Bylo nebylo
Je zvláštní, jakým způsobem funguje informační společnost, v níž údajně žijeme. Informace se v ní znenáhla vynořují, aby na okamžik zasvítily jako meteor a poté rychle zapadly do všeobecného zapomnění. O tom, co bývá jeden den vydáváno za věc světového významu, už druhý den nikdo neví a patrně ani nechce vědět.
Brzy to bude půl roku, kdy médii proběhla zpráva, že v budově ekvádorského velvyslanectví v Londýně byl zatčen Julian Assange, jeden ze zakladatelů webových stránek WikiLeaks. Od roku 2006 na nich byly zveřejňovány informace ze zákulisí diplomacie, z přípravy válek i ze špehování občanů tajnými službami. Vydání australského programátora vzbudilo velké obavy a rozhořčené protesty organizací bojujících za svobodu šíření informací. Poté se nad případem zavřely vody a lze jen doufat, že se v bývalém šéfredaktoru WikiLeaks neozve svědomí a něco si v cele neudělá.
Vezměme příklad z jiné oblasti. Je to zhruba měsíc, kdy jsme byli šokováni informacemi o obrovských požárech na Sibiři. Hořely tam lesy o velikosti Belgie, situace nebyla pod kontrolou ani přesto, že k hašení byla nasazena armáda. Jen o pár dní později se objevily titulky oznamující, že v plamenech se ocitla Amazonie. Rozsah katastrofy byl gigantický, důsledky pro planetu nedozírné. Hned vzápětí byla tato zpráva trumfována jiným sdělením: pralesy v subsaharské Africe hoří ještě větším plamenem než ty brazilské. Také jejich zvládnutí je v nedohlednu, informovala média.
Uplynulo pár týdnů a málokdo si už vzpomene na to, že ještě počátkem září jsme zažili hotový Armagedon. Hoří ještě Sibiř, Brazílie a Kongo s přilehlým okolím? Zajímá to ještě dnes někoho?
Tímto způsobem je světová veřejnost informována systematicky. Zcela spolehlivě to vede k tomu, že si zvykáme na cokoliv, protože máme zkušenost, že zítra problém tak nějak sám od sebe vyšumí a bude zapomenut ve prospěch něčeho ještě mnohem zajímavějšího.
A kdo vůbec může vědět. Třeba ten Julian Assange ani ty pralesy už ani neexistují.
Prof. J. Keller
Přišlo e-poštou
