Čína je singulár

8.8.2022 Oskar Krejčí Komentáře

Glosa politologa Oskara Krejčího, která si vypůjčila název z knihy Henriho Kissingera O Číně (2011), přibližuje geopolitické souvislosti návštěvy předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu.

Motto:

„Spojené státy uznávají, že všichni Číňané na obou stranách Tchajwanského průlivu tvrdí, že existuje pouze jedna Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny. Vláda Spojených států nezpochybňuje tento postoj. Znovu potvrzuje svůj zájem na mírovém urovnání tchajwanské otázky samotnými Číňany. S touto vyhlídkou potvrzuje konečný cíl stažení všech amerických sil a vojenských zařízení z Tchaj-wanu.“

Šanghajské komuniké, 27. února 1972

podepsáni prezident USA Richard Nixon a čínský premiér Čou En-laj

Když Tchaj-wan navštíví představitel Parlamentu České republiky, je to projev čiré prostoduchosti a exhibicionismu. Na maličkou chvíli to zaujme vybraná média v západním informačním prostoru, na mohutném stromě světové politiky se však nezachvěje ani lístek. Když tak ale učiní představitelka Kongresu USA, naivita se mísí s provokativní velmocenskou arogancí. Vzhledem k významu Spojených států jde o krajně nezodpovědné jednání. Dopředu bylo přece jasné, že vyplují válečné lodě, vystartují letadla a budou odpáleny rakety. Při pohledu na mapu je zřejmé, že Čína provedla nácvik blokády odtržené ostrovní provincie.

Bílý dům má pravdu, když říká, že představitelé zákonodárného sboru jsou v USA samostatní a mají svobodu cestovat kamkoliv; prezident jim v tom zabránit nemůže. Jenže lidé, kteří užívají svobodu bez odpovědnosti, až příliš často vnášejí do politiky chaos. To, že předsedkyně Sněmovny reprezentantů upřednostnila vnitrostátní volební kampaň před prioritami zahraniční politiky, ji diskredituje pouze u někoho. Jenže Spojené státy, v nichž levá ruka neví, co dělá pravá, se stávají nedůvěryhodnými obecně. Nemluvě o strategické blamáži, když Spojené státy vyhrotily vojenské napětí na východě Eurasie ve chvíli, kdy ztrácejí půdu pod nohama na jejím západě, na Ukrajině. I kdyby si v Pekingu nestačili přečíst nový Strategický koncept NATO, v němž je Čína obviněna z toho, že se „snaží rozvrátit mezinárodní řád založený na pravidlech“, teď vidí, že pokud Rusko na Ukrajině svůj zápas se Západem prohraje, na řadě bude Říše středu. O co se Tchaj-wan cítí bezpečnější po návštěvě Nancy Pelosiové než před ní? O co je po této návštěvě, jež se snažila zpochybnit suverenitu a teritoriální integritu Číny, svět bezpečnější než před ní? Ve Washingtonu se geopolitické vize propojily s geopolitickou slepotou.

Solidarita demokracií

Předsedkyně Sněmovny reprezentantů obhajovala v Tchaj-pej svůj přílet „neochvějným závazkem Spojených států podporovat tchajwanskou demokracii“. Možná tomu i věří. Jenže ti, kdo dávali na střední škole pozor, vědí, že zrod tohoto závazku nemá s ideou demokracie vůbec nic společného. Má totiž jiné, a to geopolitické kořeny.

Vše začalo, když po porážce na pevnině utekl na Tchaj-wan generalissimus Čankajšek a spolu s ním více než dva miliony jeho spolubojovníků. V pohnutých čínských dějinách se nejednalo o nic zásadně nového: když se v 17. století blížila porážka dynastie Ming, její poslední obhájci se uchýlili na tento ostrov, kde byli poraženi vojáky nové dynastie Čching až po několika desetiletích. Na začátku studené války se však Tchaj-wan jevil Washingtonu jako vojensky nevýznamný. Koncem roku 1949 připravila Rada národní bezpečnosti, poradní orgán prezidenta USA, dokument NSC 48/2, který odděluje politický význam Tchaj-wanu (Formosy) od vojenské angažovanosti. Uvádí, že Spojené státy by měly pokračovat ve snaze „upřít Formosu a Peskadorské ostrovy čínským komunistům diplomatickými a ekonomickými prostředky“. S odvoláním na stanovisko Sborů náčelníků štábů NSC 48/2 pak dodává, že „strategický význam Formosy neospravedlňuje zjevné vojenské akce“. O nějaké demokracii na Tchaj-wanu není v textu ani slovo.

