Co většina turistů neví, když cestuje k moři na Jadran

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Když německý, italský, maďarský a bulharský útok v dubnu 1941 zničil nám bratrský stát Jugoslávii, vznikl v části Jugoslávie fašistický Nezávislý stát Chorvatsko, NDH (Nezavisna Država Hrvatska), sponzorovaný nacistickým Německém a fašistickou Itálií, které mu přidaly ještě i celou Bosnu a Hercegovinu, části srbského Sremu, hodně Dalmácie, jejíž podstatnou část si zatím ponechala Itálie. Vlády v NDH se ujala zločinecká organizace ustašovců (ustaša = vzbouřenec), vedená už dříve z Itálie válečným zločincem Ante Pavelićem, který si nechal říkat POGLAVNIK (vůdce). Ustašovská vláda obratem ruky uvedla tři rasistické zákony v souvislosti s jejím antisemitským programem a „řešením“ srbské otázky (30.dubna 1941): (1) zákon o státním občanství, (2) zákon o rasové příslušnosti, (3) zákon o ochraně arijské krve a cti chorvatského národa. Už během několika týdnů potom začala neslýchaná genocida Srbů, Židů, a Romů v NDH, o které hlásili ve svých zprávách i v pozdějších publikacích i němečtí, italští, maďarští i jiní činitelé. Genocida se odehrávala na místech, kudy naši turisté projíždějí na své cestě k moři na dovolenou, za zábavou, aniž by si uvědomovali hrůzné události které tam probíhaly nejen v 1941-45, ale i zcela nedávno za občansko-etnicko-náboženské války, které se tam opakovaly od začátku 90tých let minulého století, hlavně pak po vyhnání, vyloupení a zničení majetků (za nečinností OSN) v roce 1995 asi 250 000 Srbů z Chorvatska, kolem cesty našich turistů, v rámci operací „Záblesk“ (květen) a „Bouře“ (4.-5.srpna), doprovázené vraždami přes 1 000 civilů, kteří včas neuprchli.

Hitlerův diplomatický zplnomocněnec pro jihovýchodní Evropu (bývalý starosta Vídně) Hermann Neubacher ve své knize, vydané v Göttingenu (1956) uvádí počty v NDH povražděných Srbů do 750 000 a cituje ustašovské velitele, kteří se mu chválili, že povraždili i celý milion Srbů. Sám Neubacher zachránil před německou popravou dost Srbů v okupovaném Srbsku. Různí němečtí významní generálové, působící v té oblasti Balkánu, např. Lothar Rendulič, Edmund Gleise von Horstenau, Alexander von Löhr, SS generál Ernst Frick, uváděli počty v NDH zavražděných Srbů na 350 000 až nad 700 000. Velící italský generál Mario Roatta po válce napsal, že „V mnohém Nezávislý stát Chorvatsko chtěl napodobit a sledovat příklad nacistického Německa, ale na úrovni genocidy Nezávislý stát Chorvatsko Německo předstihl…“.

Už v roce 1943 vyšla ve Washingronu mapa „Hromadné vraždění nevinného srbského obyvatelstva“ (od dubna 1941 do srpna 1942), kterou pro OSS připravil Chorvat Serge Krizman. OSS (Office of Strategic Services, tj. Kancelář Strategických Služeb), byla předchůdcem CIA. V této „mapě smrti“ se uvádí, že za uvedenou dobu 1941- 42, Pavelićovi ustašovci pobili 600 000 Srbů, Němci 78 000, Maďaři 30 000, Italové 20 000, Albánci 10 000 a Bulhaři 6 000. Dle mapy se nejednalo ani o vojáky padlé v bojích, ani o lidi zabité při leteckých útocích.

Maďarský novinář Ladislaus Hora, s diplomatickým posláním jako styčný důstojník v okupovaných oblastech, napsal knihu (L.Hory a M.Broszata „Chorvatský ustašovský stát 1941-1945“, Der Kroatische Ustascha-Staat 1941-1945“, 2.vydání, Stuttgart, 1965), která uvádí záplavu údajů s citacemi zdrojů. Pro ilustraci je ukázka popisu hrůzného osudu Srbů v různých částech NDH:

