České národní listy

Čas boje o český jazyk  I

Odsunutí Němci zpravidla hodnotí období Rakouska-Uherska velmi pozitivně. Někteří jejich představitelé dokonce tvrdí,že rozbitím monarchie, nejen Němci, ale i Češi a i další slovanské národy, žijící v jeho rámci, přišli o hodně, a proto ztráty „Malé Evropy“ lze jen litovat.

Přečtěte si pozorně následující text. Přesvědčivě mluví o nadpráví Němců a nerovném postavení Čechů, i ostatních slovanských národů, v Rakousko-Uhersku.

Výklad našich dějin, který nám podávají tzv. sudetští Němci, je více či méně zkreslený, často velmi vzdálený od skutečnosti, od objektivní historické pravdy. Nepřebírejme jej! –red.   

V druhé polovině devatenáctého století, bylo obrození českého národa dokončeno. České pohraničí bylo natolik poněmčené, že v něm se o obrození nedá mluvit. Naopak vyhraněný německý šovinis­mus tam prožíval svůj vrchol.

Jestliže ve středních oblastech, kde se čeština udržela se jí s milostivou benevolencí mohlo vedle němčiny v úřadech také uží­vat, v německy mluvících oblastech to možné nebylo.

Čeští zástupci v říšském sněmu ve Vídni se několikrát pokusili dát na program jazykové zákony. Vždy byli německou většinou přehlasováni a jejich návrhy smeteny se stolu.

V říjnu 1895 se rakouským ministerským předsedou stal halič­ský hrabě Kazimír Badeni z Rudlu. Začátkem roku 1897 byly v Ra­kousku parlamentní volby. Badeni hledal cestu, jak vytvořit vět­šinu, která by jej udržela u moci. Mladočeši byli ochotní jeho vládu podpořit, ale požadovali za to, aby nová vláda do které vstoupí, konečně prosadila jejich požadavky, to je zavedení české řeči jako úředního jazyka i v německy mluvících oblastech zemí České a Moravské, vždyť i na ryze českých územích, byla němčina též řečí úřední.

Tak vznikla koalice, ve které měli: 60 mandátů Poláci, 60 mla­dočeši, 80 němečtí katoličtí liberálové, složení z křesťanských sociálů a klerikálů, dále 14 Italů, několik Slovinců a tzv. di­vokých, což představovalo v 425 členném parlamentě 260 hlasů, tedy skoro 2/3. Do opozice byli vytlačeni němečtí šovinisté před­stavovaní radikální Německou pokrokovou stranou, vedenou poslan­cem Schönererem, jak ukáže budoucnost největším nepřítelem vše­ho českého. Jeho hlavní síla spočívala v českém pohraničí, kde za ním byla většina německého obyvatelstva.

Badeni splnil slib a dne 5. dubna 1897 vydal vládní jazyková nařízení pro zemi českou, o něco později i moravskou. Nařízení měla 16 paragrafů. V zásadě se jednalo o to, že na úřadech i soudech, budou případy projednávány v té řeči, v jaké byly po­dány a není třeba překladů. Z toho byly vyňaty vojenské a poli­cejní orgány. Následovala prováděcí vyhláška o pěti paragrafech, ve které byl nejdůležitější, jež úředníkům nařizoval, aby se do 1. června roku 1901 naučili druhý jazyk.

     Už týž den, tedy 5. dubna, na zasedání chebské městské rady, si vzal slovo Dr. Fridrich Major, hovořil proti připravovaným naříze­ním, označil je za vpád Čechů do uzavřeného jazykového území a na­vrhl rezoluci, která byla s aplausem přijata. V ní městská rada vyzývala německé poslance v parlamentu i v zemském sněmu, aby nene­chali Němce v Čechách ve štichu a porazili jazykové zákony a dopo­ručila svolání protestních shromáždění.

Už 7. dubna přinesl chebský Egerer Zeitung článek "Jazyková na­řízení jsou tady". Seznamoval s obsahem a vyslovil první výhrady.

    Poslanci podnět rádi přijali. 9. dubna se Iro obrátil s interpe­lací na vládu. Napadl zveřejněná jazyková nařízení, žádal jejich odstranění, označil je za atentát na německý národ v Rakousku a vy­hrožoval. že tento národ má ještě dosti sil je odvrátit. Vyhlašo­val. že němectví se už několikrát ubránilo takovým frivolním úto­kům, tvrdil. že patriotismus není vychováván. ale utlačován, prohlá­sil, že situace nutí k vytvoření germánské iredenty a nakonec se zeptal, zda národ půjde touto cestou.

       Poslanec Funke jej podpořil a označil vydaná nařízení za poru­šení ústavy.

        Badeni odpověděl, že by mohl vše nechat na obou národnostech,     aby své vztahy  jazykové řešily samy, ale je ve veřejném zájmu, tuto důležitou otázku projednat v parlamentě a končil tím, že se ze své cesty nenechá odradit.

Josef Řehka