Jdi na obsah Jdi na menu
 


České národní obrození, část 4

3. 2. 2023

 České národní obrození, část 4

  • úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa

Marie L. Neudorflová

 

Zbytečné jsou tradiční spory o tom, které aspekty českého národního obrození byly důležitější, zda domácí, či zahraniční, katolické či protestantské, mocenské protinárodní tlaky nebo protitlaky. Bylo to spojení řady aspektů, různě měnící svou důležitost v čase. Základem bylo, že venkovské, nesmírně chudé, nevzdělané a krutě vykořisťované obyvatelstvo mluvilo převážně česky. V důsledku své situace mohlo těžko cítit nějaký silnější vztah ke státnímu útvaru, ve kterém žilo. Ale rádo se ztotožnilo se vším, co odráželo kulturní aspekty jeho češství a ideál větši svobody a spravedlnosti. Podobný proces probíhal v řadě dalších národů Evropy, zvláště menších, nesvobodných a utlačených, Je ale pravda, že české obrození přineslo výjimečně obdivuhodné výsledky. 

Podstatná je otázka týkající jeho nejdůležitějších fází vědomě navazujících na  práci vůdčích osobností, které většinou dokázaly překračovat hranice možného. U kořene byl filologický zájem, úsilí o modernizace češtiny, legitimován i tím, že Josef II. uměl česky. Ten byl brzy rozšířen o vědecký přístup k české historii, samozřejmě s omezeným záběrem, ale postupně s vědomím cenných stránek husitství a české reformace. V této fázi, i přes veškerou cenzuru, už pronikaly do střední Evropy silněji i osvícenské myšlenky, které přispěly k novým pohledům na existenci člověka i národů. Samozřejmě součástí byla skrytá i otevřená opozice vůči konservatismu církevnímu i šlechtickému. Tento základ se začal od 20. let 19. století formovat do úspěšného úsilí široce kulturního, vědeckého a postupně i politického. Bylo to hnutí národní, v němž se muselo čelit vládě i Němcům. Šlechta se ho účastnila jen vzácně. Většina zůstala při svém konservatismu, němectví a stavovství. Historik Josef Pekař se snažil dokazovat, že šlechta měla podstatný podíl na českém obrození. Ve skutečnosti ale jen několik jednotlivců se s ním důkladněji ztotožnilo, a v celém procesu finanční podpora šlechty několika obrozeneckým institucím a podnikům nehrála podstatnou roli.

Podstatnou pro rozvoj obrození byla rostoucí střední třída řemeslníků a malých obchodníků, zvládajících češtinu a iniciativa nepočetné české inteligence, spjatými s českým prostředím původem, jazykem, kulturou a zájmem své češství rozvíjet. S tím souvisela i dostupnost české literatury. Vzhledem k jejímu nedostatku se v josefínské době začaly vydávat některé předbělohorské spisy. Například F. F. Procházka (1749–1809) vydal jen v roce 1786 třináct staročeských spisů a cestopisů, které byly přístupny veřejnosti. Procházkovy předmluvy k těmto spisům měly vlastenecký charakter. Vydavatel při vší úctě k starobylé češtině upravoval texty tak, aby byly srozumitelné současníkům. Tato vydání staré české literatury velmi přispívala k pozvednutí českého sebevědomí, neboť byla důkazem češtiny jako vyspělého jazyka a Čechů jako kulturního národa. Nedostatek hodnotné soudobé literatury nemohl být nahrazen vydáváním nenáročné i když užitečné odborné literatury --  o přírodě, hospodářství, zdravotnictví, náboženské, která byla dostupná i na jarmarcích.

Vydávání vážnější literatury se ujal V. M. Kramerius, který v roce 1790 založil vlastní vydavatelství a knihkupectví ‚Česká expedice‘. Dělal skvělou práci, ale utrácel za ni velké věno své ženy. Kromě skromné soudobé české literatury a literatury 15. a 16. století, vycházely i překlady z antické literatury, což také lidem rozšiřovalo obzory. Samozřejmě byla to hlavně inteligence, která o ni měla zájem. Básnická tvorba, obecně považovaná za vrchol literární tvorby, začala vznikat až o deset později. Autoři zápasili s problémy českého jazyka, neboť ještě nějakou dobu trvalo, než byl ustálený. Situace se chopil Josef Dobrovský, filolog a vědec. Prozkoumal základy slovanských jazyků, vývoj českého jazyka, jeho zákonitosti a pravidla. Normou mu byl český jazyk druhé poloviny 16. století. Postupně se smířil s tvorbou nových slov, někdy úsměvných, ale měl hlavně velkou úctu k lidovému soudobému jazyku. Zaujetí pro českou mluvnici začalo být ve středu zájmu vlasteneckých filologů. Začátkem 90. let vydal dějiny české řeči a literatury (napřed německy, česky později). Přes svou skepsi, pokud jde o budoucnost českého jazyka, jeho vztah k němu i k českému národu a lidu byl velmi silný, s neúnavným odhodláním pomoci jeho rozvoji.  Dokonce obhajoval Husa, Husity a českou reformaci a očišťoval tato období od jezuitských lží. 

Průkopníkem šíření dobré češtiny, opatrné komunikace myšlenek, názorů, historie, pověstí i problémů lidí bylo české kočovné divadlo. Z této doby je nejslavnější loutkové divadlo Matěje Kopeckého, který se často vracel k českým pověstem. Už jeho otec Johannes byl loutkář, a dva synové Matěje položili základy k dlouhodobé tradici loutkového divadla. Postupně existovala řada kočovných divadel, nejen loutkových. Václav Thám napsal první českou divadelní hru a to z českých pověstí, dalších několik napsal se svým bratrem Karlem. Také překládali německé hry a to hlavně se skrytě sociální a osvícenskou tematikou. Češi toužili po vlastním divadle, neměli však tak bohatých mecenášů, jako byl hrabě Nostic, který nechal Němcům postavit  r. 1784 velkolepé divadlo na Novém městě pražském. Češi dostali možnost v něm občas hrát, ale jen necelý rok. Úspěch by nesmírný, lidé se do divadla hrnuli, hry byly hodnotné.