České národní listy

České národní obrození  úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa 1

Marie L. Neudorflová

13. 4. 2021

                Ve zmatku současných hodnot, zvláště mravních a politických, a v kontextu nadnárodních tlaků na podstatné omezení významu národů a států ve prospěch celků velkých (EU), není od věci si položit otázku, jakou roli tyto entity hrály v unikátním procesu pozitivního rozvoje Evropy od 18. století. Tato otázka je velmi aktuální i v případě rozvoje českého moderního národa, neboť plody relevantního vývoje a vědomého úsilí pozvednout český národ z pobělohorské bídy a zaostalosti přinesly unikátní pozitivní výsledky, které jsou ve svém základu znovu ohroženy neoliberálními a globalistickými silami, které, tak jako v minulosti (šlechta, katolická církev, fašismus, nacismus) postrádají zakotvení v demokratických hodnotách. Přes veškeré podobnosti, každý ‚národ‘ se musel potýkat hlavně s vlastními podmínkami, zkušenostmi, možnostmi.

               Pro hlubší porozumění unikátně úspěšného procesu českého národního obrození a jeho relevanci k současnosti, je třeba si všimnout nejprve sil, které více či méně stály v opozici k národním a demokratickým snahám a teprve poté na podstatu a významné výsledky práce obrozenců pro modernizaci českého národa. Panovnický absolutismus ve spojení s katolickou církví byl trvale u kořene snah udržet feudální systém a s ním nehorázná privilegia nepočetné vládnoucí vrstvy, šlechty a církve. Bezpochyby postupující liberalismus ve svém protifeudálním úsilí od konce 18. století otevřel nové cesty k větší svobodě, iniciativě lidí, k větší produktivitě, ale nezabránil válkám, expanzi na úkor slabších, hlubokým sociálním rozdílům. Jeho vliv byl postupně oslabován různými sociálními hnutími a hlavně osvícenským myšlením. Přesto, že se idea demokracie stávala ideálem dělných vrstev, liberální principy, přijímané hlavně sílící podnikatelskou vrstvou, měly značně odlišnou představu o rovnosti a spravedlnosti.

Soupeření idejí demokracie a liberalismu trvá již přes dvě století a v posledních třech desetiletích vítězí jeho extrémní forma v podobě neoliberalismu, s jeho jevy jako úpadek kultury, vzdělání, morálky, sociální úrovně většiny lidí a jejich vliv v politice. V centru neoliberálních, globalistických zájmů není obecné dobro, úroveň lidí, ale zisk ve prospěch soukromých zájmů. 

Problémem je samotná filosofie liberalismu, zdůrazňující individualismus na úkor kolektivní identity (národní, společenské), která je pro úsilí o spravedlnost, důstojnou existenci všech, daleko důležitější. Liberalistický důraz na málo definovanou svobodu, na ideu, že všichni mají stejné příležitosti, na požadavek co nejmenších práv vlád, že každý je strůjcem svého osudu, dával od počátku velké příležitosti k vykořisťování a ignorování společenských a sociálních problémů. Není v silách individuální iniciativy, včetně charity, přispívat skutečnému obecnému dobru. Původně byl liberalismus spjat s protestantskou vírou, což znamenalo i větší důraz na rozvíjení ideje sounáležitosti, společnosti, národa, zodpovědnosti za stav věcí veřejných, což se přetvářelo v širší politickou aktivitu, více předcházejí revolucím, než tomu bylo v zemích katolických. Samozřejmě příliv bohatství z kolonií byl také relevantní, ale kolonie měly i katolické země.

 Pro menší nesamostatné národy byla velkým problémem existence říší, v nichž většinou sloužily jako kolonie pro národy dominantní. Například rakouští Němci upřímně věřili, že jejich vládnoucí postavení je dáno jejich většími schopnostmi, jejich vyšší kulturou a tím právem na moc nad ostatními, včetně Čechů a jejich zemí. Vládnoucí vrstva historii ignorovala, a ostatní o ní neměli potuchy. Ne dohody a smlouvy, ale síla rozhodovala. Nesvobodné národy se přirozeně nevzdávaly svého ‚práva‘ na svůj rovnoprávný pozitivní rozvoj a důstojnou existenci. 

Od 12. století existovaly snahy lidí vymanit se ze sevření absolutistických a dogmatických přístupů katolické církve, která začala krutě pronásledovat kritiky svých postojů, ‚kacíře‘, kteří srovnávaly církevní scholastiku a praktiky s původními křesťanskými principy a pravdou poznanou. To se týkalo i českých zemí. Nejznámější a nejvlivnější české osobnosti, Jan Hus a Jeroným Pražský, skončili na hranici jako kacíři. Přes pronásledování ‚kacířů‘ jejich vliv na veřejnost sílil, zvláště důraz na spravedlnost, morálku a pravdu poznanou. Situace vyústila v hnutí husitské a náboženskou reformaci, sto let před ostatními reformacemi v Evropě. Česká reformace i formující se český národ byly po dvou stech letech brutálně zničeny Habsburky a katolickou církví. Ale unikátní hodnoty reformace žily mlhavě dál v povědomí národa – užívání češtiny jako úřední a vzdělávací řeči (kromě univerzity, kde vládla latina), český překlad Bible dostupný všem, důraz na mravnost a střídmost života, tolerance mezi nekatolíky (90%) a katolíky, přístupnost vzdělání pro chlapce i dívky, mírná aktivní účast žen na bohoslužbách a veřejných záležitostech. Majetnou protestantskou, ožebračenou a ze země vyhnanou vrstvu nahradila cizí katolická šlechta, která se s národem nikdy nesžila. Většinou se trvale ztotožňovala s protičeskou a protidemokratickou mocí, a dodnes její pokusy o návrat jsou nebezpečím jak pro celistvost země, tak pro úroveň národa. 

Zrovna tak kruté bylo znevolnění a násilné pokatoličtění obecného lidu a potlačování české identity národa i jazyka. Idea expanze, včetně vílek, na úkor slabších, zůstala legitimní ještě na staletí. Přes nevraživost církevní hierarchie nejednoho katolického kněze bolela devastace českého národa a jeho úrovně po Bílé hoře, známý je případ Bohuslava Balbína. Narozen r. 1621, v roce popravy 27 vůdců českého odboje proti habsburskému katolickému panovníkovi, znásilňujícímu práva zemí Koruny české. Skromný počet škol měl latinský a později německý charakter a na rozdíl od předbělohorského období analfabetismus začal rychle převládat. Navzdory krutým trestům ve skromné míře přetrvávala i přísně tajná společenství nekatolíků. Hony na kacíře, jejich mučení a upalování nebylo nic zvláštního až do 18. století. Násilně pokatoličtěný a znevolněný venkov, kde žila většina obyvatel, byl stále český, i když brutálně vykořisťovaný a zanedbaný.  Existuje dostatek svědectví v dokumentech i v literatuře, že reformační láska k češství a k českému jazyku tiše přežívala.