České národní listy

Máme poměrně hodně stran parlamentních a ještě mnohem větší množství těch, které nedosáhnou na pět procent přízně voličů. Přitom vývoj politiky dává v zásadě jen čtyři možnosti orientace. Ke klasickému rozdělení na pravici a levici přibylo dělení na ty, kdo jsou pro rušení hranic a pro otevřenost globalizaci, a na ty, kdo mají k těmto postojům výhrady.

   Vzhledem ke skutečně zásadním problémům tak lze formulovat čtyři různé politiky. Jak na pravici, tak na levici je možno zaujmout  postoj buďto liberálně progresivní, anebo národně konzervativní.  

   O čem svědčí množství stran, v něž se až do nepřehlednosti rozpadá naše politické spektrum? Lze uvést hned několik faktorů. Jedním z nich je neschopnost ideově příbuzných sdružení, která mají v podstatě totožné cíle, domluvit se na společné organizační platformě. Nejviditelnější je to u stran, které samy sebe považují za demokratický blok.  

   S tím úzce souvisí další faktor. Máme u nás mnohem více politiků s lídrovskými ambicemi než smysluplných politických programů. Má-li být každá taková ambice uspokojena, musí jít věcné problémy stranou. Podobné to je s přetlakem osob, které se cítí být povolány k výkonu funkce hlavy státu. Pokud by měli být uspokojeni všichni zájemci, bylo by třeba obnovit okresy a do čela každého z nich postavit prezidenta. Svým formátem by tomu mnozí z nich odpovídali.

   A konečně dalším z faktorů je převis počtu osob odhodlaných dělat za každou cenu politiku na celostátní úrovni nad zaměstnatelností lidí v této sféře. I přes přebujelost politických institucí je naše republika pořád ještě příliš malá na to, aby se ve vrcholných funkcích mohla větší část z nich vystřídat. Pro ukojení ambicí všech bychom potřebovali mít minimálně vládní aparát Byzantské říše.

   Pokud by se spojili ti, kdo patří k sobě, možná by se tím aspoň trochu oslabila alergie veřejnosti na takzvanou velkou politiku a prestiž politické profese by nebyla tak zoufale nízká, jako je tomu nyní.

Prof. J. Keller

Přišlo e-poštou