Čína boduje u Globálního jihu v otázce izraelské války…

9.1.2024 09:33

Západní mainstream má dokonale nastudované co se děje u globálních protivníků, Číně i Rusku. Jen je třeba vždy odpárat ten západní balast, který i na cokoliv kladném automaticky hledá to špatné, či ještě lépe řečeno to, co vede tyto dvě země k úspěšnému pokroku při získávání rozumu i srdcí rozhodující části světa mohutně se rozvíjejícího Globálního jihu, který naopak Západ ztrácí.

Autor článku Mark Leonard „Čínská hra v Gaze“ uveřejněném na předním americkém zahraničně politickém portálu  Foreign Affairs 8. ledna 2024  není žádným ořezávátkem, vedoucí katedry zahraniční politiky a mezinárodních vztahů Henryho A. Kissingera v Kongresové knihovně, ředitel Evropské rady pro zahraniční vztahy.

V uplynulém roce, kdy západní diplomaté zběsile pendlovali z jednoho konce světa na druhý ve snaze zvládnout stále rostoucí sled válek, krizí a dalších pohrom – od Ukrajiny přes Dárfúr a Náhorní Karabach až po Demokratickou republiku Kongo – se do chaosu vložila i Čína. Útok Hamásu ze 7. října a izraelská vojenská kampaň v pásmu Gazy postavily Peking před další krizi, kterou může využít. Zatímco se Spojené státy diskreditují u zemí globálního Jihu svou zdánlivě bezvýhradnou podporou Izraele, Peking pečlivě kalibroval svou reakci na válku a věnoval velkou pozornost veřejnému mínění v rozvojovém světě.

Před šesti měsíci jsem v časopise Foreign Affairs varoval, že zatímco se Západ snaží zachovat stávající mezinárodní řád založený na pravidlech tím, že upraví některé jeho prvky a přizve několik dalších aktérů, čínští stratégové se stále více zaměřují na přežití ve světě bez řádu (J.V. To je základní ideologická formulka současné zejména bidenovské rétoriky). A nabízejí pomoc ostatním zemím při budování jejich vlastní suverenity a svobody manévrování, zatímco dominance Západu ustupuje.

Od brutálního útoku Hamásu se Bidenova administrativa snaží sladit veřejnou podporu Izraele se soukromým tlakem, aby pečlivěji zaměřoval své útoky v Gaze a byl otevřenější politickému urovnání s Palestinci. Na druhou stranu Peking byl mnohem méně omezován potřebou rovnováhy. Tím, že volá po dvoustátním řešení, odmítá odsoudit Hamás a vyvíjí symbolické úsilí o podporu příměří, využila globálních protiizraelských nálad ve snaze pozvednout své postavení na globálním Jihu. Ve svých usilovných pokusech co nejvěrněji zrcadlit globální veřejné mínění sleduje Čína širší strategii: přijímá globální požáry, které tak sužují západní politiky.

Stejně jako model umělé inteligence zlepšuje svou reakci na výzvu s každou novou várkou dat, na které je trénován, každá nová globální krize poskytla Číně další příležitost zdokonalit svou rétoriku vůči globálnímu Jihu. V tomto světle je poučné srovnávat reakci Číny na válku v Gaze s její reakcí na válku na Ukrajině.

Když ruský prezident Vladimir Putin v únoru 2022 napadl Ukrajinu (J.V, -  Západní analytici neřeší, že základním viníkem je J. Biden, protože každý americký prezident od roku 1945  respektoval, že Rusko, jako rozhodující spoluautor vítězství nad fašismem může být přiměřeně škádleno, ale ne vyzváno na celosvětový souboj. Tím mimochodem tato administrativa porušila základ mezinárodního konsensu, který tvoří OSN a tím i rozmetala všechna pravidla)     Číně nějakou dobu trvalo, než se rozkoukala. Tápala ve své první odpovědi a čekala, než vydala poněkud matoucí prohlášení. Peking ve většině svých poselství zdůraznil nedotknutelnost územní suverenity Ukrajiny. Snažila se také zdůraznit svou blízkost k Rusku a uznala "rozumné bezpečnostní obavy" země a kritizovala Spojené státy a NATO. Peking byl záměrně vágní, aby si všechny neznepřátelil, ale jeho provedení bylo neohrabané. (J.V. - V čem neohrabané)

V době, kdy Hamás zahájil svůj brutální útok na Izrael, však Peking svůj přístup vyostřil a byl schopen rychle reagovat. Když začalo být jasné, že veřejné mínění na globálním Jihu je v drtivé většině nakloněno proti Izraeli, Čína se okamžitě snažila využít krize k odhalení toho, co považuje za americký dvojí metr. Čínské ministerstvo zahraničí vydalo 8. října prohlášení, v němž vyzvalo k příměří a podpořilo dvoustátní řešení. To, co prohlášení neobsahovalo, byla kritika Hamásu nebo odsouzení masakru, který provedl, přestože čtyři z obětí této teroristické skupiny byli čínští státní příslušníci ( J.V. -  A proč by to Čína měla dělat? Vždyť útok Hamasu byl sice jen krutým, ale jen logickým vyústěním, nesplnění řádného dvoustátního uspořádání, a drastického  potlačování  práv. Palestinců jehož byly USA jedním z hlavních garantů)

…….

