České národní listy

České školství v okupovaném pohraničí I

(1939-1945)

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Spor o české školy

Spor o české školy vyvěral z několika pramenů. Jedním z nich byla doslovná nenávist k Čechům, usazeným v pohraničí. Stranické orgány bývalé Sudetoněmecké strany neměly zájem o české školství a právě v názorech na české školství vyjadřovaly nejradikálnější náměty a názory. Občas tím dohánějí opoždění, které v národnostním boji bylo v dobách první republiky přece jen mírnější, ale nyní bylo možno se vyjádřit. Jinou skupinu názorů vytvářela kolaborantská vrstva kolem prezidenta E. Háchy a v okruhu protektorátního ministerstva školství. Stručně, byla ochotna nabídnout české školy v pohraničí působení nacistické politice, ale přece s cílem zachovat některé české školy, označené nyní za menšinové. Specifickou skupinou byli němečtí státní úředníci, kteří brali v úvahu status protektorátu a vyvozovali své postoje z principů protektorátního uspořádání, domnění, že Hitlerův slib bude brán vážněji, snad také proto, že předvídali zájem nacistického Německa na získání dalších politických, vojenských, diplomatických a ekonomických spojenců.

Cenzura neměla připustit informace o rušení českých škol, mělo se o nich mlčet. To bylo nejlepší vzhledem k vývoji, o kterém nebylo ani na německé straně stanoveno nic určitého. Úřad říšského protektora v Praze se nutně řídil pokynem A. Hitlera o tzv. mírnějším postupu. Pro nacistickou propagandu by bylo nežádoucí. aby se střetly dvě protichůdné tendence, na jedné straně tvrzení. že "zásluhou E. Háchy" se Češi dobrovolně připojili, dostali za to ocenění formou vazalské autonomie, ve které byly zakotveny dílčí prvky zdánlivé suverenity. Myslelo se tím zachování funkce protektorátního prezidenta, téměř šesti tisícový vojenský útvar vládního vojska, státní hymna, české školství, protektorátního soudnictví a protektorátní právní předpisy apod. Cizina by nevěřila, že tzv. autonomie se realizuje v podmínkách teroru, poprav, za cenu českého pasivního odporu, či aktivního odboje, který nutně hledal zpravodajské kontakty na Velkou Británii, Francii či SSSR.

I když bylo všechno plánováno, přece jen školství vyvolalo některé potíže, starosti a nechtěné důsledky.

Německé okupační vojsko, ovlivněné nacistickou propagandou o zlém českém útisku německé menšiny, ke svému překvapení zjistilo, že pokud jim nevyhovovaly starší kasárny, budované ještě v době rakouské monarchie, se dočasně usadili a byla to německá gymnázia, reálky, odborné školy zdravotního typu, odborné školy textilní, sklářské, strojírenské, keramické a jiné, které sloužily německým žákům a studentům. Těžko bylo možno hovořit o národnostním útisku, když v každém městě s německou menšinou působil místní městský archiv, muzeum, německé knihovny, německý dům osvěty, německá sportovní a tělovýchovná zařízení. V říjnu roku 1939 bylo nařízeno okamžité vyklizení odborných budov německého školství, průmyslníci měli zájem na odborných kádrech, uplatnitelných ve výrobě. Nechtěně němečtí podnikatelé zdědili také české vyučence, ale většinou s menší znalostí němčiny. V těchto kruzích by počáteční menší znalost němčiny nevadila, hlavně, že šlo o kvalifikovanou pracovní sílu. Dokonce vznikla myšlenka, že lze zachovat české odborné školství za předpokladu "příklonu k říšské myšlence".

Okamžitě zavřít české obecné školy bylo obtížné. Státem, i německým, přijaté zákony o školní docházce nikdo neměl zájem rušit, ale v jistých regionech (Opavsko, Mostecko) by čeští žáci museli docházku dokončit na odpovídajících německých školách, ale pro vysoký počet školáků s nedostatečnou znalostí němčiny, by to brzdilo úroveň německých dětí. Němečtí žáci znali svůj rodný jazyk z domova a čeští žáci podle vyjádření německých učitelek jen brzdili chod výuky. Pokus s vyrovnávacími třídami nebyl úspěšný, také pro vysoký počet českých žáků.

Bezpečnostní služba (SD) a gestapo také zasáhlo do školské problematiky. Obě bezpečnostní složky přišly s poznatky o případu českých středních škol v Roudnici nad Labem. Bývalí angažovaní příslušníci sudetoněmecké strany okamžitě viděli v českém školství zdroj buřičství a navrhovali české střední školy zrušit a zakázat. Sudetští Němci se cítili vítězi v boji o pohraničí a zrušení českých škol to mělo doložit. K tomu přistupovala německá vítězná arogance. V Pardubicích nikdy nežilo 3000 Němců, nicméně vytvářeli nátlak na protektorátní správu, aby jim zřídila např. německou mateřskou školku, když předtím byli předmětem údajného útisku. Během okupačních let skutečně došlo k tomu, že německá posádka na letišti činila na 3 000 Němců, ovšem vedle vojáků též jejich rodiny a děti. Pro ně pochopitelně nějaké české školy neměly žádný význam.

Typickou "vítěznou" představou sudetských Němců bylo mínění, že Čechy a Morava budou první německou kolonií v Evropě a sudetští Němci, nejméně v počtu 300 000 osob, budou v této kolonii úředníky a budou zastávat všechna rozhodující místa. To, že A. Hitler "daroval Čechům protektorát" považovali za nežádoucí velkorysost. Pohraniční Němci očekávali, že všechna volná místa po Češích, kteří byli odvoláni z pohraničních okresů ještě čs. vládou, a také místa po těch, kteří utekli před vzdouvající se vlnou protičeské nenávisti, obsadí místní Němci, často však přišli zcela noví němečtí úředníci ze "staré Říše" a v řadě věcí poučovali sudetské Němce o "chodu věcí". Sudetští Němci byli také nejdůslednějšími kritiky protektorátní administrativy, nejraději by protektorát zrušili. Úředníci ze "staré Říše" byli většinou objektivnější, necítili starou "kmenovou nenávist". Byla to Heydrichova bezpečnostní služba, která vycítila zákulisní důvod snahy stát se koloniálním úředníkem v Čechách a na Moravě. Bylo by to zajisté privilegované místo a nemuselo by se na frontu. V jinak formulované situaci se toto stanovisko ještě objevilo v roce 1943, kdy sudetští Němci žádali, aby mohli absolvovat protektorátní školu pro české četníky a policii a tím si zajistit služební místo v Čechách a na Moravě.

Z uvedených důvodů nebyl zájem o odborné školy pro české studenty. Byla by to konkurence. Proto se využíval tzv. roudnický incident, aby likvidace českých středních škol byla definitivní. Policejní úředníci z Německa snadno našli slabiny v případu Roudnice, šlo o veřejné mínění typické pro obyvatelé státu, který prohrál existenční zajištění. Navíc, každá zavřená česká škola dávala možnost k lacinému rozšíření nejbližší německé školy. Roudnickým případem pochopitelně strašila protektorátní ministerstvo školství. Byla to výstraha, že Němci zavřou i v českém prostředí školy, které se budou chovat "odbojně". Byl to strašák efektivně působící.

Specifická pozornost mohla být se souhlasem místní organizace NSDAP věnována dětem za smíšeného manželství. Předpokladem byla znalost němčiny.