Dějiny Polabských Slovanů I, Jaroslav Valenta
Dějiny Polabských Slovanů I
Jaroslav Valenta
Národní (jazykové) zařazení Polabanů a Srbů
Polabští Slované patří do dnes vymřelé větve západních Slovanů, do lechické části (Nitsch). Od 7. století sídlili v oblasti kolem řeky Sály a Labe od Hřenska až k městu Hamburku, někdy překračovali tuto linii daleko na západ (tzv. limes Sorabicus). Toto území se pak zmenšovalo, v 11. století padl poslední slovanský obranný bod na Sále, v následujícím století též na středním a dolním toku Labe (zůstaly jen Drážďany, Pěrna). Pádem opevněných tvrzí však na tomto území slovanský živel ještě nezaniká. 15. června 1169 byla Dány dobyta Arkóna, slovanské obřadiště. Luticové pak byli odříznuti od moře. Německá knížata postupně obsazují celé Polabí až k Berlínu a vyjma Lužice, jež je připojena k českým zemím, si toto území přivlastňují a zahajují jeho poněmčování.
Jazykem Polabských Slovanů byla polabština, která však rychle podléhala vlivům německého jazyka. V 15. století kritizuje tento stav i Mistr Jan Hus. Podle němčiny vznikl složený minulý čas, zesílil se význam ukazovacích zájmen (přechod ke členům) apod.
Polabština dlouho vykazovala podobný vývoj jako polština. Během germanizace přejímala polabština postupně některé německé tvary, podobně jako dnešní lužická srbština. Do dnešních dob se zachovaly zápisy dřevanského nářečí.
V 8. století se nářečně odlišili od Obodritů Lutici a vytvořili tak spíše pomořanskou skupinu, nejednalo se o samostatné jazyky, ale o jazyk polabsko-pomořanský. K němu se řadí i nářečí labských Slovinců a Kašubů. První z nich jsou většinou uznáváni jako potomci Pomořanů i jazykově (nářečí polabštiny), kdežto Kašubové se sice za ně také považují, ale jejich dialekt je řazen k polštině. S ní má totiž kašubština mnoho společného, hlavně slovní zásobu. S polštinou se Kašubové rozcházejí v některých detailech.
Srbský jazyk (dnes jen obě lužické varianty) tvoří přechod mezi češtinou, polštinou a polabštinou. Podobně jako čeština ztratila srbština nosovky. Podle jazykového vývoje by tedy měli Srbové tvořit jinou skupinu, avšak ve své historii vykazoval tento kmen tolik společných znaků s Polabany, že je od sebe nelze oddělovat. Termín Polabští Slované plně nevyhovuje, protože ve skutečnosti neexistoval jednotný polabský celek, ale tři odchylné oblasti: srbská, polabsko-baltická a pomořanská. Na druhou stranu však, jak bylo řečeno výše, spojoval všechny společný osud a jednotné území (oblast bývalé NDR). Jako přílohy uvádím mapy územního rozsahu Slovanů v jednotlivých staletích. (Mapy Lužice v rubrice Lužsrb. problematika. mapy.htm)
Příchod Polabanů na území dnešního Německa
Polabsko-baltičtí Slované přišli na území dnešní Severoněmecké nížiny ve dvou skupinách od východu. První překročila Vislu a Odru na severu, podél moře, a pokračovala Pomořanskem na Hamburk, druhá se vydala přes Slezsko a Čechy podle Labe k Sále, a odtud ještě dále k Harckému lesu. Oblast dnešní Lužice byla osídlena národem Srbů (Surbi) až ve druhé vlně, v níž obsadili Čechové, Chorvati, Slezané aj. svá pozdější území, ale na rozdíl nejen z východu, ale i druhotně ze západu (z Drážďanska). Západní Slované sem byli zatlačeni z původních sídel na Visle a Bugu rozpínajícími se Prusy, Litevci, Finy, Estonci atd. Již ve slovanské pravlasti však byli Polabané v podobném zeměpisném rozložení, tedy mezi Čechy a Poláky, jako po stěhování.
Dobu, ve které již sídlili Polabané v dnešním Německu, neznáme. Protože bylo toto území osídleno Góty, můžeme usuzovat, že tam Slované přišli až po odchodu germánských kmenů ve 2. až 4. století. V 7. století je již jejich přítomnost doložena v několika pramenech. Tehdy se polabsko-baltičtí Slované rozpadli do čtyř velkých oblastí. První oblast je srbská, ve středním toku Labe, druhá obodrická, na dolním toku téže řeky, třetí lutická, na východě až k Odře, a čtvrtá pomořanská, mezi Odrou a Vislou (poslední tři tvoří jednotnější celek).
