Československo-rakouské vztahy ROZHOVOR S PAVLEM WINKLEREM, EXPERTEM NA MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ PROBLÉMY,
Československo-rakouské vztahy
ROZHOVOR S PAVLEM WINKLEREM,
EXPERTEM NA MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ PROBLÉMY,
PRO DENÍK PRÁVO
(6. února 2002)
RAKOUSKO NEMÁ LEGITIMITU ŽÁDAT ZRUŠENÍ DEKRETŮ
Jak hodnotíte sílící rakouské požadavky na zrušení čs. prezidentských dekretů?
Dekrety prezidenta republiky jsou nedílnou součástí československého a nyní již českého právního řádu. Jsou postaveny na roveň všem ostatním zákonům, ať již předválečným, nebo poválečným. Z toho vyplývá, že rakouský požadavek na zrušení dekretů znamená hrubé a podle mne i bezprecedentní vměšování do zákonodárné moci ČR. Jde o pokus závažnější o to víc, že zasahuje do věcí, které se Rakouska vlastně vůbec netýkají.
Jak to?
Protože čs. dekrety mluví o osobách německé nebo maďarské národnosti. Aby se to Rakouska týkalo, bylo by třeba, aby rakouská vláda považovala své občany buď za Němce, nebo za Maďary. Rakousko je tedy právně vzato v situaci totálního nedostatku legitimity vznášet k dotyčné části naší legislativy jakékoliv požadavky.
Nynější rakouský přístup je vůči naší zemi pochybnější o to víc, že koncem roku 1945 čs. ministr zahraničí Jan Masaryk potvrdil na rakouskou žádost, že prezidentské dekrety se na Rakousko, a tím ani na rakouské občany, nevztahují a že vůči nim nebudou uplatňovány. Proč najednou Vídeň opouští toto stanovisko, je mi zcela nepochopitelné
Rakouský kancléř opakuje, že dekrety znamenají bezpráví, a když přidává slovo mrtvé, je podle něj třeba tento problém nějak vyřešit. Může ČR přistoupit na debatu o mrtvém bezpráví, jak to Vídeň požaduje?
Podle mého názoru není přípustné ani začít jednat o takových požadavcích. Proč? Za prvé - když potvrzuji, že šlo o bezpráví, beru na sebe majetkoprávní odpovědnost, protože za bezpráví je pachatel tohoto bezpráví povinen odškodnit osoby, jež jím utrpěly.
A druhý důvod - dekrety jsou postaveny na roveň zákonům. A vyjadřovat se k zákonům může jedině parlament příslušné země. A měnit zákon lze opět jen ve formě zákona, a ne nějaké dvoustranné deklarace.
Nicméně - co by následovalo v hypotetickém případě zrušení čs. dekretů českým parlamentem?
Rakušanům jde zřejmě o čs. dekrety týkající se státního občanství a konfiskace německého nepřátelského majetku. Jejich zrušení by jasně znamenalo, že tyto osoby se stanou znovu čs. nebo nyní českými či slovenskými občany. K tomu se Rakousko nikdy nevyjádřilo. Kromě toho otázkami státního občanství se může zabývat výlučně stát, o jehož občanství jde. Proto se ČR v žádné formě nemůže zabývat otázkou občanství nynějších rakouských občanů. A dekrety o konfiskaci nebo jiném postižení majetku se týkaly výlučně německého majetku. Rakouský majetek nebyl konfiskacemi dotčen. To ostatně rakouská vláda i výslovně potvrdila ve společném protokolu z 19. července 1965, který jsem podepisoval za čs. vládu.
O jaký rakouský majetek šlo?
V protokolu rakouská vláda definuje rakouský majetek tak, že musí jít o majetek osoby, která v době postihu byla rakouským státním občanem. Nynější žádost Vídně se týká tzv. Novorakušanů, kteří nebyli v té době státními občany. To, že se později stali rakouskými občany, nijak neodstraňuje nedostatek legitimace Rakouska. Je totiž zásadou mezinárodního práva, že vláda je oprávněna intervenovat pouze v případech, kdy majetek postižených byl v době postihu i v době intervence vlastnictvím občana jejího státu.
Starorakušané měli nárok na odškodnění za konfiskace nebo jiné majetkové postihy a byli také vypořádáni. Dokládá to smlouva o konečném vypořádání rakouských majetkových nároků z roku 1974. Šlo o globální, konečné vypořádání majetku a náhrada, již ČSSR za všechny takové rakouské majetky uhradila, byla stanovena sumou jedné miliardy šilinků, pokud se dobře pamatuji.
Kdo jsou Starorakušané a Novorakušané?
Starorakušany jsou míněni ti, kdo měli 27. dubna 1945 rakouské státní občanství. Ti, kteří je získali až poté, jsou tzv. Novorakušané, na které se vypořádání nevztahuje.
Smlouva z roku 1974 vznikla poté, co se rakouská strana v ujednání z roku 1965 zavázala, že nebude vůči ČSSR nároky na odškodnění Novorakušanů více zastupovat a neposkytne takovýmto nárokům žádnou podporu. Rakousko přistoupilo na tuto podmínku a skutečně se vzdalo všech nároků a každé podpory takových domnělých nároků. Později, po roce 1965, se jednalo už jen o vypořádání nároků Starorakušanů.
