Československo byl jediný nástupnický stát, kde byli ve vládě i politikové německé menšiny
Československo byl jediný nástupnický stát, kde byli ve vládě i politikové německé menšiny.
Žatec - Hledání cesty ve dvacátých létech
Vznik Československa 28.10.1918 s tisíciletými západními hranicemi zemí Koruny české s sebou nesl řadu problémů, které vznikaly po celou dlouhou dobu jejich dřívější existence
Podle sčítání lidu z r. 1921 měla ČSR 13,374 000 obyvatel. Z toho Čechoslováků 8,020 000, tj. 64,8 %, Němců 3,218 000, 23,6 %, Maďarů 762 000, 5,6 %, Židů 191 000, 1,4 %, Poláků 110 000, 0,8 %, Rusínů 477 000, 3,5 % (Václav Kural: Konflikt místo společenství /1918 - 1938/ str.213).
Jedna z nejvýznamnějších skutečností nového státu tedy bylo přes 3 miliony Němců, žijících především v českém pohraničí. Ti byli v českých zemích tři staletí vzhledem ke své národnosti výhodným nástrojem německy mluvících Habsburků při ovládání jejich mnohonárodnostní říše. Svého vlivného postavení se nechtěli Němci vzdát ani v nových státoprávních poměrech, což snad mohlo být z jejich strany pochopitelné - ale nově vzniklému demokratickému státu to velice komplikovalo situaci. Vůdcové českých Němců je stavěli do pozice nepřátel tohoto státu! Po celou dobu první republiky to byl jeden z nejvýznamnějších problémů, který výrazně negativně ovlivňoval každodenní život.
Nový stát byl budovám na principu občanském, kdy všichni občané měli stejná práva - a národnostní menšiny navíc práva menšinová, v Československu velmi rozsáhlá. Zdejší němečtí představitelé chtěli zachovat princip etnický, který Němcům v českém státě v minulosti zaručoval nadvládu, Lodgman von Auen i Josef Seliger odmítli podřídit se novému státoprávnímu uspořádání střední Evropy!
Při vzniku Československa měli čeští politikové dvě státoprávní koncepce, obě příznivé pro české Němce.Východiskem zakladatelské koncepce prezidenta T.G.Masaryka byla úplná státní samostatnost a rovnost všech občanů.
Předseda první československé vlády Karel Kramář ve své koncepci rovněž vycházel ze státní suverenity, ale bral v úvahu i nebezpečí germánské hrozby, vyplývající z dosavadní historické reality a pravděpodobné snahy navrátit českým Němcům ztracené mocenské pozice. Tomu lze čelit pouze naprostou vnitřní jednotou českého národa a velkou slovanskou federací v čele s Ruskem. Tato druhá část ovšem byla v tehdejším státoprávním rozvržením Evropy nesplnitelná a proto o to větší důraz byl kladen na vnitřní jednotu Čechů. Kramář tedy usiloval o ušlechtilý český spíše obranný nacionalismus. Z dnešního hodnocení české minulosti minulého století lze soudit, že se mu to podařilo a tento stav přetrvává dodnes. Kramář podle tehdejšího vývoje vnitřní politické situace v Československu dospěl k závěru, že "němectví bude vždycky agresivní ... a Němec zůstane vždycky Němcem."
Hned 29.10. 1918 odmítli poslanci českých Němců vznik ČSR a vyhlásili ve Vídni odtržení čtyř územních celků od něj. Měly být připojeny k Rakousku. Byla to třetina plochy zemí Koruny české. Žatec byl v té části, která měla název Deutschböhmen a rozkládala se od Chebu do Orlických hor s centrem v Liberci. Vláda tohoto území nařídila urychleně budovat Volkswehr jako zárodek budoucí armády. Zemský sněm vedl dělnický vůdce Josef Seliger a hejtmanem byl nejdříve R. Pacher, po něm Lodgman von Auen. Tito dva politikové se stali představiteli českých Němců. Čeští politikové oba ještě v r. 1918 čtyřikrát zvali k účasti na jednání o tvorbě koncepce nového Československa, ale ti vždycky odmítli .Nový stát totiž nepokládali za trvalý a jednali pod ideou amerického prezidenta Wilsona o "právu na sebeurčení". To jim ovšem jako menšině nenáleželo, právo na sebeurčení se vztahovalo pouze na národy, které neměly svůj stát.
I tak radikální český nacionál, jakým byl předseda vlády Karel Kramář, řekl na první schůzi československého Národního shromáždění: „Německý národ v hranicích našeho státu bydlící nemá nejmenší příčiny obávati se o svůj národní rozvoj. Nechceme svým krajanům - projeví-li se loajálně na půdě našeho státu - nijak zbraňovati v kulturním a jazykovém jejich rozvoji...Naší hrdostí a touhou by bylo, aby nikdo zde u nás, kdo není Čechem, necítil se utlačován a nesvobodný". Čeští politici a dokonce i ten Kramář to v počáteční euforii mysleli vážně, protože budovali Československo na principu občanském. To se uskutečnilo a ČSR byla vlastně 20 let jediný demokratický stát ve střední Evropě!.
