České národní listy

České národní pověsti a kroniky. Památky staročeské poesie I

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Od pradávna si příslušníci kmenů či  etnických  skupin po generace vyprávěli o znamenitých činech svých předků a o neobyčejných událostech, které prožili. Se zvláštním zájmem se vraceli  do dob nejstarších, do dob počátků svého kmene, své  skupiny. Tak vznikly pověsti, které ústním podáním udržovaly v paměti významné osobnosti a pozoruhodné  děje.  U nás to byla vyprávění o příchodu  našich předků  vedených  praotcem  Čechem na horu Říp, o knížeti Krokovi a jeho dcerách, Kazi, Tetě a Libuši, o tom, jak se Libuše ujala vlády a jak byla pohaněna, když soudila spor dvou bratří o dědictví i o tom, jak vypravila poselstvo do Stadic, aby přivedlo  Přemysla-Oráče jako  jejího  nastávajícího manžela a vládce země. A také  jak nadána věstným duchem u vytržení  předpověděla  svému lidu  založení Prahy a  prorokovala slavnou a nehynoucí  budoucnost. Vyprávělo se i o dívčí válce, o  její vůdkyni Vlastě, o Ctiradovi a  lstivé Šárce a o hrdinech, jako byli Bivoj  nebo Horymír.

 A vypravěči  připomínali, jak šli Přemyslovi následovníci na knížecím stolci za sebou a jak si jako vládci vedli. Byli to  Nezamysl, Mnata, Vojan, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.

S křesťanstvím  přišlo písmo a  s  písmem  nový způsob, jak významné děje a činy podržet v paměti. Křesťanství přicházelo dvěma směry. Od východu do Velké Moravy za Rastislava přišli bratři Konstantin a Metoděj z byzantské  Soluně (863). Věrozvěsti spolu vytvořili pro lid  staroslověnské  písmo a  srozumitelně staroslověnsky podané učení Kristovo. Ze západu přicházeli kněží, kteří  novou víru šířili latinsky.  Lid jim nerozuměl. Počátek  této mise se datuje rokem 845, kdy bylo pokřtěno 14 českých lechů  v bavorském Řeznu.

Vpád Maďarů přeťal spojení s  říší Byzantskou a dlouhodobé panství Mongolů  s křesťansvím východním. Úplnou  moc   a vliv získala literatura psaná latinsky.  Po staroslověnských legendách přišly  latinské  legendy o životě světců  a s neskrývaným zanícením autorů pro křesťanské ideály.

Zbylé prvky křesťanské  cyrilometodějské kultury působily u nás ještě poměrně  dlouho. 
 

Vzpomeňme na Sázavský klášter,  na Emauzský klášter zvaný Na Slovanech, který založil Karel IV.  r. 1347, vzpomeňme na počátky  husitství.

Ovšem  nové  rozložení útočných politických a církevních  sil ze západu  je potlačilo,  stejně jako spojení s jižními a východními Slovany, kde se cyrilometodějská  bohoslužba usídlila trvale.

Vymýtilo také  předkřesťanský pohanský polyteismus, takže pozdější archeologie a historie jen s obtížemi  získávaly zprávy o starých slovanských bozích, o magii nadpřirozených sil,  duchů a běsů.

Ale  co pověsti, které se dosud dědily z pokolení na pokolení  ústním podáním?

Prvním autorem, který si jich všiml, byl Kosmas, děkan kapituly pražské (1045 – 1125). Velmi vzdělaný  znalec nejen církevních textů, ale i antické  řeckořímské  klasické literatury. Sepsal nejvýznamnější dílo té doby s názvem „Chronica Bohemorum“ (Kronika česká). Dílo začíná věnováním autora   věrnému životnímu příteli: „Panu Šebířovi, proboštu kostela mělnického, nadaného jak vědeckým vzděláním, tak i duševní schopností, Kosmas, kostela pražského jenom podle jména děkan, po běhu tohoto života přeje odměny v království nebeském. ...Ale ať se Vám samotnému tyto stařecké hříčky líbí či nelíbí, prosím, aby je třetí oko nespatřilo.“

O Kosmovi píše Vladislav  Vančura s notnou dávkou vnímavé obraznosti  ve svých „Obrazech z dějin národa českého“.  Ty psal v době německé okupace, aby posiloval českého ducha obrazem minulosti  slovanské a české.

