České národní listy

Česko-německá deklarace neřeší

všechny sporné otázky II

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.

Jakou povahu má tato Deklarace? Jde o pouhé nezávazné prohlášení, politický dokument nebo o právně závaznou dohodu? Chceme-li odpovědět správně na tuto otázku, musíme zjistit úmysl jednajících stran a analyzovat obsah jednotlivých ustanovení.

Analýza průběhu dvou let úporného a obtížného vyjednávání a pečlivý rozbor textu česko-německého prohlášení, nasvědčují tomu, že tento dokument má v jednotlivých částech všechny tři prvky: morální, politický i mezinárodně právní.

Úvod (preambule) představuje morální ocenění dlouhých společných dějin; politické přihlášení se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích; a mezinárodně právní závazek Spolkové republiky Německo plně podpořit přijetí České republiky do Evropské unie a Organizace Severoatlantické smlouvy.

I vlastní obsah má všechny tři prvky. Morálně politický je zejména Bod 1 o vědomí odpovědnosti obou stran dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a tím přispívat k utváření sjednocující se Evropy, a prvá věta Bodu 4, podle něhož spáchané křivdy náležejí minulosti a zaměří tudíž své vztahy do budoucnosti.

Mezinárodně právní závazky, jak lege lata (tj. podle platného mezinárodního práva), tak lege ferenda (práva, které vytvoří) mají Body 2-8.

V Bodě 2 přiznává německá strana svou odpovědnost za tzv. mnichovskou dohodu, nacionálně socialistickou vládu násilí, utrpení a křivd (což dosud nikdy v takové podobě neučinila!).

V Bodě 3 lituje česká strana činů, kterých se však podle nás nedopustila, s výjimkou excesů při přesídlování.

V Bodě 4 je obsažen vzájemný závazek respektovat vlastní právní názory. Je správný, pokud jde o vnitrostátní právo. Nemůže se vztahovat na mezinárodní smlouvy, protože ty  se musí vykládat jen jedním způsobem, nikoliv různými. Existuje-li mezi smluvními stranami spor o výklad, jsou povinny se o správném výkladu dohodnout, anebo předat svůj spor arbitrážnímu nebo soudnímu orgánu, který spor za sporné strany s jejich pověřením rozhodne (podá správný výklad podle mezinárodního práva). Česká republika pochopitelně respektuje názory Německa na různé politické a právní otázky, pokud o nich neexistuje jeden mezinárodně právní výklad.

V Bodě 5 obě strany potvrzují své závazky ze Smlouvy z r. 1992, což bývá běžné ustanovení v četných mezinárodních smlouvách.

V Bodě 6 se kromě jiného zavazují, že v rámci svých platných předpisů budou při posuzování žádosti o pobyt a přístup na trh práce brát zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské a rodinné vztahy.

V Bodě 7 se zavazují zřídit Česko-německý fond budoucnosti . Německá strana se hlásí k závazku odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálně socialistického násilí.

Konečně v Bodě 8 se zavázaly, že budou společně zkoumat historický vývoj mezi Čechy a Němci, zejména v první polovině 20. století. Rovněž se zavázaly ustavit česko-německé diskusní fórum.

To vše značí nepochybně i o převzetí konkrétních smluvních (mezinárodně právních) závazků. Mýlí se tudíž i významní čeští politici, kteří by deklaraci považovali za pouhé slavnostní politické prohlášení, která nijak nezavazuje smluvní strany ke konkrétnímu jednání, neuvědomují si totiž, že takto by mohli nahrávat těm německým kruhům, které usilovaly, a zdá se, že dále chtějí usilovat o revizi XIII. části Postupimské dohody.

4. Závěry

Podle neoficiálních informací počítaly obě strany s tím, že k Deklaraci nebude přijímat český ani německý parlament žádná dodatečná prohlášení. Nelze však nepřipomenout, že totéž slibovali němečtí poslanci našim v případě Smlouvy z r. 1992, a pak slib porušili. Německý parlament, který jednal o Smlouvě později než náš, šel dál než sama Smlouva v preambuli  a jeho prohlášení hovořilo o „sudetských a karpatských Němcích a jejich potomcích vyhnaných z jejich vlasti (domova) v Čechách, Moravsko-Slezsku a na Slovensku“.

Je proto třeba mít na mysli i tuto nečekanou eventualitu a připravit text prohlášení našeho parlamentu, jenž by reprodukoval naše zásadní stanovisko, podle něhož živelné přesídlování a později i spořádané a humánní přesídlování bylo provedeno v plném souladu s tehdy platným mezinárodním právem, zejména s XIII. částí Postupimské dohody, a že nebylo v protiprávním vyháněním a nuceným vysídlením.

V každém případě by mělo projednávání deklarace v parlamentě předcházet prohlášení premiéra o tom, že Deklarace byla sjednána v kontextu Postupimské dohody, zejména s její XIII. částí, a že respektuje současně vzájemné přátelské a dobré sousedské vztahy.

Pozn. red. Autor patří k nejvýznamnějším českým znalcům mezinárodního práva. Byl dlouholetým profesorem a vedoucím katedry mezinárodního práva na UK v Praze, pracoval i v naší delegaci při OSN. Uvedenou stať, kterou autor dopisoval těsně před projednáváním Deklarace v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, nebylo již možné podrobit autorské úpravě a bohužel ani později se k této studii autor nevrátil, aby jí případně doplnil, či aktualizoval. Uvedenou studii by měli znát především všichni čeští diplomaté i politici.