Jakmile začala korejská válka, Pentagon své stanovisko pozměnil. Tato válka, jak pravil generál Douglas MacArthur, přes noc změnila Tchaj-wan z vojensky bezvýznamného ostrova v „nepotopitelnou letadlovou loď… v ponorkovou základnu, ze které je americké námořnictvo schopno kontrolovat všechny přístavy od Vladivostoku po Singapur“. Koncem června 1950 vyslal prezident Harry Truman 7. flotilu námořnictva USA do Tchajwanského průlivu, čímž zablokoval dokončení občanské války v Číně. První vojenští poradci z USA dorazili na Tchaj-wan v dubnu 1951 a zůstali tam až do roku 1978. Začalo přezbrojování kuomintangské armády. V prosinci 1954 Spojené státy podepsaly s Tchaj-wanem Smlouvu o vzájemné obraně. A stále nic o demokratické solidaritě…

Vojenská diktatura

Připomínat tato data je důležité proto, aby bylo zřejmé, že závazky USA vůči Tchaj-wanu vznikly v době, kdy na tomto ostrově vládl pevnou rukou Čankajšek. Jeho vojenská diktatura měla mnohem blíž k fašismu než k nějaké verzi demokracie. Výjimečný stav plný pronásledování, ale i zabíjení odpůrců byl na Tchaj-wanu zrušen v červenci 1987, více než deset let po Čankajškově smrti. První přímé parlamentní volby proběhly na Tchaj-wanu až v roce 1992, přímé prezidentské volby v roce 1996. S trochou nadsázky lze říci, že Washington si přes čtyřicet let při zdůvodňování závazku bránit Tchaj-wan vystačil s geopolitickou argumentací. Až poté objevil propagandistické výhody hesel o demokracii a lidských právech. Dnes je přikrývání „závazků“ USA plakáty o demokracii součástí širší snahy Washingtonu vykreslit situaci ve světě v černobílých barvách známých z dob studené války.

Není obtížné dešifrovat, o co v této washingtonské hře na demokracii bez principu „jedna země, dva systémy“ jde. Předně je nutné komplikovat postavení Číny neustálým koketováním s myšlenkou uznání „nezávislosti“ Tchaj-wanu, tedy odtržení ostrova od Číny. K tomu slouží i dodávky zbraní na tento ostrov. Takové odtržení Tchaj-wanu v novověku není velkou vzácností – zkusili to, načas úspěšně, Holanďané, Francouzi a Japonci. Pak je tu ujišťování amerického prezidenta o věrnosti politice jedné Číny – zopakované koncem minulého měsíce Bidenem v rozhovoru s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem –, které je spojeno s vojenskou i diplomatickou podporou Tchaj-wanu. Ač se to na první pohled nezdá, tyto dva přístupy lze poměrně snadno spojit v jeden úkol: je třeba svrhnout režim v pevninské části Číny a nahradit jej režimem dovezeným z Tchaj-wanu. K vytvoření takové jedné Číny by se hodila nějaká ta barevná revoluce, která by z vládců Tchaj-pej či jejich příbuzných učinila vládce v Pekingu. Nebo alespoň uvrhla Říši středu do chaosu, který by znemožnil obrození Číny. Stojí za to si připomenout, že zmíněné střídání dynastie Ming dynastií Čching stálo přibližně 25 milionů lidských životů. Že by takto vypadal sen skutečných demokratů?

Hra na válku

Už řadu let je problém Tchaj-wanu uváděn v seznamu možných velkých ozbrojených konfliktů na předních místech. S touto možností hazardují někteří politici, zlehčují ji i mnozí novináři. Čína ale není Irák, Libye či Afghánistán – nezlomí ji sankce, Čínskou lidovou osvobozeneckou armádu nelze porazit. Nebo ano?