Další zeměpisné názvy jsou známy až od kronikáře Einharda v 10. století, a to řeky Bilena, Travena, Pana, Ora, Sala. Později se ještě objevuje Habola, Spreuna, Elstra, Milda, Vurta, Pober, Raxa, Nice. Na začátku 11. století podává Adam Brémský nový geografický popis slovanských území. Máme též některé zprávy od Ibráhím ibn Ja´Kúba, jenž se však k naší radosti zabýval spíše Čechami a Prahou, a od Fredegara. Ve 12. století se nám dostává pramenů mnohem častěji v zápisech kronikářů – Helmold, Gallus, Kosmas.
Oblast Srbů
Srbové jsou poprvé zmiňováni Fredegarem r. 630. Za celou dobu své existence však nevytvořili žádný státní útvar zahrnující celé území, jenž by přetrval déle než život zakladatele. Prvním byl Dervanus, druhým a zřejmě posledním, byl Miliduch srbský, jehož nadvláda nad Srby trvala krátce, v době okolo r. 806.
Centrum jejich vlastního území bylo na řece Sále a Muldě (Srbia), příbuzné oblasti sahaly až k Bobře a Hvizdě (Dalemincové, Lužičané, Milčané, Besuncané atd.) na východě a k Mohanu na západě. Hranice tehdejšího osídlení je sporná, ale táhla se po řece Hvizdě a Bobře ke Krosnu, dále k Vurici a Příboru na Kopěník, pak pokračovala přes Sosny, Dubnou a hranici saskoanhaltskou-braniborskou k Sále a Labi, odtud na Koblou, Popelov, Nordhausen, Chýžice a Hořici na Chlom a Řezno. Rozhraní vede českými hraničními horami do Hřenska, a dále pak na Sloup, přes Ještěd zpět do Jizerských hor. Bohužel přesně neznáme polohu trojmezí na Dunaji mezi Čechy, Srby a Slovinci. Hustota slovanských osídlení zde byla malá a německé přívlastky wendisch tyto tři národy nerozlišují. Srbská země se dělali na kraje nebo župy jednotlivých kmenů – vlastních Srbů, Žirmuntů, Neleticů, Nižiců, Chudiců, Dalemniců, Nišanů, Lužičanů, Milčanů, Žarovanů a Besuncanů – viz mapy. Za část srbského národa, jež se počeštila, jsou považováni i Chodové. To se dokládá etymologicky – předsunuté h, které nemá nikde v Čechách obdoby apod.
Oblast Obodritů
Skupina Obodritů, Luticů a Pomořanů nebyla snad nikdy od sebe jazykově odlišena, ale dělí se na tři části kvůli politickému svazovému uspořádání, jež vytvořili. Některé hraniční kmeny měly spornou politickou příslušnost k jednotlivým svazům (ty pak uvedu zvlášť).
K obodritskému svazu kmenů řadíme všechny Polabské Slovany obývající dolní Labe, západ řeky Eldy a Varny. Za Karla Velikého stojí v čele svazu kníže, který řídí silnou vojenskou monarchii. V 11. století se však rozdrobuje na několik autonomních kmenů.
Mezi ně řadíme vlastní Obodrity, kteří seděli u moře od libeckého zálivu až k ústí Varny. Jižní hranice je sporná., má se však za to, že nevedla za Eldou. Hlavními tvrzemi se staly Ratiboř, Viligrad, dále Vurle, Zvěrin a Vismar. Problematická je etymologie Obodritů, slovanská forma je Obodrici. Existují dvě varianty výkladu; jedni pokládají za jejich pravlast obě strany řeky Odry – předložka ob+ Odra, avšak to je velmi sporné, a druzí se domnívají, že jde o antroponomastický název = potomci Obodrovi. Vedle toho se vyskytují ještě germánské pojmenování Reregi.
Na východě sídlili Varnové (Vraňané), na západě Vagrové (ti měli hrad Plone, dobyt 1139, a Stargard - dnešní Oldenburg), dále Polabané (s hlavním hradem Ratiborem a Lubicí). Tento název zahrnoval několik etnických jednotek (Smolince, Větnice a Liňany). V dnešní oblasti Wendtlandu sídlili Drevané (až do 18. století) na řece Jasné s významnými obcemi Ljauchiv a Vojdars.
