Četnickou stanici přepadlo 50 ozbrojených ordnerů pod záminkou, že jdou „přebírat pořádek“
V pohraničí žil a působil můj otec jako četnický strážmistr od roku 1920. Nejdříve to bylo na Těšínsku, později – od roku 1934 – na severní Moravě, v Městečku Trnávka na Moravskotřebsku, kde sloužil jako velitel četnické stanice, v roce 1938 také jako velitel jednotky Stráže obrany státu. To byla formace složená z aktivních četníků, policistů a vojáků, kteří měli zastavit německý útok do okamžiku, než se zmobilizuje armáda. Stáli v pohraničních lesích od května 1938.
Situace se u nás radikalizovala od začátku roku 1938, protože v místě žil poslanec Henleinovy strany Hodina. Na četnickou stanici docházely zprávy o ozbrojování Němců pašovanými zbraněmi, byl přiveden třináctiletý kluk s půlmetrovou dýkou, četnickou stanici přepadlo 50 ozbrojených ordnerů pod záminkou, že jdou „přebírat pořádek“, a to ještě dříve než byla podepsána Mnichovská dohoda. Také v nedaleké Moravské Chrástavé byla četnická stanice přepadena ordnery.
Utíkali jsme dvakrát. Protože Městečko Trnávka nebylo uvedeno v okupovaném pásmu a žilo zde pouze 19 % Němců, vrátili jsme se tam. Po intervenci poslance Hodiny v Berlíně, že „jeho celoživotní dílo je v troskách, má-li zůstat v Čechách“ byli jsme v listopadu přece jen zabráni, a tak vyhnáni podruhé.
Otec byl někde ve službě, já s maminkou jsme utíkali v noci. Přijel pro nás otcův kolega ze sousedního okrsku se třemi žebřiňáky, na něž se vše, co se dalo, prostě vysypalo. Utekly jsme pouze těsně za hranice v naději, že nejde o definitivní řešení. Získaly jsme velice provizorní přístřeší. Otec s celníky odešel jiným směrem – mohli jsme se pak navštěvovat jednou za čas po několikahodinové cestě lesem; komunikace byly okupací přerušeny.
Všichni jsme museli optovat pro Říši, protože i ryze česká obec, kam jsme měli po otci domovskou příslušnost, byla na Bruntálsku a byla Němci zabrána; tím jsme automaticky nabývali říšské občanství, o něž jsme pochopitelně nestáli.
