházejícím ze svobodné vůle československého lidu. Československým právem podle tohoto dekretu naopak nebyly právní předpisy, jejich zdroj – „normové ohnisko“ bylo založeno na právu cizím, ať již nacistickém (v Protektorátu nebo na území dříve připojeném k Německé říši), nebo sice právním řádu domácím pomnichovském, který však nevyplýval ze svobodné vůle československého lidu, neboť mu byly tyto poměry cizími mocnostmi vnuceny. Čsl. právem nebyly ani předpisy dočasně na československém území působící. Z dalšího používání byly vyloučeny předpisy z doby nesvobody nejen pro rozpor s pozitivním předpisem ústavní listiny, ale i pro rozpor s jejími demokratickými zásadami, tzn. na přechodnou dobu se můžou některé předpisy užívat, jen když soudy určí, že se nepříčí demokratickým zásadám Ústavy 1920.
Za součást právního řádu z tohoto období uznal pouze dekrety prezidenta republiky (vydané podle §2 ústavního dekretu č. 2/1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné), příp. nařízení vlády (vydané podle § 55 ústavní listiny z r.1920), které však podléhaly dodatečnému schválení Národním shromážděním (ratihabici). Požadavkem ratihabice dekretů prezidenta republiky byla vyjádřena zásada, že veškerá normotvorná činnost státního zřízení v zahraničí je podřízena vůli svrchovaného lidu doma, který byl podle ústavní listiny jediným zdrojem veškeré státní moci. Zároveň tím byla konkretizována zásada již obsažená v ústavním dekretu č. 2/1940 (o prozatímním výkonu moci zákonodárné), že jde jen o zatímní státní zřízení vynucené nemožností plně postupovat podle ústavní listiny. Svrchovanost lidu, který si vytváří doma své orgány, jimiž bude s konečnou platností v budoucnosti rozhodovat, je vyjádřena i ustanovením, že běžným zákonem lze rušit či měnit i dekrety označené za ústavní. Byla stanovena možnost používat na zcela přechodnou dobu předpisy z doby nesvobody, které se svým obsahem nepříčí čs.právnímu řádu – o tom, zda předpis vyhovuje, rozhoduje soud, který řeší určitou právní věc. Naprosto však nelze užívat předpisy práva trestního, osobního a rodinného.
IV.
Dekrety prezidenta republiky, které v československém právním řádu zakotvily poválečné mírové uspořádání tak, jak vyplývalo z mezinárodních dohod, uzavřených vítěznými protifašistickými velmocemi a dalšími spojeneckými státy, byly projednávány Prozatímním Národním shromážděním. 300 poslanců PNS bylo zvoleno na zemských sjezdech národních výborů, a to v souladu s principem paritního zastoupení jednotlivých politických stran. Dokonce i nestraničtí kandidáti byli navrženi a zvoleni podle paritního klíče. Zásadně stejné zastoupení měly politické strany ve všech ústředních orgánech státu, zejména ve vládě.
V těchto mocenskopolitických podmínkách se sešlo PNS, aby na své 43. schůzi, která se konala 28. března 1946, jednalo o zprávě ústavně-právního výboru o návrhu poslanců dr. Dolanského, dr. Pešky, dr. Půlla, dr. Řehulky (poslanec za Československou stranu lidovou), dr. Šípa a dr. Kočvary na vydání ústavního zákona, kterými se schvalovaly a prohlásily za zákon dekrety prezidenta republiky. Jednání řídil J. David. Zpravodajem byl poslanec dr. Peška. Vedle dr. Řehulky bylo v PNS ještě dalších 48 poslanců zvolených za ČSL.
Po přednesené zprávě, ke které nebyly žádné námitky, zdůraznil předseda PNS následující: „Poněvadž ústavní zákon vyžaduje ke svému schválení podle § 33 ústavní listiny a § 56, odst. 3 jednacího řádu třípětinové většiny všech poslanců a podle čl.II ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., většiny přítomných členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska, dám sečísti hlasy.“ Výsledek hlasování následně přečetl dr. Madar, tajemník PNS. „Pro vyslovilo se 191 hlasů, proti nevyslovil se žádný hlas. Z přítomných 53 členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska vyslovilo se pro všech 53 hlasů.“ Předseda PNS konstatoval, že „osnova zákona přijata jakožto zákon ústavní ve čtení prvém.“Ve druhém čtení osnovy ústavního zákona se vyslovilo pro návrh 198 poslanců, žádný nebyl proti. Ze Slovensko zvedlo ruku pro návrh 52 poslanců, 2 se zdrželi hlasování. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28.března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byl PNS přijat. Výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“ Pod uvedeným ústavním zákonem jsou podpisy i lidoveckých členů vlády, a to dr. J.Šrámka, F. Hály a dr. A. Procházky. Nechybí ani podpis Jana Masaryka, dr. Šrobára, dr. Ferjenčíka, dr. Pietora.