„V Mostaru, v Hercegovině, Srbové až do 28.června (Vidovdan) žili zcela bez překážek. Toho dne začalo hromadné zatýkání. Stovky Srbů byly přivedeny na břeh (řeky) Neretvy, lidé byli svázáni dráty a postříleni, a pak byly mrtvoly, svázané dráty, shozeny do řeky. Podobným způsobem, Srbové pobiti v Otoce, našli svůj hrob v řece Uně, a ti, povražděni v Brčku, v řece Sávě. V Bihači Italové objevili více set povražděných Srbů. Jedno obzvláště zlověstné sběrné centrum pro zatčené Srby bylo vězení v Gospići (kolem 150 km jižně od Záhřebu), ve kterém se mnozí Srbové rozloučili se životem. V Doboji (severní Bosna) začalo pronásledování v červnu 1941 zatýkáním pravoslavných kněží a popravami vybraných majetných Srbů. Podobně jako i v Glině (asi 50 km jižně od Záhřebu)), tak i v Bernići byl srbský kostel využíván jako vězení i popraviště pro Srby i Srbky. Už koncem května 1941 ustašovci vyhnali všechny obyvatele srbských osad u Plitvických jezer. Ve velikém počtu osad (např.Veljun, Kistanje, Vojnić, atd) byly zničeny všechny pravoslavné kostely. V údolí Bržica Jarak ustašovské přepadové oddíly sekyrami a mlaty pobily 530 Srbů a zakopaly je v masových hrobech…“

Necelých 20 km cestou k moři od města Gospiće, poblíž kterého vede nová dálnice Chorvatskem, je pár kilometrová odbočka do horstva Velebitu, kde bylo několik měsíců po vzniku NDH zřízeno ustašovské popraviště Jadovno, kde byli zajatci vražděni (podřezávání, ubíjeni mlaty, stříleni, apod.), nebo svrhávání do hlubokých krasových jam. Podle přeživšího Paula Moyzese a spolku „Jadovno“ bylo za několik málo měsíců jeho existence, než ho zrušili Italové, povražděno na 38 010 Srbů, 1 998 Židů, 88 Chorvatů. Udává se, že mezi povražděnými bylo kolem 1 000 dětí a 55 pravoslavných kněží. Nutno poznamenat, že Nezávislý stát Chorvatsko, NDH, byl asi jediným státem s koncentračními, likvidačními tábory pro srbské, židovské a romské děti (Jastrebarsko, Gornja Rijeka, Sisak – v Sisku prý jakýsi „chorvatský Mengele“, doktor Antun Nejžer, zabíjel děti nějakými injekcemi). Na ostrově Pag, nedaleko Jadovna, byly ustašovské likvidační tábory pro muže (Slano) i ženy (Matajna), kde bylo několik měsíců po vzniku NDH vězněno a popravováno 4 500 Srbů, 2 500 Židů, 1 500 komunistů. Když Italové koncem léta 1941 převzali zprávu nad Pagem, ustašovci zbylé vězně povraždili. Dnes jsou tam pláže, hotely, zábava. Deska na památku umučených byla opakovaně na ostrově poškozena, zničena.

Atmosféru ustašovského Chorvatska dokresluje kniha KAPUT italského spisovatele Curzia Malaparte (vyšla u nás v nakladatelství Naše Vojsko, Praha, 1969). Rafael Casertano, velvyslanec fašistické Itálie v Záhřebu, navštívil spolu se spisovatelem poglavnika Paveliće.

„Zatím co poglavnik mluvil, všiml jsem si proutěného koše na levé straně stolu poglavnika. Víko bylo lehce nadzvednuté, mohl jsem vidět, že koš je plný plodů moře.. To jsem si při nejmenším myslel. Vypadalo to jako ústřice vytažené ze škeblí, jako ty, které můžete vidět vystavené na velikých podnosech, ve výkladech Fortuma & Masona, na Piccadilly v Londýně. Casertano se podíval na mě a dal mi očima znamení:

„Jak by ti chutnala polévka z ústřic? „Jsou to dalmatinské ústřice? zeptal jsem se poglavnika. Ante Pavelić sundal víko z koše a ukázal mi mořské plody, tu lepkavou a sulcovitou hmotu, a potom řekl, usmívaje se svým typickým způsobem: „To je dárek mých věrných ustašů, dvacet kilo lidských očí…“