 Tím, že se Čína přimkla k většinovému mínění v zemích, jako jsou Indonésie, Saúdská Arábie a Jihoafrická republika, se může prezentovat jako alternativa k tomu, co považuje za válečného štváče, hegemonistickou a pokryteckou Ameriku.

A protiizraelská rétorika Číny se vztahuje i na její diplomatický dosah. 20. listopadu se skupina arabských ministrů zahraničí vydala na cestu do zemí, které jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN. Jejich první zastávka byla v Pekingu, kde je přivítal čínský ministr zahraničí Wang Yi. Rozhodnutí odcestovat na východ před jejich setkáním ve Francii, Velké Británii a Spojených státech bylo jistě záměrné. Lze to číst jako důkaz rostoucího významu Číny na Blízkém východě od loňského března, kdy Čína vyjednala uvolnění napětí mezi Íránem a Saúdskou Arábií. I když schůzka v Pekingu nepřinesla žádné konkrétní výsledky, zdá se, že to nikdy nebylo cílem. Místo toho to byl způsob, jak arabské země daly najevo, že mají na výběr i mimo Spojené státy. A Čína si libuje v roli alternativního partnera.

HRAJEME PRO DAV

Od začátku izraelské kampaně v Gaze, kterou Bidenova administrativa z velké části podpořila, se v arabském světě prohloubila nedůvěra vůči Spojeným státům. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že arabská veřejnost nyní upřednostňuje Čínu před Spojenými státy. Je to součást dlouhodobého trendu, který však zhoršuje válka v Gaze. Průzkum veřejného mínění, který na podzim roku 2023 provedla Evropská rada pro zahraniční vztahy (jíž řídím) v osmi velkých nezápadních zemích – Brazílii, Číně, Indii, Indonésii, Rusku, Turecku, Saúdské Arábii a Jihoafrické republice –, zjistil, že Čína je na rozdíl od západních mocností mnohem těsněji spjata s veřejným míněním na globálním Jihu. Ať už Čína věří v pravděpodobnost, že Rusko vyhraje válku s Ukrajinou, v pravděpodobnost, že by se EU mohla rozpadnout, nebo v křehký stav americké demokracie, oficiální postoje Číny věnují velkou pozornost tomu, aby odrážely pocity průměrného Brazilce nebo Turka.

Snaha Číny zrcadlit globální veřejné mínění o izraelsko-palestinském konfliktu je součástí mnohem širší strategie, jejímž cílem je získat na svou stranu globální Jih. Za prvé a především, války na Ukrajině a v Gaze podporují čínský argument, že svět se stává stále nepořádnějším. Podle názoru Pekingu podpora Spojených států izraelské kampani v Gaze ukazuje, že jejich tolik vychvalovaný řád založený na pravidlech byl vždy samoúčelným podvodem. Zatímco Spojené státy rychle odsoudily ruské válečné zločiny na Ukrajině a čínské zacházení s Ujgury, zůstaly zticha, když byly konfrontovány s tím, co zbytek světa považuje za identické chování Izraele (ať už je tato koncepce založena na faktech, nebo ne).

Tato strategie se naplno projevila 20. listopadu, kdy se čínský vůdce Si Ťin-pching zúčastnil virtuálního summitu BRICS zaměřeného na válku v Gaze. Setkání přivedlo původní členy bloku, Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jihoafrickou republiku, spolu s jeho nejnovějšími přírůstky, Argentinou, Egyptem, Etiopií, Íránem, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty. Summit byl jasným pokusem představit toto uskupení jako novou alternativu k západním organizacím, jako je G7. Stejně jako v případě Wangova setkání s arabskými vůdci byla optika schůzky mnohem důležitější než podstata a skupina opět nenavrhla žádné praktické kroky k ukončení násilí, ať už v krátkodobém nebo dlouhodobém horizontu.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že arabská veřejnost nyní upřednostňuje Čínu před Spojenými státy.

