Co je společného všem těmto i dalším projevům landsmanů i českých sudetomilů?
Co je společného všem těmto i dalším projevům landsmanů i českých sudetomilů?
Neberou v úvahu dokumenty přijaté spojenci na konferenci v Postupimi, ani Pařížskou reparační smlouvu a snaží se, všechny převratné události, ke kterým dochází po květnu 1945, "osvětlit z česko-německých vztahů", ač tyto se zásadně vyvíjely v souladu s rozhodnutími spojenců, kteří převzali v Německu svrchovanou moc.
V Postupimi spojenci rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa, Maďarska a Rakouska, i z toho důvodu, aby napříště německé menšiny nemohly být znovu zneužity k přípravě války a ve válce, jak tomu bylo v době nacistického režimu v Německu. Německé menšiny se nacizovaly a od začátku pomáhali "říšským" Němcům v jejich boji za další německý životní prostor, za nadvládu německého panského národa nad národy "otrockými".
Spojenci nám své rozhodnutí o přesídlení německého obyvatelstva z Československa dali na vědomí diplomatickou cestou, stejně tak jsme odpověděli i my, samozřejmě souhlasně. Tedy by útoky SL, jak vyplývá z uvedeného, měli být vedeny nikoliv proti nám, ale proti rozhodnutím Postupimské konference a Pařížské reparační dohody, tedy proti vítězným spojencům, Anglii, Rusku, které je nástupnickým státem Sovětského svazu, a Spojeným státům. Ale to, jak víme, se SL nikdy neodvážil a také zřejmě neodváží. Československá republika byl zničená. Na jejím místě vyvstali dva samostatné státy, ČR a SR. Stali jsme se slabšími. Od změny režimu v roce 1989 se u nás začal projevovat silný vliv landsmanšaftu, zvláště po omluvě prezidenta V. Havla. I první cesta nově zvoleného předsedy vlády ČR, Petra Pitharta, mířila do Německa, bavorského Mnichova. V Sudetendeutsche Zeitung vyšel článek i s fotografií, jak Pithart jedná s představiteli SL. Pithart to popřel. Vyzvali jsme ho proto, aby vůči novinám SL nastoupil právní cestu a donutil list se za publikovanou nepravdu omluvit. Nic takového se nestalo.
Již v prvních poválečných měsících probíhal u nás tzv. divoký odsun. Vedla k němu řada faktorů. Především v některých místech osvobozeného pohraničí byl německý tlak na nové prozatímní čs. orgány i české novousedlíky silný. Proto byla část německého obyvatelstva odvedena na hranice sovětské okupační zóny, kde přecházela do Německa. Představitelé spojenců i o "divokých odsunech" jednali, vzali je na vědomí a tak je legalizovali. V tomto smyslu o nich píše prof. V. Pavlíček. Werwolfové měli v německém obyvatelstvu své silné zázemí. I to byl důvod k "divokému odsunu".
Celý proces přesídlení řídila Spojenecká kontrolní rada, a to v souladu se svým usnesením z 20. listopadu 1945, která stanovila, jaké má být vybavení každého přesídlovaného Němce. V čele transportu Němců do příslušného okupačního pásma stál pověřený čs. důstojník, který transport, za nějž odpovídal, předával v americké okupační zóně písemně pověřeným americkým důstojníkům, a to na zvláštním formuláři. Při předávání transportu společně předávající a přebírající důstojníci transportem prošli, mluvili též s transportovanými Němci.
Platila zásada, že transportovaná německá rodina má být úplná. Proto jsme my pouštěli z vyšetřovací vazby Němce, otce rodin, syny, kteří se dopustili zločinu, jehož trestní sazba byla pod 10 let. Takto jsme přispívali k celistvosti německých rodin. Je pravděpodobné, že takto jsme "omilostnili" stovky, tisíce jednotlivců. Slyšeli jste již někdy poděkování od "omilostněných", či jejich blízkých. O ničem takovém nevíme.
Němci, kteří se u nás dopustili zločinů, se sazbou nad deset let, byli ve výkonu trestu odnětí svobody také na Jáchymovsku. V roce 1955 odtamtud odcházeli, byli našimi úřady propuštěni. Většinou odcházeli do západního Německa. Oni a tzv. čeští retribučáci tvořili zvláštní skupinu vězňů. Věznění Češi se s nimi nestýkali, pokud nemuseli. Na Staré Mariánské byl vězeňským lékařem Němec, mluvilo se o něm jako o bývalém gestapáku či esesmanu. Své pověsti nezůstával nic dlužen. Také tak "léčil". Zatímco čeští retribučáci bručeli dál. Němci odešli.
Ne však všichni. Někteří "čeští" Němci, kteří přišli později než v roce 1945-48, s námi zůstávali. S jedním jsem byl v korekci, samozřejmě každý ve "vlastní" speciální místnosti. Slyšel jsem ho dobře. Německy si velel a pochodoval. A dokonce někdy i v noci. Byla mu asi zima, jak ostatně i nám dalším, tak pochodoval. Přes den zapěl i nějakou německou vojáckou píseň, zpíval řízně. Dlouholetou nacistickou propagandu, jež mířila na mládež i ženy nelze podceňovat. Květy zla v mnohých z nich rozkvetly. Skupiny Hitlerjugend u nás vraždily ruku v ruce s německým vojenskými jednotkami. Byli k zabíjení vychováváni a tak jejich účast i při popravách českých vlastenců při Květnovém povstání českého lidu, zvláště pak i v Praze, jde zdokumentována.
Položme si závěrem otázku, proč landsmani a "naši" sudetomilové neberou v úvahu uvedené dokumenty, přijaté spojenci. Protože tyto dokumenty by nemohli změnit. I kdyby se celé Německo stavělo na zádní a ČR, reprezentovaná současnou elitou, by se jim podbízela při realizaci jejich plánů, nikam by to nevedlo. Všechny smlouvy, které jsme s Německem uzavřeli, pokud jsou v rozporu s mezinárodními smlouvami, které po druhé světové válce přeformátovaly Evropu, jsou neplatné. Kdežto, když se budeme tvářit, že tyto smlouvy neexistují, můžeme uzavírat dohody jako na běžícím pásu, a tvářit se jako když tyto česko - německé smlouvy platí. Ale ony přesto neplatí!
Bude ten, kdo jejich platnost neuznává z důvodů rozporu s mezinárodním právem popotahován a umlčován? To však by byla cesta do pekla. Dějiny by se tak mohly, v tom nejhorším slova smyslu, opakovat
-to
