Co dnes chybí sedmnáctému listopadu…
Co dnes chybí sedmnáctému listopadu…
Marek Řezanka
Den sedmnáctého listopadu vnímám především jako den odporu proti nacismu a fašismu. Den, kdy si připomínáme vraždu Jana Opletala – a kdy studentstvo stálo tvrdě proti zrůdné ideologii – a představovalo tak skutečnou inteligenci země.
Tento den lze vnímat jako určité memento. V dobách minulých, ve středověku – patřilo studenstvo spolu s kočovnými herci k odpadlíkům společnosti, k antisystémové síle. V dnešní společnosti je tomu přesně naopak: Ze studentů a herců (umělců obecně) se staly největší opěrné sloupy stávajícího systému. To by nás mělo velmi znepokojovat – zejména v případě studentů, kteří dnes často nedosahují úrovně, již by si vysokoškolský titul zasluhoval.
Žijeme v době, kdy se upouští od učení myslit – ale o to více je kladen důraz na výuku, jak „myslit správně“, a to již od školek a od nejútlejšího věku dětí.
V listopadu roku 1939 se naše studenstvo jasně postavilo fašismu za cenu nejvyšší, tedy svého života, a likvidace našeho vysokého školství. Dochází to dnešním studentům? Obávám se, že ve většině případů nikoli. Z gymnázií vycházejí s maturitou mladí lidé, kterým nic neříkají základní data z dějin jejich vlastní země, natož aby si uměli dosadit jednotlivé události do souvislostí a vyplodit hlubší esej s vlastním zamyšlením. Vysoké školy dnes neprodukují přemýšlející osobnosti, ale hlavně servilní roboty uvažující toliko v přejatých prázdných frázích. Určitou nepěknou vizitkou naší společnosti je množící se počet politologů, kteří jako by byli vyráběni sériově. Asi pak nikoho nepřekvapí, že takovým politologem je i premiér země – a že ministr zahraničí tohoto státu má pouze bakalářské vzdělání, kdy titul získal za práci velmi ubohé kvality.
Je tristní skutečností, že k volbám chodí mnoho mladých lidí bez bazálních vědomostí. Tito lidé tak volí ne na základě schopnosti vlastního úsudku, ale na bázi ideologického přesvědčení, indoktrinace.
Existovaly časy, kdy by to byli právě studenti, kteří by se postavili v šiku za Miroslava Ševčíka, aby nebyl zbaven funkce děkana jen pro to, že přemýšlí jinak, než si to „doba“ žádá. Dnešní studenti stojí bohužel v první linii kamenujících.
Zrůdnosti nacismu jsou v současnosti u nás bagatelizovány a promlčovány. Dějiny jsou přepisovány, výsledky druhé světové války relativizovány. Nepřestávají útoky na dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše, které ale stvrzují právo na naši existenci jako samostatného státu – a které brání v uzurpaci našeho majetku ze strany kolaborantů s nacismem a jejich potomků.
Současní studenti se nebojí kolaborace. Dnešní studenti mají strach z rebelie – aby nebyli nazváni „dezoláty“. Člověk duševně a vzdělanostně vyspělý ale nemá strach z nálepek. Takový člověk má být proti nálepkám imunní – a měl by být schopen jakékoli formě vydírání vzdorovat. Neměl by to být jedinec zakomplexovaný, který se bojí, co o něm ti druzí řeknou. Měl by to být rebel a do jisté míry myšlenkový provokatér. Člověk, který hledá, ne který se spokojí s jakoukoli režimem předhozenou kostí.
Na co bychom se tedy měli 17. listopadu zaměřit nejvíce? Na obranu diskuse jako stavebního kamene demokracie. Na obhajobu práva myslit po svém – a mít možnost své argumenty veřejně sdílet. Na naši vzdělanost a odpor k cenzuře jako takové. Ve schopnosti myslet tkví naše svoboda.
Bez podané ruky
Uniformita – nahrbená záda,
falešný patos – prázdné ideje:
Přišla zas doba, která si to žádá,
a která jazyk mlčet přiměje.
Přišla zas doba, kdy myšlení vadí,
aby všem „pravda“ byla vštěpena.
Loď míří ke dnu – nejdřív svojí zádí
s tím, že je celá divně slepená.
Loď míří ke dnu – my jsme na palubě.
zacházeno je s námi víc než hrubě,
do podpalubí dávno zateklo.
Teče tam stále – velmi kalná voda.
Nebude nikdo, kdo vám ruku podá,
zvyknete-li si v klidu na Peklo...