Masová genocida Srbů i Židů byla v údolí řeky Neretvy (viz i dříve uvedenou citaci z knihy maďarského novináře Hory), jižně od města Mostaru, kolem města Čapljiny, Stolce. Nedaleko osady Medjugorje, kde se údajně zjevovala Bohorodička, byla v době ustašovského Chorvatska hluboká popravčí jáma GOLUBINKA a další jámy, kde ustašovci (Chorvati i Muslimové) začátkem srpna (hlavně 4. srpna 1941) oloupili, umučili, a povraždili a do „jámy“ vrhli na 2 000 hlavně Srbů, včetně žen a dětí, už zabitých nebo ještě živých, převážně z čistě srbských před tím vyloupených bohatých vesnic Prebilovci a Klepci, dále pak z Mostaru i Sarajeva. Na organizaci vyvražďování Srbů v kraji se významně podíleli dva katoličtí duchovní, Marko Zovko děkan ze Stolce a farář Ilija Tomas z vesnice Klepci. Nemalá část katolického kléru NDK kolaborovala s ustašovci. Kosti povražděných byly ze zabetonovaných jam vytaženy až o 50. výročí masakru 4.srpna 1991. Dříve je Titovy úřady nedovolily vyzvednout z jámy a pohřbít, aby se prý „nejitřily zlé vzpomínky“. Na místě toho masového popraviště byl v r.1991 postaven pomník popraveným, kostel a hřbitov s kostnicí. Když se odtud JNA (jihoslovanská lidová armáda) stáhla v r.1992, chorvatská armáda a paravojenské oddíly toto vše zničily, vyplenily a pobořily i starobylý pravoslavný klášter Žitomislić. V té době byl zcela zničen i veliký katedrální pravoslavný chrám v Mostaru, spolu s pravoslavným hřbitovem, který byl „přeorán“ buldozery.Na cestě ze Sarajeva přes Hercegovinu do Dubrovníku, je před městem Bileća vpravo u cesty, nedaleko osady Korita, malý kostelík, vystavěný na místě. kde ustašovci, převážně Muslimové, vedeni svým duchovním, hodžou Muharemem z osady Avtovac, svrhli do Koritské jámy 4.a 5.června 1941 134 Srbů z osady Korita, mrtvých i položivých.

Autor otázku těchto popravčích jam opakovaně diskutoval s generálem Ratko Mladićem (R.Doleček: Rozhovory s generálem Mladićem. Parabellum, Brno, 2010), který řekl, že existovalo mnoho takových popravčích jam, stovky, s nejrůznějšími počty v nich popravených nebo pohozených mrtvých, v bývalém Nezávislém Chorvatsku NDH. V souvislosti s osudy srbského národa v těchto krajích mu generál řekl: -„Já jsem už třetí generace Srbů, kteří nepoznali své otce, protože tito zahynuli, když jejich synové byli ještě docela malí…“

Chorvatský básník Ivan Goran Kovačić napsal o popravčích jámách poému JÁMA (JÁMA, Mladá Fronta, Praha, 1965):

„Můj mozek vzkřísila ta hrůza na dně,/Cítil jsem, čísi trup se na mne chýlí,/ Lepkavá smrt mě ovanula chladně./

Strach blesk vědomím: to žena kvílí!/Jsem v jámě, v požeráku lidských mršin./ Těla se jako mrtvé ryby vrší…“

V široké krasové Dinarské oblasti v Jugoslávii, ke které patří i horstvo Velebitu, bylo známo údajně až 1 000 jam, kam byly zavražděné nebo ještě polomrtvé oběti shazovány. „Králem“ likvidačních koncentračních táborů ustašovského Chorvatska byl nicméně JASENOVAC, komplex táborů o rozloze okolo 200 km² jihovýchodně od Záhřebu, kde bylo povražděno podle údajů chorvatské lidové komise z Norimberku 500-600 000 Srbů, Židů (podle údajů z Vad Jašemu okolo 20 000), Romů (20 až snad 40 000, možná i více). V Jasenovci byly zahubeny i desetitisíce dětí (srbských, židovských, romských). První prezident Chorvatska F.Tudjman uváděl zcela nereálná, nízká čísla povražděných, nevěřil údajům o 6 000 000 povražděných Židů, za což se později Židům musel omluvit. Americký novinář N. Lewis ve svém článku „Tábor smrti v nacistickém Chorvatsku“ (A Death Camp in the Nazi Croatia, New York Times, 14.listopad 2001) mluvil o 100 000 povražděných v Jasenovci, hlavně Srbech, a vyzdvihoval nebývalou krutost ustašovců při vraždění.

Jasenovac byl připomenut jako nezbytnost, i když kolem něho bezprostředně turisté od nás nejezdí na Jadran.