S Rakouskem byla uzavřena mírová smlouva v Saint Germaine 10.9.1919. Z této smlouvy vycházela i ústava ČSR ze 29.2.1920, schválená Revolučním národním shromážděním, složeného ze 256 poslanců podle voleb z r. 1911. Chyběli v něm Němci, kteří v té době ještě odmítali nově vzniklé Československo i jeho Revoluční národní shromáždění. Od samého začátku se nechtěli účastnit spolupráce při koncipování nového státu. Naopak existovala řada ozbrojených protičeskoslovenských institucí na půdě Rakouska! Další snaha českých Němců směřovala k ideji Velkého Německa, tj. spojení Německa, Rakouska a českého pohraničí do jednoho státu. To ovšem bylo iluzorní, protože Spojenci nemohli dopustit, aby se po válce stal z Německa stát ještě mocnější, než byl před válkou.
Dne 4.3.1919 zorganizovala německá sociální demokracie na protest proti zákazu voleb do rakouského parlamentu na území ČSR protičeské demonstrace, spojené s generální stávkou. V Žatci a ve většině měst proběhly události klidně. V některých městech však demonstranti strhávali státní znaky a vlajky, přepadávali radnice a někde zazněla i střelba. Např. v Kadani a v Moravském Šternberku použily české ozbrojené jednotky palbu v sebeobraně. Důsledkem těchto politováníhodných výtržností bylo usmrcení 51 Němců a 4 českých vojáků.
Němečtí nacionalisté u nás pak upustili od otevřeného boje a přešli k organizování ilegálního hnutí odporu. Centrem vojenské ilegální činnosti byl zájmový spolek rakousko-německých důstojníků "Offizieren und Gagisten Verein." Na jaře 1919 se ve Vídni utvořilo emigrantské centrum iredentistického odboje "Hilfsverein für Deutschböhmen und Sudetenland". Vojenské formace českých Němců vznikaly v Německu i v Rakousku. Byly to jednak "Sudetoněmecké prapory", jednak "Deutschböhmische Legionen". V obecních volbách 16.11.1919 vyhrála v Žatci německá sociálně demokratická strana, Češi měli 744 hlasy. Stejný výsledek byl i prvních parlamentních volbách 18.4.1920.
Celostátně získali v těchto volbách Němci 72 mandátů z celkových 281 mandátů. Odpovídalo to 26 % odevzdaných hlasů. Byl to další důkaz jejich rovnoprávnosti - toto procento překračovalo jejich proporcionální podíl na obyvatelstvu. V Žatci bylo v r. 1910 17 130 osob, z toho 95,4 % Němců a 4,6 % Čechů. Sčítání lidu bylo na jaře 1921. Město mělo 16 268 obyvatel.Z toho bylo 88,4 % Němců, 11,6 % Čechů a 4,6 % Židů. Žatečtí se báli, že město ztratí svůj německý charakter. V Žatci nastal po převratu rozvoj českého školství, které Němci dříve všemožně omezovali - tehdy byly v okrese jen 3 české školy. V r. 1922 jich už bylo podle skutečné potřeby 28. V dubnu 1921 Masaryk opět nabídl německým politikům vstup do vlády, ti to však odmítli. Nabídka znovu potvrzovala slib čs. vlády, že Němci nebudou kráceni ve svých legitimních právech.
Klíčová otázka dalších vztahů mezi Čechy a Němci byla spolupráce při budování republiky. Některé německé politické strany se o ni snažily, kdežto např. Německá nacionálně socialistická strana dělnická a Německá nacionální strana byly proti. Lodgman von Auen byl poslancem za tuto stranu v žateckém volebním okruhu. V r. 1923 svolal na Střelnici shromáždění Němců. Tam poukazoval na škodlivost spolupráce českých a německých politických stran. Mírové smlouvy jsou jen cárem papíru. A podobně. Podle nacionalistů byl čs. stát nepřítelem práva na sebeurčení a jako takový musí být odstraněn. Tato nepřátelská politika se Lodgmanovi von Auen nevyplatila a v parlamentních volbách v r. 1925 už nebyl zvolen. Na této schůzi mu oponoval sudetoněmecký agrárník Franz Spina. Bojoval za spolupráci českých a německých politických stran a zvítězil.
Další obecní volby v Žatci byly 16.3.1924 a došlo v nich k prudkým bojům mezi německými stranami. Vítězem bylo volební společenství křesťanských socialistů, agrárníků a živnostníků.
V parlamentních volbách 15.11.1925 nepostavily německé strany společnou kandidátku. Volby přinesly posílení pozic aktivistických stran, tj. těch, které se chtěly podílet na kladném vývoji republiky i na moci ve státě a proto vstoupili v r. 1926 do vlády němečtí agrárníci a němečtí křesťanští sociálové. Později i němečtí sociální demokraté. Československo byl jediný nástupnický stát, kde byli ve vládě i politikové německé menšiny.
Z textu „Žatec mezi válkami“, autor PhDr. Pavel Macháček
