České národní listy

Z cesty P. Fialy přes hlavního poradce premiéra Nečase k ministerskému postu a předsedovi ODS

L. Zaorálek se ve svém článku diví, že ODS pláče sama nad sebou, aniž by se především omluvila za to, co republice způsobila. Jak je to možné?

Když se podíváme na vývoj v ODS, který započal M. Topolánek, aby v něm pokračoval P. Nečas, pak můžeme zjistit, odkud a kam se zřejmě ubírá. Od vlasteneckých postojů, které byly pro ODS příznačné v době, kdy jejím předsedou byl V. Klaus, se postupně odvracel. Sudetomilství se stalo jednou z nevyhlášených priorit strany. Tato tendence, která byla již dříve vlastní TOP09 a KDU-ČSL, se výrazně projevila v posledních dnech panování Petra I., a to v koncentrované podobě v jeho patolízalském a celkově odpudivém projevu 21. února 2013 v Mnichově před zemským bavorským sněmem.

Nezapomeňme, že v tu dobu byl již řadu měsíců hlavním vědeckým poradcem P. nečase prof. Petr Fiala. Zřejmě se podílel, nevíme však v jakém rozsahu, i na koncipování výše uvedeného odsouzeníhodného projevu předsedy vlády ČR. Asi prof. Fiala radil dobře a tak se stal i ministrem školství, tedy členem vlády, která napáchala tolik zla. Má-li P. Fiala prsty i v zákonu o církevních restitucích, můžeme jen spekulovat, byť s určitou pravděpodobností.

Na olomouckém volebním kongresu dobře radil Přemysl Sobotka, místopředseda Senátu, aby volební části kongresu předcházela programová diskuse. Neuspěl. Zřejmě to byla zásadní chyba. Nic jsme se tedy o programových prioritách P. Fialy nemohli dozvědět, kromě několika nic neříkajících vět v závěru. Nový předseda byl stranou přijat se vším všudy. Vzhledem k jeho minulosti můžeme usuzovat, že s největší pravděpodobností bude nekriticky proevropský, že bude podporovat restituce i postavení církví ve společnosti a že zřejmě patří i mezi dlouhodobé sudetomily se širší progermánskou orientaci. Když se v jeho blízkosti objevoval, nevíme, zda tomu není i v současnosti tak, pan dr. Tollner, dřívější ultrapravicový poslanec naší poslanecké sněmovny, který již řadu let je členem, nebo i hodnostářem?, Řádu německých rytířů, jenž bojuje za navrácení jeho majetku řádu, pak se můžeme nadít všeho možného.

Nezapomeňme na knihu Politický extremismus a radikalismus v České republice (1996), jíž P. Fiala uspořádal Zaváděla v republice známkování některých občanských sdružení jako extrémistických. Pokud si dobře pamatuji, Ministerstvo vnitra ČR tehdy dílo sponzorovalo. Sám Jan Ruml Velký stál v pozadí vznikající knihy. Někteří autoři se vytypovaným organizacím představovali jako sympatizanti a prosili o informace, o stanovách, programu o personálním obsazení. A tak v základě tohoto díla, které započalo honbu na čarodějnice u nás, stál tedy obyčejný klam, podvod. Její autoři si však otevřeli cestu ke světlým zítřkům a jeden z nich byl odměněn i významným postem na MV ČR, o akademických poctách ani nemluvě. Kniha „Politický extrémismus…“ napomíná Koniášův „Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající…“ z r. 1729. Občas se holt stává, že věda klopýtne a stane se pavědou společnosti škodící.

Zdůrazněme však znovu! Za panování Jana Rumla Velkého, tehdy již snad i doktora práv tvrdě školeného a všestranně vyzkoušeného na evropsky známé Právnické fakultě v Plzni, na Ministerstvu vnitra byl vypsán grand na vypracování díla o extremismu v České republice. Práce se ujala Masarykova univerzita v Brně a také jeden snaživý a velmi podnikavý student, Michal Mázl. Pokud mi paměť dobře vybavuje tuto průkopnickou etapu podloženou grandem MV ČR, tak pan Mázl se obrátil i na Křesťanskosociální hnutí (KSH) dopisem, v němž zdůrazňoval, že má zájem o KSH, naznačil, že je mu blízké, a proto by se rád seznámil s našimi materiály. Ve své tehdejší naivitě jsme mu ochotně vyhověli, materiály mu poslali a dali mu i kontakt na našeho tehdejšího brněnského důvěrníka, Josefa Čtvrtečku. Čas míjel, plod dozrál. Myslím, že v r. 1996 se objevilo dílo „Politický extremismus a radikalismus v České republice“. Autorem řady statí byl M. Mázl. Ten si na uvedených fenoménech zřejmě udělal i doktorát. Budiž mu přáno. Ruka páně, Rumlova, byla otevřena, a diplom následoval. Co mohl mladý „nadějný“ student žádat víc. Vždyť se vypracoval na znalce extremismu a radikalismu. „Společenské uznání“ nenechalo na sebe dlouho čekat. Již v únoru 1999 se pan Mázl stal na Ministerstvu vnitra vedoucím oddělení analýz a koncepcí, aby jen o něco později povýšil na vedoucího odboru bezpečnostní politiky. Kariéra jako hrom. V současnosti se zmíněný pán protlouká životem jako znalec na extremismus.

