Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dekrety prezidenta republiky, část IV

1. 7. 2023

Dekrety prezidenta republiky IV

 

Aplikace těchto dekretů se vztahovala jak na Němce a Maďary, tak i na Čechy a Slováky, kteří zradili svůj národ. Pro osoby německé a maďarské národnosti pak platily výjimky, například jejich majetek nepodléhal konfiskaci, pokud prokázaly, „že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“.

Znárodňovací dekrety stanovují výjimky ze znárodnění bez náhrady. Osobám německé a maďarské národnosti, pokud se na ně vztahovala výjimka, byla za znárodněný majetek poskytnuta náhrada.

Důsledkem naplnění uvedených dekretů byly velké vlastnické změny. V republice bylo konfiskováno téměř 3 miliony hektarů půdy, z toho bylo 1 651 016 hektarů půdy zemědělské. Přibližně 99 % této výměry bylo konfiskováno osobám německé národnosti. Znárodňovacími dekrety byl položen základ silnému veřejnému sektoru národního hospodářství. Celkem bylo znárodněno přes 3 tisíce podniků, které vyráběly asi 75 % veškeré produkce a zaměstnávaly cca 61 % všech průmyslových dělníků.

Konfiskační a znárodňovací dekrety podepsal nejen prezident republiky a předseda vlády, ale i řada ministrů, kteří ve vládě zastupovali všechny české a slovenské politické strany, včetně jejich předsedů. Tato skupina dekretů byla v souladu s mezinárodním právem. Zásadně vycházela z Postupimské dohody, část III. Německé reparace, a zvláště pak z pařížské Reparační dohody, jíž se jako vítězný stát zúčastnilo i Československo. Část I., článek 6, odstavec A, str. 67 této dohody zakotvila následující povinnost každého účastnického státu: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nacházející se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu....“

 

VI.

Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ustanovil v čl. 5, že dekrety „podléhají ... dodatečnému schválení příslušnými ústavními činiteli (ratihabici)“ a „pozbývají další platnost šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění... .“

 

Ústavním dekretem č. 47/1945 Sb. byla zákonodárná moc svěřena Prozatímnímu národnímu shromáždění. PNS se sešlo na svém prvním zasedání dne 28. října 1945. Tímto dnem skončila etapa dekretálního zákonodárství. V průběhu několika měsíců PNS, kromě dalšího, projednalo a schválilo všechny dekrety. Výsledkem ratihabičního procesu byl ústavní zákon č. 57/1946 Sb. z 28. března 1946, který v čl. I odst. 2 výslovně stanovil: „Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“

Tak se veškeré dekrety prezidenta republiky, stejně jako ústavní či jiné předcházející nebo následné zákony, staly nedílnou součásti československého a poté i českého právního řádu.