České národní listy

Národní (jazykové) zařazení Polabanů a Srbů

Polabští Slované patří do dnes vymřelé větve západních Slovanů, do lechické části (Nitsch). Od 7. století sídlili v oblasti kolem řeky Sály a Labe od Hřenska až k městu Hamburku, někdy překračovali tuto linii daleko na západ (tzv. limes Sorabicus). Toto území se pak zmenšovalo, v 11. století padl poslední slovanský obranný bod na Sále, v následujícím století též na středním a dolním toku Labe (zůstaly jen Drážďany, Pěrna). Pádem opevněných tvrzí však na tomto území slovanský živel ještě nezaniká. 15. června 1169 byla Dány dobyta Arkóna, slovanské obřadiště. Luticové pak byli odříznuti od moře. Německá knížata postupně obsazují celé Polabí až k Berlínu a vyjma Lužice, jež je připojena k českým zemím, si toto území přivlastňují a zahajují jeho poněmčování.

Jazykem Polabských Slovanů byla polabština, která však rychle podléhala vlivům německého jazyka.  V 15. století kritizuje tento stav i Mistr Jan Hus. Podle němčiny vznikl složený minulý čas, zesílil se význam ukazovacích zájmen (přechod ke členům) apod.

Polabština dlouho vykazovala podobný vývoj jako polština. Během germanizace přejímala polabština postupně některé německé tvary, podobně jako dnešní lužická srbština. Do dnešních dob se zachovaly zápisy dřevanského nářečí.

V 8. století se nářečně odlišili od Obodritů Lutici a vytvořili tak spíše pomořanskou skupinu, nejednalo se o samostatné jazyky, ale o jazyk polabsko-pomořanský. K němu se řadí i nářečí labských Slovinců a Kašubů. První z nich jsou většinou uznáváni jako potomci Pomořanů i jazykově (nářečí polabštiny), kdežto Kašubové se sice za ně také považují, ale jejich dialekt je řazen k polštině. S ní má totiž kašubština mnoho společného, hlavně slovní zásobu. S polštinou se Kašubové rozcházejí v některých detailech.

Srbský jazyk (dnes jen obě lužické varianty) tvoří přechod mezi češtinou, polštinou a polabštinou.  Podobně jako čeština ztratila srbština nosovky. Podle jazykového vývoje by tedy měli Srbové tvořit jinou skupinu, avšak ve své historii vykazoval tento kmen tolik společných znaků s Polabany, že je od sebe nelze oddělovat. Termín Polabští Slované plně nevyhovuje, protože ve skutečnosti neexistoval jednotný polabský celek, ale tři odchylné oblasti: srbská, polabsko-baltická a pomořanská. Na druhou stranu však, jak bylo řečeno výše, spojoval všechny společný osud a jednotné území (oblast bývalé NDR). Jako přílohy uvádím mapy územního rozsahu Slovanů v jednotlivých staletích. (Mapy Lužice v rubrice Lužsrb. problematika. mapy.htm)