Co jeho dílo přineslo nejrůznějším občanským sdružením? Především jejich rozdělení na extremistické a jiné. Podrobnosti si může zájemce nastudovat ve výše uvedené publikaci. KSH bylo označeno za extremistické. Chápali jsme, že křesťany, kteří nejdou poslušně se stádem a ve stádě vedeným beranem a hlídaným vlkem, pardon, ovčáckými psy, musí nějak speciálně označit. V tu dobu jsme nemohli již být stíháni jako kacíři. Ale jako na extremisty si mohli na nás posvítit. A také posvítili. Nejen přihrádky pro neposlušné či nezařazené, ale i bič na extremisty byl na světě. Občas s ním někdo praskl a zvolal časem slábnoucím a nejistým hlasem do zbraně. Zvykli jsme si na „přízeň“ mocných a přestali jsme ji i vnímat. Na „odkrytý extremismus“ jsme jako mnozí další zapomínali a časem zapomněli úplně. Nepříjemné vzpomínky na M. Mázla, „zázračné dítě“ pana Petra Fialy, však nám zůstaly.

A nyní opět k našemu hlavnímu „hrdinovi“. Známe z části programovou orientaci P. Fialy v minulosti, známe trochu i tu současnou, tedy můžeme s určitou pravděpodobností předvídat i tu budoucí. Pokud se naše obavy naplní, pak ODS se stane ještě společensky nebezpečnější stranou než dosud. Petr II. není dobrým darem ODS republice. Jak rádi bychom se v tomto hodnocení mýlili!

ODS se zřejmě neomluvila proto, že nechce opustit politickou linii Petra I. Petr II. v ní pravděpodobně bude zásadně pokračovat, i když možná kultivovanějším způsobem. Kam až zajde?

Dr. O. Tuleškov

Přílohy

Ze života Petra Fialy

V letech 1983-1988 vystudoval český jazyk a literaturu a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (tehdy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně), poté pracoval jako historik starších dějin v Muzeu Kroměřížska v Kroměříži (1988-1989). Po listopadu 1989 se vrátil do Brna, kde krátce působil jako novinář v deníku Lidová demokracie. Po odchodu z Lidové demokracie od dubna 1990 zástupce šéfredaktora revue Proglas. Dlouholetý předseda moravského zemského výboru Panevropské unie.

Rektorem Masarykovy univerzity byl dvě funkční období (2004-2011 Po skončení rektorského mandátu působil jako prorektor pro akademické záležitosti Masarykovy univerzity, od září 2011 byl hlavním vědeckým poradcem předsedy vlády České republiky, 2. května 2012 byl jmenován ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Petra Nečase.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Jihomoravském kraji jako lídr ODS a byl zvolen, když získal devátý nejvyšší počet preferenčních hlasů (11 372) v celé zemi.^[3] V listopadu byl zvolen místopředsedou poslaneckého klubu ODS.^]

Na 24. kongresu ODS v Olomouci byl 18. ledna 2014 zvolen předsedou strany, když zvítězil již v prvním kole, v němž získal hlasy 437 delegátů a porazil tak Miroslavu Němcovou a Edvarda Kožušníka.

Vědecká činnost

Ve své vědecké práci se specializuje na srovnávací politologii a evropskou politiku. Publikace věnované problematice evropské integrace významným způsobem ovlivňují vědeckou i veřejnou debatu na toto téma. Monografie Evropská unie (s M. Pitrovou, 2003, 2009) patří k standardním pracím oboru a používá se také jako učebnice na řadě vysokých škol v České republice a na Slovensku, k jeho nejznámějším knihám v této oblasti patří Evropský mezičas (2007, 2010). Kniha Politický extremismus a radikalismus v České republice (1996), kterou uspořádal, stála v počátcích vědeckého výzkumu tohoto fenoménu v Česku. Značného (i mezinárodního) ohlasu se dostalo jeho pracím věnovaným politické dimenzi náboženství (např. Katolicismus a politika, 1996; Laboratoř sekularizace, 2007); dlouhodobý historický a sociálně-vědným výzkum podzemních církevních aktivit v období komunismu (s J. Hanušem) shrnuje monografie Skrytá církev (1999, Die Verborgene Kirche, 2004). Významné jsou jeho práce věnované politickým stranám a zájmovým skupinám, k nejznámějším patří Teorie politických stran (s M. Strmiskou, 1998, 2009), jako autor a editor se podílel mj. na monografiích Politické strany ve střední a východní Evropě (2002), Partie i systemy partyjne Europy Środkowej (2003), Eurostrany (2007) nebo Europeizace zájmů (2009). Velkou pozornost vyvolala jeho kritická analýza současné politiky Politika, jaká nemá být (2010). Je autorem 14 monografií a více než 200 odborných studií publikovaných v řadě zemí, podílel se na řešení mnoha národních i mezinárodních výzkumných projektů.

Veřejné aktivity

V osmdesátých letech se zapojil do nezávislých občanských aktivit, v letech 1984-1989 se účastnil tzv. podzemní univerzity, bytových seminářů zaměřených na politickou filozofii v Brně, byl zapojen do neoficiálních křesťanských aktivit především v okruhu tajně vysvěceného biskupa Stanislava Krátkého. S několika brněnskými studenty založil a v letech 1988 – 1989 vydával samizdatový vysokoškolský časopis Revue 88.

Po listopadu 1989 pokračoval v publikačních a občanských aktivitách, působil jako redaktor a editor např. v časopisech Proglas, Revue Politika, Kontexty apod. V roce 1993 založil s přáteli občanské sdružení Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), think-tank, který se stal jednou z nejúspěšnějších neziskových vzdělávacích a kulturní organizací.

.Zpracováno podle údajů Wikipedie