Byli jsme otroky německé říše 1
Byli jsme otroky německé říše 1
Jaroslav Maršák
Hitler nás připravil o radostné mládí
Tak, jako tisíce jiných mladých lidí tzv.protektorátu, jsem byl dne 9. dubna 1942 předvolán na pracovní úřad v Plzni, kde jsem obdržel písemný příkaz k odjezdu do německé „Říše“. Transport chlapců ročníků 1921, 22 a 23 byl vypraven dne 10.dubna 1942 z Hlavního nádraží v Plzni, s určením konečné stanice NORIMBERK. Já, ačkoliv jsem byl ročník 1924, který byl povolán na nucenou práci do Německa až v roce 1944, jsem byl odeslán na nucené práce o 2 roky dříve, což bylo v rozporu i s platnými německými zákony.
V Norimberku jsme pochodovali pěšky z nádraží do sběrného tábora. Tam nás roztřídili do jednotlivých zbrojních závodů. Druhý den ráno nás odvezli do místa určení kterým byl Schweinfurt am/Mein kde jsme byli přiděleni do továrny na kuličková ložiska. Ubytováni jsme byli v barákovém táboře Mittlere Weiden, který byl vybudován 2 km za městem, těsně u řeky Mein. V továrně jsme se zapracovávali na různých kovoobráběcích strojích dva měsíce pouze v nočních směnách. Já jsem se zaučoval na brusiče osiček, určených do obráběcích strojů. Z počátku se mě práce dařila, ale asi tak po jednom měsíci jsem často začal vyrábět zmetky které musely být dány do šrotu. Dodnes se divím, že mě za to nezavřeli pro sabotáž. Asi v tom hrál roli můj nízký věk – 18 let.
V táboře bylo s námi Čechy ubytováno cca 170 Francouzů, dřívějších válečných zajatců. Vedle našeho tábora byl další, kde byli ubytováni chlapci a děvčata z Ukrajiny. Těsně vedle tábora byly umístěny protiletadlové baterie, což bylo zřejmě provedeno záměrně, aby při bombardováni přišli o život také nuceně nasazeni zahraniční dělníci, což se skutečně později stalo. V jedné místnosti spalo 6 pracovníků. Po delším čase se ve všech barácích rozšířily ve velkém množství štěnice, se kterými jsme vedli nepřetržitý a marný boj.
Pracovali jsme ve dvou směnách po 12 hodinách. Pokud jsme byli v zaměstnání, chodili jsme na obědy do závodní jídelny. Strava byla na tehdejší dobu dosti chutná, protože v závodní kuchyni byli zaměstnáni Češi. Pokud jsme měli volno, tak jsme si k obědu uvařili v táboře na vařiči něco jednoduchého. Musím uznat, že v té době s námi zacházeli mistři v závodu celkem dobře. Německá armáda slavila úspěchy na všech frontách a obyvatelé Schweinfurtu se bláhově domnívali, že závod nebude bombardován, protože v něm měli většinový podíl podnikatelé z Velké Británie. Pokud však protinacistické a protifašistické uskupení západních velmocí chtělo v budoucnosti dosáhnout převahy ve výrobě všech druhů zbraní a z toho hlavně v letectvu, bylo nevyhnutelné, přistoupit i k leteckému ničení závodů na výrobu kuličkových ložisek, které byly nezbytnou součástí všech zbraňových systémů.
První a dá se říci neočekávaný nálet na Schweinfurt byl uskutečněn v odpoledních hodinách svazem amerických bombardovacích letadel dne 17. srpna 1943. Dle oficielních zpráv se tohoto náletu zúčastnilo cca 376 bombardérů v rámci operace Double Strike. Dle údajů uveřejněných v německém tisku, bylo při této akci sestřeleno celkem 282 bombardérů, z toho nad Schweinfurtem 121.
Tento nálet mě zastihl ve městě, kde jsem společně se třemi Francouzi našel „úkryt“ ve sklepě přízemního domku. Zážitek, kdy se pod námi chvěla země a když se k nám v několika vlnách blížili exploze dopadajících leteckých pum a tlak vzduchu po explodujících vzdušných minách, byl děsný. Při tzv.kobercovém shozu pum, byla z velké části zničena obytná část města avšak továrna na ložiska zůstala netknutá. Bylo to zdůvodňováno tehdy ještě silnou protileteckou ochranou a zásahem německých stíhacích letounů. Dovedu si představit pocity mé matky, když o tom četla v českých novinách. Druhý den po tomto náletu jsem utekl bez jakékoliv přípravy z nuceného pracovního nasazení domů. Přes hranice jsem se dostal pomocí českých železničářů jako topič v lokomotivě, kam jsem nastoupil v Brodu nad Lesy a přejel hranice tzv.protektorátu do Domažlic. Doma v Plzni jsem se policejně nehlášen a bez potravinových lístků zdržel až do 8. října, kdy po marné snaze získat spojení s nějakým odbojovým činitelem a získání možnosti přechodu hranic k našim vojenským zahraničním jednotkám, jsem byl nucen se přihlásit na pracovním úřadě, kde mě byla vystavena jízdenka zpět do Schweinfurtu.
