Daleko od války
Daleko od války
Milan Daniel míní, že ve vztahu k válce na Ukrajině a jejího hodnocení je potřeba obou očí, nejen jednoho.
K tomu, aby člověk mohl posoudit dobro a zlo, je třeba obou očí, nejen jednoho. Tak je tomu i ve vztahu k válce probíhající na Ukrajině, kde se vzájemně zabíjejí a působí si bolest dva blízké slovanské národy. Naše pomoc těmto lidem by měla spočívat v tom, abychom je naučili vedle sebe žít.
Volodymyr Zelenskyj nastupoval do prezidentského úřadu poté, co mu většina Ukrajinců uvěřila, že ukončí občanskou válku a v zemi bude mír. Fandilo mu i mnoho mých známých či bývalých klientů.
Nestalo se tak.
Často slýchám, že válku snadno může ukončit jiný Vladimir – Putin. Tehdy, když z Ukrajiny odejde.
Není to bohužel tak jednoduché.
Brutálně vedená válka mezi dvěma sousedními slovanskými národy má notoricky známé příčiny. Podstatné jsou dvě – ruské obavy z ohrožení, které je dáno obkličováním silami NATO a obavy z neonacismu v sousední zemi. Obě ty obavy působí v jakémsi souběhu.
Ukrajina je země, která si po třech desítkách let samostatné existence neví rada sama se sebou. Zemi se nepodařilo vnitřně konsolidovat, ovládali ji oligarchové, kteří si v oblastech svého působení vybudovali mocenská léna. Důsledkem je obrovská korupce, migrace, vylidňování a chudoba. Zemi s geostrategickou polohou mezi Západem a Východem, zemi, která má nerostné bohatství a nejkvalitnější černozem to definovalo jako žádoucí sousto pro silnější hráče. Vedlejší Rusko je samozřejmě považovalo sféricky za své.
Ukrajinský nacionalismus, který i Zelenskyj akceptoval jako jednotící prvek, není bohužel žádným ušlechtilým tmelem. Režim jím přikrývá některé projevy nacismu, nekritickou adoraci nacionalistických vůdců Bandery, Šuchevyče a dalších, kteří se ve svatém boji s bolševiky nakonec spojili s fašisty a jejich divize Waffen SS Galicia (dnes na Ukrajině symbolicky rehabilitovaná) se dopouštěla válečných zvěrstev.
Pro Evropany dvacátých let tohoto století to už mnoho neznamená. Pro Rusy, jichž ve Velké válce zahynulo 20 milionů, je to stále záležitost spojená se životy a osudy dědů a pradědů.
Úvahy o vyřešení problému dvojjazyčné (a de facto „dvoukulturní“) Ukrajiny formou federalizace byly po Majdanu odmítnuty, jakkoliv by to bylo logické řešení, které mohlo protivné strany uspokojit a přimět je k formulování oboustranně přijatelné vize. Známým výsledkem bylo ustavení separatistických republik a následná občanská válka.
Avšak ne vznik Doněcké a Luhanské „republiky“ s převážně ruskojazyčným obyvatelstvem, ale „protiteroristické“ operace kyjevského režimu proti nim, tisíce lidských obětí a hrozba jejich násilného obsazení byly bezprostředním důvodem k „preventivnímu“ napadení Ukrajiny Ruskem, nepřijatelnému pseudořešení ve velmocenském stylu. Přijatelným řešením měly naopak být i Minské dohody. Jak se však nedávno pochlubila jejich garantka, bývalá německá kancléřka Merkelová, pro Západ to od počátku byla past, jež posloužila jen k získání času pro vyzbrojení nového ukrajinského režimu. Svědčí to o tom, že Západ měl už před osmi lety s Ukrajinou plány, v nichž právo obyvatel na sebeurčení nemělo žádné místo.
Navzdory masivní propagandě a souběžné cenzuře je zřetelné, že obyvatelstvo je zejména na levobřežní Ukrajině v otázce vztahu k Rusku rozděleno, část lidí tam vnímá Rusy jako osvoboditele. Při změně stran se jim to stává osudným. O vnitřním rozdělení této části země ovšem nejlépe vypovídá počet uprchlíků, který je – jak výše zmíněno – v Rusku a mimo něj prakticky v rovnováze.
To je ve stručnosti popis vývoje uplynulých let a současného stavu. Jeho důsledkem je zničení a vylidnění státu, který měl při demokratickém dialogu a při rozumné hospodářské a národnostní politice předpoklady k prosperitě a nezávislosti. Nic z toho nyní nemá a dlouho mít nebude. Důvodem je americký geopolitický zájem pro nějž byl Nord Stream ve spojení s perspektivně možnou těsnější spoluprací Německa a Ruska nestravitelná překážka. Potřebné bylo odstranit konkurenta, který USA bránil v ovládnutí nejen energetického evropského trhu. Ukrajina se svým vztahem k Rusku a Rusům posloužila jako vcelku ideální nástroj. Hrozba přítomnosti NATO na hranicích Ruska pak zapůsobila na Rusy jako červený hadr na býka.
K válce dojít nemuselo. Statisíce lidí by zůstaly naživu, miliony ve svých neporušených domovech. Stačilo pečlivě a OBOUSTRANNĚ vnímat obavy o bezpečnost a dělat všechno pro rozptýlení obav. Nervóznímu Rusku s pocitem reálného ohrožení však bylo podle „kolektivního Západu“ lépe se s pohrdáním vysmívat.
Tolik ke scénáři kusu, v němž se bývalý herec Zelenskyj našel jako pomocný režisér.
Jak se bude vyvíjet dál, je otázka. Západ se zdá být vyčerpán a hledá kapacity pro regeneraci sil. Pro zbytečně zničenou zemi a stále natažené ruce Zelenského je to otázka bytí.
I v patové situaci lze jednat, je k tomu ale třeba odvaha. Odhlédnout od mocenských ambicí a dát prostor k tomu, aby o své budoucnosti na bojujících stranách mohli rozhodnout lidé sami. Česká republika i Slovensko by mohly hrát v této krvavé hře pozitivní roli, protože úspěšně prošly procesem rozdělení státu a vztahy občanů obou zemí jsou příkladně přátelské. Téhož cíle by mohlo být dosaženo na Ukrajině, kdyby se do tamní politiky nepromítal vnější zájem a politici obou zemí spolu vedli dialog s cílem dosáhnout smíření, jakkoliv bolestného. K tomu zatím chybí vůle.
Válka nicméně jednou skončí. Je na místě uvažovat o tom, zda cílem bude mezi znepřátelenými stranami natáhnout žiletkový drát, nebo vytvořit prostor pro vzájemný dialog. Česká „diplomacie“ má v této věci bohužel jasno. Z mírového soužití Ukrajiny a Ruska mohli mít prospěch i čeští občané.
Opak je realitou, správa kolonie zná jedinou hru. Na buben.
https://casopisargument.cz/?p=47475