Čínský postoj k válce v Gaze je navíc pokusem udělat ze své relativní izolace ctnost. Čína má na celém světě jen jediného smluvního spojence – Severní Koreu. Na Blízkém východě jsou Spojené státy neochvějné ve svém závazku vůči bezpečnosti Izraele od Jomkipurské války v roce 1973. Naproti tomu Čína si může svobodně vybírat své partnery v regionu v závislosti na otázce – například nakupovat íránskou ropu a spolupracovat se Saúdskou Arábií na technologii balistických raket nebo budovat infrastrukturu v Sýrii a zároveň se snažit zapojit Turecko do iniciativy Pásu a stezky. Díky této relativní svobodě je Čína schopna upřednostnit performativní aspekt své reakce na válku v Gaze před vším ostatním; na rozdíl od Spojených států nemá žádného dlouhodobého spojence, který by ji obvinil ze zrady.

A konečně, Čína se nesnaží sjednotit tyto země v protizápadní alianci vedené Čínou, jak se mnozí ve Washingtonu domnívají. Zatímco Spojené státy hovoří o tom, jak by se ostatní země měly přiklonit k jejich postojům a řídit se globálními pravidly, Čína se prezentuje jako zastánce "multicivilizačního světa" a partner pro rozvoj a suverenitu. Předností Pekingu je právě to, že ve světě fragmentace nenutí ostatní země, aby si vybraly stranu. (J. V. TO JE NEJZÁSADNĚJŠÍ ZÁVĚR, KTERÝ ROZHODNĚ PODEPISUJI A JE ROVNĚŽ DŮVODEM, PROČ RUSKO A ČÍNA VÍTĚZÍ)

I v tomto případě je Čína do značné míry v souladu s globálním veřejným míněním. Podle průzkumu Evropské rady pro zahraniční vztahy mezi významnými nezápadními zeměmi, který proběhl v prosinci 2022 a lednu 2023, si podstatná většina lidí po celém světě nemyslí, že by si jejich země někdy musely vybrat mezi Čínou a Spojenými státy. Například pouze 14 procent Indů očekává do deseti let bipolární svět, v němž by mohli být nuceni volit mezi bloky ovládanými Čínou a USA. Takže i když Spojené státy požadují od zemí, které se ocitly mezi nimi, stále těsnější sblížení, vnímaná neangažovanost Číny jí umožnila stát se oblíbeným partnerem pro investice do infrastruktury a hospodářský rozvoj v mnoha částech světa. (J. V. - DALŠÍ ZÁSADNÍ ZÁVĚR, KTERÝ RÁD PODEPISUJI)

ZDISKREDITOVANÝ ŘÁD

Ve snaze omezit válku mezi Izraelem a Hamásem vyvinula Bidenova administrativa strategii těsného objetí Izraele, neustále opakuje svou podporu židovskému státu a zdržuje se otevřené veřejné kritiky, aby ovlivnila způsob, jakým vede válku. Na veřejnosti i v soukromí však Bidenova administrativa také povzbuzuje vládu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, aby v Gaze vypracovala realistickou vojenskou strategii, věnovala pozornost mezinárodnímu právu a udělala více pro zmírnění rozvíjející se humanitární krize. Tím, že se do toho vláda přiklání, se zřejmě připravuje na to, aby po odeznění násilí fungovala jako zprostředkovatel politického procesu mezi Izraelci, Palestinci a jejich arabskými sousedy.

….na dvoře globálního veřejného mínění jsou limity amerického přístupu a Bidenova vlivu na Netanjahua zarážející. S každou civilní obětí izraelského náletu znějí argumenty Západu na obranu řádu založeného na pravidlech na globálním Jihu prázdně. To by mohlo mít trvalé důsledky pro Ukrajinu, která odvozuje legitimitu svého boje z povahy ruské agrese, která porušuje pořádek. A pokud někdy v budoucnu Si Ťin-pching učiní osudové rozhodnutí napadnout Tchaj-wan, bude jistě doufat, že jeho postoj k válce v Gaze zvýšil pravděpodobnost, že se globální Jih postaví spíše za Peking než za Washington.

J.V: Po odstranění zmíněného mainstreamového balastu je ten článek velice zajímavý. Ne proto, že by zase sdělil něco, co nevíme, ale je dobrou zprávou, že i myšlení pevných euroatlantických analytiků propagujících svůj svět podle pravidel, majících významné místo při tvorbě západního myšlení jsou na vysokých postech lidé, kteří vidí svět často stejně jako my, kteří současný progresivistický a militantní svět musí obhajovat, ale zjevně cítí, že to rozhodně není to pravé ořechové.

Jiří Vyvadil, vasevec.cz