České národní listy

Bylo tedy zřejmé, že zdejší  Němci se hned osvědčili jako udavači

Již od vzniku republiky, tedy od roku 1918 jsme celá rodina žili v Dobřanech na jižním Plzeňsku. Otec byl zaměstnán v tamním ústavu pro choromyslné. Celá naše rodina byla organizována v Sokole. Já studoval na stavební průmyslové škole v Plzni. Jako asi i jinde, i v Dobřanech byla situace, pokud jde o vztahy mezi Čechy a Němci klidná. Zhoršovat se začala až v posledním období před rokem 1938, to už se mnozí zdejší Němci veřejně angažovali a hlásili se k Henleinově straně.

V roce 1938 byly Dobřany zabrány německým vojskem. Jako v jiných obcích kol Plzně, byl cíl jasný – co možná se nejvíce přiblížit k Plzni, centru západních Čech. Hned první den po příchodu wehrmachtu byli zajištěni mnozí mladí lidé. Někteří patřili mezi mé kamarády. Bylo tedy zřejmé, že zdejší  Němci se hned osvědčili jako udavači. Já měl štěstí, o akci jsem dostal zavčas zprávu, a tak jsem přes blízké „nové hranice“ utekl do Přeštic. Otec zůstal na příkaz v práci. Asi týden potom jsme se mohli vystěhovat. Nu mohli – odvézt z bytu bylo možno jen to, co se vešlo na nákladní auto. Zbytek zůstal na místě a nešlo o zanedbatelný majetek. Dočasně jsme bydleli v Přešticích, kde žili naši příbuzní. Otec dostal zaměstnání v Praze, rodiče tam tedy se odstěhovali, já zůstal v městečku ještě dva roky. Pak jsem je následoval.

Skončila válka a rodiče se do Dobřan vrátili zpět. V ústavu bylo zapotřebí lidí. Je nutno dodat, že jsme neobdrželi žádné odškodné! Podnes cítím ono nucené vystěhování jako velkou, neodčiněnou křivdu. Nejde jen o majetek, i když tohle nelze pominout. Ale naše vyhánění Němci kromě jiného v nejednom případě znamenalo často i roztržení rodin, které se po válce již z různých důvodů nikdy nemohly sejít. O dalších křivdách a škodách ani nemluvě… .

Josef Hrádek, tehdy Dobřany