Byli jsme otroky německé říše 2
Byli jsme otroky německé říše 2
Jaroslav Maršák
Po návratu, dne 8. října 1943 jsem byl ihned zatčen a umístěn v tzv. nápravném táboře, kde jsem s ostatními delikventy proti pracovní kázni byl zařazen do trestné pracovní kolony na odklízení trosek po bombardování. Dne 14. října 1943 byl uskutečněn druhý nálet, kterého se zúčastnilo 291 bombardérů. Při tomto náletu ztratila americká 8.letecká armáda 60 letounů. Tentokrát mimo obytné části města byly zničeny i některé objekty továrny na ložiska a sousední továrny firmy Sachs na motory. Největší a zničují nálet byl uskutečněn dne 24. února 1944 v rámci kampaně Big Week s účastí 1.100 bombardérů. Denní nálet provedli americké letecké svazy, při kterém byla totálně zničena továrna a celkovou zkázu dovršil noční nálet britských letadel, při kterém byl zasažen i ubytovací tábor zahraničních dělníků, na který bylo svrženo mimo fosforových zápalných tyčinek i několik desítek tříštivých pum, které měly zřejmě zničit protiletadlové baterie umístěné těsně vedle tábora. V ubytovacím táboře neexistoval mimo dvou sklepních prostor pod jídelnami, vybudovaných pro uskladnění brambor a zeleniny. Strop tohoto sklepního základu byl silný asi 15 cm, tedy žádný trochu odolný protiletecký kryt. Francouzi měli k dispozici jakýsi krytý zákop, ve kterém jich však stejně zahynulo cca 80. První vlnu náletu kolem 22. hodiny jsem prožil v jednom ze sklepů, u kterého nebyly žádné dveře. Zdálo se nám, že se otevřelo peklo. Letadla umístila nad prostorem bombardování osvětlovací lampy které se zvolna na padáčcích snášeli k zemi. Vedle tábora hřměla protiletadlová děla, na tábor dopadaly stovky fosforových, zápalných tyčinek ale i několik tříštivých leteckých pum, které byly původně určeny pro umlčení protileteckých baterií, záměrně umístěných vedle oplocení tábora.
Kolem 24. hodiny přiletěla bez jakékoliv výstrahy druhá vlna letadel. Tentokrát jsem doběhl do druhého sklepa, což mě zachránilo život, protože první sklep, do něhož jsem se chtěl původně schovat a kam jsem již nestačil doběhnout, obdržel přímý zásah a všichni, kteří byli v něm schovaní zahynuli. Byla to převážně ukrajinská, mladá, krásná děvčátka násilně zavlečená ze svých domovů do německé říše. Po skončení druhého nočního náletu jsem se vydal s jedním ukrajinským děvčetem podél řeky, až jsme došli do jakési vesnice. V kostele jsme přečkali do rána, kdy jsme se vrátili do tábora. Tam nás čekala hrůzná podívaná. Na nádvoří tábora bylo položeno vedle sebe několik desítek Francouzů, ukrajinských děvčat a chlapců, kteří ztratili při náletu život. Z Čechů nezahynul v táboře žádný, mimo jednoho, jenž při ohlášení každého náletu utíkal daleko od tábora. Tentokrát ho našla smrt v podobě jedné zbloudilé letecké pumy. Z padesáti dřevěných baráků zůstal stát pouze jeden, který byl obydlen Čechy a jimž se podařilo zápalné tyčinky uhasit. Po tomto zničujícím náletu se všichni Češi rozhodli, že se vrátí domů.
Já jsem se cestou v Norimberku oddělil od skupiny uprchlíků. Přespal jsem v táboře nuceně nasazených Čechů a další den jsem pokračoval v cestě domů. Oblečen jsem byl do černého pláště proti dešti, na hlavě zelený klobouk a v kapse saka jsem měl zastrčené německé noviny tak, aby byly vidět. Cestou vlakem se mě stala neuvěřitelná příhoda. Do kupé vlaku, kde jsem seděl, přišel německý policista ve stejnokroji, tzv Schutzpolizei, který měl na řetízku připoutaného francouzkého uprchlíka. Dal se se mnou do řeči a stěžoval si, že musí stále vozit zadržené uprchlíky do trestních táborů. Díky mé znalosti německého jazyka obarveného bavorským dialektem nepřišel na to, že jsem také na útěku. Opět při mě stál můj strážný anděl. Přes hranice protektorátu z Brodu nad Lesy do Domažlic jsem se opět dostal za pomoci českých železničářů. Tentokrát ne v lokomotivě, ale v nákladním vagonu. Při příjezdu do Plzně jsem za jízdy těsně před příjezdem na nádraží vyskočil z vagonu a mimo peron vstoupil do města. Stávalo se totiž, že někteří uprchlíci ujeli bez pohromy několik stovek kilometrů, vystoupili na nádraží, kde byli zadrženi policií a skončili v lepším případě v některém nápravných táborů.
Po několika dnech odpočinku jsem se přihlásil na pracovním úřadě se žádostí, abych byl zaměstnán v Plzni, protože jsem v Německu odpracoval již 23 měsíců. Operoval jsem s tím, že ročník 1924 je vysílán na práci do Německa na 10 měsíců, které mám já již dávno odpracované. Úřednice, sudetská Němka, však na moje argumenty nebrala zřetel. Vyplnila a předala mě pracovní příkaz s určením do továrny na výrobu leteckých motorů Junkers v Köthenu. Při převzetí pracovního příkazu a jízdního průkazu jsem jí při odchodu prohlásil, že nikam nepojedu. Doma, po zvážení mé bezvýchodné situace, jsem se rozhodl podřídit se nátlaku. Druhý den při mém odchodu na nádraží jsem potkal na schodech domu českého policistu, který měl příkaz dopravit mě na nádraží třeba násilím. Byl rád, že k tomu nedošlo a celou cestu mě utěšoval, že už bude brzy války konec. Tentokrát jeli s námi na nucenou práci do „Hitlerovi německé říše“ i děvčata ročníku 1924, takže nám bylo veseleji. Já jsem je však předem litoval, protože jsme věděl, co na ně čeká a že to budou mnohem hůře snášet než chlapi.
Do Köthenu jsme přijeli 9. března 1944. Ubytováni jsme byli v táboře Werkheim-Ost. Zaučováni jsme byli na strojích k obrábění bloků a hlav leteckých motorů určených pro bombardery Ju-213 Já jsem se zapracoval k ovládání velké stojanové vrtačky, na které jsem u hlavy leteckých motorů vrtal závity otvorů ke spojování hlavy s blokem motoru. Protože v té době Angloameričané začali soustavně a plánovitě bombardovat všechny letecké továrny v Německu, bylo přikročeno k jejich přemisťování do podzemních továren.