Dodržovaly rakouské vlády tato ujednání?
Rakousko, pokud vím, s nároky pro Novorakušany nevystupovalo po uzavření smlouvy až do 90. let. Až později, zřejmě z vnitropolitických důvodů, Vídeň občas tuto otázku nadhazovala, například při návštěvě prezidenta Havla. Ale činila tak vždy způsobem, že bylo vidět, že požadavek sami nepokládají za reálný.
Změna k markantnímu obratu nastala až za nynější koaliční vlády za účasti Svobodných Jörga Haidera. Možná se tak děje i pod německým vlivem, protože německá strana to vznášet nemůže: zavázala se totiž již v roce 1954 v tzv. převodní smlouvě o ukončení okupačního režimu, že takové nároky nejenže nebude nikdy uplatňovat, ale že proti opatřením protihitllerovské koalice nikdy nebude ani nic namítat. Při sjednocení Německa v roce 1990 byl tento závazek z německé strany znovu potvrzen. Rakousko se možná má o uplatňování nároků pokusit. Záleží na tom i Sudetoněmeckému landsmanšaftu.
K dokreslení nesmyslnosti požadavku na zrušení dekretů ještě musím připomenout reparační dohodu z 21. prosince 1945. Zavázala signatáře - bylo jich osmnáct včetně Československa - že si ponechají německý majetek ve své pravomoci, anebo budou disponovat tímto majetkem tak, aby se nemohl nikdy vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu.
Z toho jasně plyne, i kdybychom chtěli zrušit dekrety, anebo se nějakým právně závazným způsobem od nich distancovali, zůstává tato reparační dohoda nadále platná a nastane zmateční situace: bez souhlasu všech signatářů se totiž ČR sama nemůže zbavit tohoto smluvního závazku.
A konečně připomínám čl. 107 Charty OSN, který sankcionuje všechna poválečná opatření přijatá vůči bývalým nepřátelským státům, tedy především vůči Německu.
Jan Kovařík
Rakouský landsmanšaft žádá odškodnění za údajné bezpráví
Richard Seemann
V rámci společných historických výročí České i Slovenské republiky a Rakouska vydalo Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku SLÖ manifest. Opakuje v něm znovu vůči Čechům a Slovákům obvinění z genocidy na německém obyvatelstvu zde před rokem 1945 žijícímu a vznáší požadavek, aby bylo odškodněno na ztrátě zanechaného majetku. Má se tak stát na základě mezinárodní konvence proti genocidě a žádá, aby tři miliony těchto obětí přestaly být obviňovány ze spoluviny na zločinech druhé světové války.
V manifestu landsmanšaftu se sice tvrdí, že „restitucí soukromého sudetoněmeckého majetku by nemělo vzniknout nové bezpráví vůči českým občanům“, ale současně poukazuje na to, že tyto restituce by představovaly nový impuls pro rozvoj české ekonomiky.
Manifest patří k sérii dokumentů SLÖ, zveřejňovaných v posledních letech, z nichž některé mají kuriózní obsah.
Mezi ně na příklad patří požadavek, aby pražská i bratislavská vláda jako „výraz dobré vůle na překonání minulosti“ zavedly dvojjazyčné tabulky obcí, kde dříve žili sudetští Němci. Zdůvodnili to rozhodnutím rakouského ústavního soudu, který nařídil, aby se tak stalo v Korutanech, kde žije slovinská národnostní menšina. Na podzim loňského roku zase v rámci boje proti „benešizaci“ kultury a duchovní oblasti to bylo obvinění, že Češi „nám kradou i Krkonoše“. To dokládá docent Ferdinand Anders tím, že jsme pojmenovali Rübezahla jakýmsi Rýbrcoulem, což je pro Němce, kteří zde žili do roku 1945, zcela nepřijatelné.
Prezident Edvard Beneš jim vůbec leží v žaludku a poté, co byl vztyčen jeho pomník u Černínského paláce, SLÖ vydal prohlášení, že je to prohřeškem proti smlouvě o dobrém sousedství z roku 1992 a dokonce porušením česko-německé deklarace z roku 1997. Proto již v roce 2005 požádalo rakouskou vládu, aby usilovala o zrušení tzv. Benešových dekretů, které nazývá „vyhánějícími“. SLÖ přitom na druhé straně „rozhořčily“ požadavky České republiky na odškodnění nuceně nasazených za druhé světové války na území Rakouska. Údajně by museli sudetští Němci znovu zaplatit českým obětem nacismu, „kvůli čemu byli v roce 1945 okradeni o veškerý majetek“ na základě dekretů prezidenta Beneše.
Ve své kritice nevynechalo ani současného českého prezidenta Václava Klause, když po nástupu do své funkce byl přechodně ubytován ve vile patřící ministerstvu obrany. Ta do roku 1945 patřila odsunuté německé rodině Lippertů, což údajně otřáslo SLÖ, protože „tvrdý zastánce Benešových dekretů prezident Václav Klaus se nyní dokonce nastěhoval do vily, která je německým majetkem“.