Uveďme malou ukázku:

„Když Šebířův sluha držel třmen Kosmovy kobyly a když kanovník svatovítské kapituly se mu již opíral o rameno, aby se mohl snadněji vyšvihnout do sedla, přitočil se k němu Šebíř a řekl: „Je pro mne snadnější vsunout nohu do ucha jehly, je mi snadnější přeskočit koně sem a tam než napsat jedinou stránku!“

Ach, příteli, odpověděl  Kosmas, „nedovedu věc prvou ani druhou. Poslední mi rovněž uniká, ale musím ji zkoušet vždy znovu a znovu.“

Řka to, odstrčil šklebícího se sluhu a objal naposledy probošta mělnického kostela.

Potom odjel se stísněným srdcem, neboť jeho duch a jeho mysl se proměňovaly s vanutím větru.

Šebíř se pak vrátil k svým spisům  a obraceje stránky, myslel na Kosmu. Zdálo se mu o starých místech. Myslil na lutyšskou školu magistra Franka a na dva žáky, kteří těkajíce rozkvetlými loukami, rozmlouvali o kronice, kterou buď jak buď jednou napíší.  ....

Knězova žena Božetěcha pravila: „Když jsem viděla dobrou vůli magistra Bruna, donesla jsem mu jednu z tvých čmáranic s prosbou, aby přečetl tvé písmo. A byla to stránka, která pojednává o příchodu Čechů do této země a dále o Krokovi a Libuši. Zapamatovala jsem si z toho jen pár slov, ale magister říkal, že je to věc krásná a velice ušlechtilá a políbil dvakrát místo, kde vypravuješ, jak Libuše věstí slávu pražského hradu.“ ...

Lidské tuchy mají, jak se obecně věří, něco do sebe. Někdy se vyplní, někdy klamou, a tak protože člověk bývá zmítán mezi nadějí a beznadějí a protože se někdy poddává  oběma, může se nakonec na jednu z nich vždy odvolat. Ubožák Kosmas, ten dobrý starý kanovník svatovítský, ten lovec příběhů a člověk bez přestání se chystající napsat kroniku své země, si nevedl jinak.“

Nu, nevedl si jinak, jak praví Vančura, splnil svůj úmysl, uskutečnil svou  tužbu a napsal kroniku své země.

Kosmovo dílo má tři části, říká se jim knihy. První, Ficta, obsahuje  záznam národních  pověstí, tradovaných doposud jen ústním podáním. Druhá, Audita, vypravuje české dějiny od  nástupu knížete Bořivoje (894) podle toho, čeho  hodnověrného se   Kosmas o té minulosti  doslechl. (Existuje domněnka, že Bořivoj byl synem Rastislava z Velké Moravy, ale tu tam nemá.)  Třetí část, Visa, předkládá dění v českém knížectví tak, jak je sám viděl, prožil a zachytil. Dovedl svá pozorování  až k vládě knížete Vladislava I., ke konci svého života.

Můžeme říci, že   Kosmas  projevuje vlastenecké cítění a  že v silném a samostatném knížeti z rodu Přemyslovců vidí  kýženou jednotu  českého státu. Odmítá proto úklady a lsti Vršovců stejně jako pokusy osamostatnit  Moravu po stránce politické nebo církevní a odsuzuje rozbroje mezi členy knížecího rodu. Zaznamenává  nejen válečné konflikty s německými  sousedy, ale i vnitřní spory  s přistěhovalci.