Podle údajů Stockholmského institutu pro výzkum míru byly loňské čínské vojenské výdaje 2,7krát menší než výdaje USA. Jenže výsledek také záleží na tom, kdo počítá. V pozoruhodné studii Grahama Allisona a Jonaha Glick-Untermana Velká vojenská rivalita publikované před necelým rokem na Harvardově univerzitě je možné se dočíst, že při přepočtu na paritu kupní síly jsou čínské vojenské výdaje na úrovni 53 % výdajů USA. Přitom průměrný čínský voják v aktivní službě stojí Čínu přibližně čtvrtinu toho, co platí Spojené státy: Pentagon v současné době vynakládá v průměru více než 100 tisíc dolarů na jednoho člena aktivní služby ročně (včetně platu, výhod a příspěvků na důchodové programy); oproti tomu je čínský rozpočet na každého z více než dvou milionů aktivního personálu v průměru 28 tisíc dolarů.

Při porovnávání sil Číny a USA je nutné vzít do úvahy i doktrinální asymetrii – například udržování „předsunuté obrany“ USA v Jihočínském moři je finančně nákladnější než teritoriální obrana Číny. Studie připomíná slova Jake Sullivana, poradce pro otázky národní bezpečnosti prezidenta Joe Bidena, podle kterého na každých 10 tisíc dolarů, které vynakládají Spojené státy na letadlovou loď, vynakládá Čína jeden dolar na rakety, které mohou tuto loď zničit. Drobný dodatek č. 1: Rakety čínské armády pokročily na úroveň světové špičky. Posouvat letadlové lodi do Jihočínského moře, jak to udělaly Spojené státy v předvečer návštěvy Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu, znamená ignorovat poučení ze současné války na Ukrajině, která naznačuje, že síla pozemních protilodních raket dramaticky pozměnila význam hladinových válečných lodí.

Jaderné riziko

Suma sumárum, autoři této analýzy dospěli k názoru, že když „v blízké budoucnosti dojde k »omezené válce« o Tchaj-wan nebo podél čínské periferie, USA by pravděpodobně prohrály – nebo by si musely vybrat mezi prohrou a eskalací směrem k rozsáhlejší válce“. Tedy směrem k možnosti použití nukleárních zbraní.

V citované studii je možné se dočíst, že Peking má flotilu jaderných sil schopných přežít nenadálý první úder. To znamená, že už dnes má zbraně, „které jsou dostatečné k zajištění vzájemného zaručeného zničení“. Tento stav se ještě prohloubí, „pokud Čína do roku 2027 rozšíří svůj jaderný arzenál na 700 doručitelných hlavic, jak očekává Pentagon“. Drobný dodatek č. 2: Je zřejmé, že mezi Spojenými státy a Čínou vznikl jaderný pat, funguje odstrašení – samozřejmě za předpokladu, že to tak státníci a vojáci ve Washingtonu a Pekingu vnímají. Myslet si, že se válka USA s Čínou musí omezit jen na oblast Tchaj-wanu či Říši středu a vynechá například východní pobřeží Spojených států, je nebezpečná, v pravdě sebevražedná iluze.

*          *          *

Zpochybňovaní principu jedné Číny, jak to dělají provokativní návštěvy oficiálních činitelů některých států na Tchaj-wanu, jde ruku v ruce se stále častějším představováním Číny jako osudového protivníka Západu. Také Strategický koncept NATO se snaží uvěznit politiku většiny evropských zemí, mezi nimi i Česka a Slovenska, v bludišti nenávisti. Proto je nutné stále a znovu opakovat: relativní pokles významu Západu ve světě nemusí být hrou s nulovým součtem, kdy ztráta jedné strany se rovná zisku strany druhé. Čína není vyzyvatel, kvůli kterému je nutné stavět NATO+ od Atlantského po Tichý oceán; NATO+ coby kolektivní Západ s anglosaským jádrem přeplněným geopolitickými komplexy. Čína nechce a nemůže nahradit USA v roli hegemona. Jde o to, aby byl bez zbytečných tragédií vytvořen multipolární svět a nárůst moci Číny byl využit ve prospěch všech. Jestli se to nepodaří, potom se jako jedna z možných alternativ nabízí jaderný Armagedon.

casopisargument.cz