Dějiny Polabských Slovanů VII, Jaroslav Valenta
Avšak po smrti Jindřicha roku 1119 padly všechny plány na říši západních Slovanů, ani následující obodritská knížata Přibyslav a Niklota ničeho nedosáhla a musela přihlížet pádu říše a jejímu připojení k Sasku. Na nátlak papeže a opata Bernarda z Clairvaux byla podniknuta ohromní křížová výprava. Té se však baltičtí Slované vyhnuli rychlým přijetím křesťanství. Neustálé pirátské výpady některých kmenů proti Dánsku a části Skandinávie donutily dánského krále Valdemara, aby podnikl výpravu proti Slovanům. 19. května 1169 oblehl Arkónu, ta 15. června v den sv. Víta padla a s ní celá Rujána (čítající asi 35 000 obyvatel). O tři roky později Valdemar vyvrátil Volin.
Roku 1150 vytvořil Albrech Medvěd braniborskou marku ze země Brižanů a Stodoranů a 1167 se rozhodl pomořanský kníže Bogislav přijmout německou nadvládu. Tak se stali v průběhu XII. století všichni Obodrité, Lutici a Pomořané poddanými císaře, a tedy i Němců. Ztratili politickou svobodu, víru, kulturu, národnost a jazyk, stali se méněcennými. Od té doby začíná rychlý zánik těchto Slovanů (1404 zemřel na Rujáně poslední člověk, který ještě uměl slovansky), ačkoli Dřevané, sedíce na druhé straně Labe, přežili do 18. století. Přijali totiž rychle německou nadvládu a proto se jich netýkali německé útoky na Slovany za Labem. Poslední slovanská mše se konala roku 1751 ve Vostrově a roku 1798 zemřel poslední dřevařský sedlák Varac, který ještě znal Otčenáš. Tak skončili Slované na tomto území.
