České národní listy

Dekrety prezidenta republiky 5

VII.

Rozhodnutí o transferu Němců z ČSR neleželo v rukou prezidenta dr. E. Beneše. Mělo širší mezinárodní souvislosti. Představy Velké Británie, které zásadně ovlivnily následný postup spojenců, vycházely již na počátku druhé světové války z principu etnické homogenizace. Jinak řečeno, obsahovalo plány nuceného přesídlení německých etnických skupin ze střední a východní Evropy, které se staly nástrojem nacistické geopolitiky, do Německa. Memorandum Královského institutu mezinárodních vztahů, jež již v r. 1940 navrhlo W. Churchillovi přesídlení etnických Němců, ovšem současně varovalo, že sudetským Němcům bude způsobeno trvalé trauma, které může v budoucnosti opět ohrozit obnovené Československo. Doporučovalo transfer pouze s podmínkou, že budou k dispozici efektivní mechanismy kolektivní evropské bezpečnosti.

O transferu německé menšiny z Polska, Československa a Maďarska , v zájmu zachování míru v Evropě pro budoucí generace, rozhodli představitelé vítězných velmocí v Postupimi v srpnu 1945, tedy nikoliv dr. E. Beneš, jak landsmanšaft se zbabělostí sobě vlastní tvrdí. Z odsunu z ČSR byli vyňati němečtí antifašisté

Na Krymské konferenci, která se konala v únoru 1945, dospěli představitelé SSSR, USA a VB k zásadní dohodě o reparacích Německa. Uznali za správné, aby Německo bylo zavázáno poskytnout náhradu za válečné škody v míře co největší. Postupimská dohoda pojednávala o reparacích podrobněji. V souladu s jejími principy uzavřely spojenecké státy , mezi kterými byla i Československá republika, v prosinci roku 1945 Pařížskou reparační dohodu, jež stanovila povinnost každému účastnickému státu, aby zajistil německý majetek na svém území tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tohoto majetku byly spojenecké státy povinny odečíst ze svého podílu na reparacích.

Z tohoto ustanovení však byla stanovena výjimka, která byla dohodou formulována následujícím způsobem : „… majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“. (Dohoda o německých reparací, str. 67-68, dr. M. Rašín, Praha, Orbis 1946). Z uvedeného vyplývá, že ČSR nemusela odečíst hodnotu majetku konfiskovaného bývalým čs. Němcům ze svého reparačního účtu. Na základě rozhodnutí zakotveném v Pařížské reparační dohodě byly nám přiznány reparační pohledávky vůči Německu ve výši cca 360 miliard předválečných Kčs , tj. asi až 90 miliard dolarů. Od SRN jsme dosud získali na reparacích necelých 700 mil. Kč. Naše reparační nároky vůči SRN nezanikly. Přesto však někteří naši někteří politici mluví o určitém odškodnění některých odsunutých Němců, aniž by se jen zmínili o našich reparačních nárocích.

Prolistujeme-li řadu dekretů prezidenta republiky, zjistíme, že řada z nich, včetně nejdůležitějších znárodňovacích dekretů, je podepsána všemi členy vlády, tedy sociálními demokraty, národními socialisty, lidovci, slovenskými demokraty a samozřejmě i komunisty.