Co má společného případ Vagnerovců a spiknutí k zavraždění Lukašenka

Dmitrij Minin

22. dubna 2021

Odhalené spiknutí mající za cíl násilné svržení vlády v Bělorusku a fyzickou likvidaci Lukašenka odmítá jak běloruská opozice, tak USA. Hlas Ameriky akci označuje za státní převrat sestavený na koleni a šitý horkou jehlou. Jejich hlavní reakcí byl výsměch a označení uvězněných osob Feduty, Zenkeviče a Kostuseva za otřepané. Prý jde o bezvýznamné hospodské řeči. Jenomže nestranná analýza událostí vede k tomu, že ve srovnání s jinými skutečně komickými „teoriemi spiknutí“ týkajícími se Ruska a načatými v USA a v Evropě, je toto odhalení maximálně dokazatelné a opodstatněné.

Bylo by zbytečné nechat se oklamat postavami zadržených „inteligentních tlouštíků“. Nejsou to poslední tváře nekompromisní běloruské opozice. Feduta byl dříve známý náčelník hlavního informačního ředitelství běloruského prezidenta. Kostusev byl vůdce Běloruské národní fronty (BNF), která ztratila dřívější masovost, ale neztratila tvrdé metody odporu a Zenkovič také patřil mezi vedoucí osobnosti BNF. Dostal občanství USA a v jejich vládních strukturách jednal proti Lukašenkovi. Feduta a Zenkovič přijeli do Moskvy, prý se „zvláštní misí“. Za hranicemi však zůstaly výrazné figury účastníků spiknutí z řad bývalých běloruských siloviků, kteří uprchli na Západ. Mezi nimi je i jeden z bývalých velitelů speciálních sil „Almaz“ republikového ministerstva vnitra Makar. Co a komu zatčení v Moskvě řekli?

Běloruská opozice lehko přechází přes informace o fyzickém odstranění Lukašenka a jeho rodiny, o zastavení dodávek elektřiny do Minska a podobně. Tato nehorázná opatření nevyvrací, neoznačuje je za falešné. Takže přiznávají, že skutečně mohli toto říkat, nepovažuje se to za něco významného, je to jakási obvyklost zla. Opozice oznamuje setkání do Moskvy přibyvší dvojice s neznámými běloruskými vojáky v Moskvě za „provokaci“. Prý byla pod dohledem republikové KGB. Radio Svoboda přirovnává uvěznění Feduty a Zenkoviče k operacím sovětských zvláštních služeb ve dvacátých letech minulého století, kdy v Sovětském svazu lákali politické emigranty na setkání s lidmi z vymyšleného podzemí.

Vzorem běloruské opozici je americká praxe a u ní je to obvyklá metoda. Předpokládanému zločinci je nabídnuta spolupráce za někoho jiného a poté je zajat a odsouzen. Zde se Feduta a Zenkovič nejprve sami obrátili na bezpečnostní pracovníky. Určitě to byla rada jejich kolegů uprchlých na Západ. Běloruští „generálové“, kteří přijeli do Moskvy, nebyli nic druhořadého, ale byli to známí vojáci. Kvůli reputaci armády mohou procesy s nimi probíhat v uzavřeném režimu.

Říká se, že by do Moskvy sotva jeli spiklenci s plány na převrat, kdyby věděli před jakým nebezpečím dostali výstrahu. Nejsou to takoví hlupáci. Přitom s opozičními běloruskými generály ochotnými ke spiknutí by se přece mohli setkat v Minsku. Zenkovič i Feduta samozřejmě dost riskovali a patrně neopodstatně uvěřili ve všemohoucnost a ochranu amerických speciálních služeb, aniž by si uvědomili, že jsou, stejně jako jiní běloruští opozičnícj jen spotřebním materiálem, který lze obětovat. Avšak v diplomatických misích USA i Polska, které navštívili, je přesvědčili o opaku. Možná, že Američané tuto akci ani do detailu nenaplánovali. Avšak bez jejich schválení by takoví lidé jako Feduta a Zenkovič do lví tlamy nevlezli.

Televize informovala, že se setkání konalo v restauraci Taras Bulba na Sadovém okruhu. Skeptici měli pochybnosti o podivné volbě takto živého místa. Dá se to vysvětlit tím, že se restaurace nachází nedaleko velvyslanectví USA. Opačným směrem od velvyslanectví je druhá restaurace asi stejně vzdálená. Pokud by něco neklaplo, je možno se odtud ztratit doslova za pět minut a ukrýt se na americkém velvyslanectví. Navíc je možno za pomoci radioelektronického zařízení sledovat okolí restaurací. Avšak podle televizního obrazu byli na setkání spiklenci jen zaznamenáni s pomocí dříve zabudovaného zařízení a „specialisté“ z velvyslanectví USA to nevzali v úvahu.

Podobná kontrola ze strany vyslanecké rezidentury místa setkání běloruských „spiklenců“ svědčí o její účasti na organizování atentátu na Lukašenka. Ruský prezident mohl už jen s tímto argumentem (a určitě jsou i jiné) mít důvod při jednání s Bidenem nastolit otázku nepřípustnosti takového chování. Je to skutečný a prokázaný případ amerického „podvratného a zákeřného“ zasahování.

Běloruská opozice i západní media se snaží dokázat vymyšlenost celé historie. Opozice tvrdí, že je to nesmysl. Jenže všechno tak jednoduché není. Jistě nebude nikdo chtít izolovat nejmladšího šestnáctiletého Nikolaje. Ale jiná věc jsou dospělí synové, Viktor (45 let) a Dmitrij (41 let).

Oba synové absolvovali fakultu mezinárodních vztahů Běloruské státní univerzity a poté sloužili ve speciálních útvarech pohraničních vojsk republiky. Službu ukončili jako kapitáni, ale od té doby dohlížejí v utajení na silové struktury země. Viktor i formálně – ve sboru Rady národní bezpečnosti. Mají zde široké styky a autoritu. V případě vážných ohrožení jsou oba určitě připraveni postavit se do čela silových útvarů loajálních prezidentovi. Proto se není možno divit, že při plánovaném státním převratu v Bělorusku by mezi prvními kroky bylo jejich odstranění.

Opozice využívá loňskou akci vagnerovců k zasetí nedůvěry k Lukašenkově upozorňování na přípravu převratu. Ukrajinské a západní speciální služby sledovaly přepravu členů soukromé bezpečnostní společnosti, tehdy podezřelých z podvratné činnosti. Minsk i nyní má syndrom falešného poplachu.

Je zřejmé, že vyšetřování této věci mělo být dovedeno do konce. Počítat s tím, že záležitost sama vyšumí, nebylo opodstatněné. Ve vlastním zájmu měl Minsk předvést celému světu, jak je ta provokace rozsáhlá a podlá. Potom by možná bylo současné informování přesvědčivější.

Převzato z Fondsk.ru

outsidermedia.cz