Co se 17. listopadem?
Co se 17. listopadem?
17. listopad se dnes připomíná jako „ Den boje studentů za svobodu a demokracii“ a je státním svátkem. Při jeho oslavách dominuje připomínka událostí listopadu roku 1989 a jeho původní význam se dostává poněkud mimo pozornost. A nelze si nevšimnout ani faktu, že oslavy tohoto data mají rok od roku stále podivnější pachuť .
A to je zřejmě i důvodem toho, že se objevují návrhy vrátit tomuto svátku původní název a původní, daleko větší, význam. „Mezinárodní den studentstva“. Já osobně bych byl pro. Při tom by mohl být připomínán i listopadový převrat z roku 1989, jako odstranění mocenské kliky, bránící uvolnění ve společnosti a zároveň oslava ukončení Studené války. Prvořadou by ale měla být připomínka perzekuce československých studentů nacisty v listopadu 1939 a uzavření českých vysokých škol. A proč docházím k takovému názoru?
Připomeňme si tehdejší situaci. Tedy situaci roku 1989. Pod vlivem progresivní politiky M. S. Gorbačova v Sovětském svazu dochází k procesu uvolňování napětí nejen v SSSR, ale i v mezinárodní politice a pochopitelně i v zemích východního bloku včetně Československa. Pamatuji se na to. Poměry se poněkud uvolňovaly, nakupené problémy se začínaly řešit a čím dál více se objevovaly paralely k hnutí roku 1968. To ovšem muselo děsit vládnoucí mocenskou kliku, přivedenou k moci sovětskou srpnovou invazí a následnou perzekucí představitelů reformního hnutí. Při veřejných vystoupeních zaznívala hlasitá kritika této mocenské skupiny a tak brzy ke slovu přišly pendreky a vodní děla, což vedlo k neklidu a oprávněnému pobouření velké části veřejnosti. Ke zvlášť brutálnímu zákroku pak došlo na Národní třídě v Praze dne 17. listopadu 1989.
Myslím, že není třeba podrobně popisovat průběh události samé. Ten je dostatečně znám. Dosud ale není dostatečně známo celé pozadí této události a mnohá temná místa, které toto pozadí skrývá. To ale tentokrát nechme stranou.
Mohutné demonstrace, které po 17. listopadu 1989 následovaly, skutečně vedly k pádu vládnoucí kliky a ke jmenování nové vlády. V celé republice zavládla všeobecná euforie a očekávání. Vzrostla občanská aktivita, svou činnost obnovily mnohé tradiční spolky a sdružení jako např. Sokol nebo Junák. To bylo nesporně pozitivní a správné. Bohužel ale byly přehlíženy varovné signály, přestože tu byly a nebylo jich málo. V médiích se začali vyjadřovat různí zahraniční experti, požadující rozsáhlou privatizaci ekonomiky, objevily se první pokusy o dehonestaci národních tradic a československé státnosti, kandidát na funkci prezidenta šel dokonce až tak daleko že veřejně vyjádřil požadavek na omluvu za poválečný odsun Němců. Návrat primitivního a zcela přežitého kapitalismu se začal stávat realitou a bylo zřejmé, že vývoj dostává zcela jiný směr, než jaký předpokládali účastníci většiny demonstrací.
Z hlediska historické kontinuity nebylo navázáno oproti očekávání, na pozitivní tradici první Československé republiky, poválečnou socializující demokracii a reformní hnutí roku 1968. Východisky nového režimu se stala doba pobělohorská, habsburská monarchie a dokonce druhá republika let 1938 – 1939. K moci se dostala asociální,pravicová koalice, která celou řadou diletantských a vyloženě hloupých kroků dovedla zemi ke ztrátě hospodářských i politických pozic. Důsledkem polistopadového vývoje tedy posléze nebylo svobodnější a prosperující Československo ale rozpad federace a sociální, kulturní a hospodářský úpadek.
17. listopad v dnešním pojetí je tedy svátkem rozpačitým a příliš mnoho občanů ho nechápe zrovna pozitivně. Lidé, kteří se potýkají s dlouhodobou nezaměstnaností, přemrštěným nájmem a nízkým důchodem mají sotva důvod tento den oslavovat. A tak se nám tu projevují především skupiny zlaté mládeže, zmanipulovaní puberťáci házející vejci a zakomplexovaní elitáři, vedení pochybnou uměleckou šmírou. Je to trapné ale právě tito lidé si 17. listopad zcela bezostyšně přivlastnili.
Co tedy se 17. listopadem?
Mám za to, že nejlépe by bylo vrátit tomuto dni jeho původní význam, vrátit mu jeho čestné pojmenování „Mezinárodní den studentstva“ a ponechat ho státním svátkem, protože demonstrace z roku 1939 a následná perzekuce českého studentstva otřásly Evropou, ohrožovanou německým nacismem a dalšími fašizujícími, agresivními režimy a staly se symbolem odporu proti násilnickým a výbojným ideologiím a jejich nositelům. Na takový státní svátek bychom mohli být právem hrdí. Jak studenti tak i my, ostatní občané této země, všichni Češi.
Jiří Pondělíček
