České národní listy

Motto:

„Autorem obsáhlého pojednání Následky lehkomyslnosti je dr. Alfred Schickel. Tou lehkomyslnosti je Česko-německá deklarace z r. 1997. Ale popořádku: „Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů. Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zrušila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je nabádal, aby nezapomněli, že „vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Čechů“. Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.“ Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo. Požadoval proto na ministru vnitra důkazy jeho tvrzení, které ale on pochopitelně nemohl dodat.“

(Sudetendeutsche Zeitung č. 34 z 21.8.2002)

V Právu jsem si přečetl článek „Jak Češi museli utíkat z pohraničí“ ( 23.3.2013, str. 18), od pana Miroslava Šišky. Autor zcela běžně mluví o hromadném útěku Čechů z jejich domovů v r. 1938. Uvádí, že dokonce již před Mnichovem uprchlo 25.000 lidí, kteří v období nacistického teroru, jenž se v pohraničí rozpoutal již 12. září 1938 po projevu A. Hitlera na sjezdu NSDAP v Norimberku, se cítili bezprostředně ohroženi.

O situaci v tehdejší době napsal prezident dr. E. Beneše: „V tom duchu akce našich Němců pak skutečně začala. Hned po führerově řeči se srotilo německé obyvatelstvo po náměstích a ulicích řady měst, městeček, vesnic a krajů obydlených německým obyvatelstvem, aby dalo průchod svému hakenkreuzlerskému a pangermánskému přesvědčení. Někde pořádalo lampiónové průvody, jinde jen zpívalo Deutschland, Deutschland über alles, Horst Wessel Lied, provolávalo slávu Hitlerovi a hanbu Benešovi, Hodžovi a Československé republice. Na všech budovách a význačných návrších byl vyvěšen hakenkreuz. Brzy se však ani tím nespokojilo a počalo vybíjeti české krámy, státní úřady, policejní, finanční i četnické strážnice a týrati a pronásledovati české úředníky a české občany. S českými domy, krámy a občany trpěli všude především také židovské krámy a lidé.

Kde se demonstrace prováděly při státních hranicích, tam přecházeli demonstranti i hranice a přinášeli si z Německa do Československa zbraně i střelivo. Na několika místech došlo k přestřelkám a bitkám, když členové a ozbrojené formace Sudetendeutsche Partei počali násilím obsazovati četnické stanice, strážnice finančních úřadů a celní úřady. Jinde zase v pohraničí obyvatelstvo počalo vyvraceti hraniční sloupy. V pohraničních městech vznikla panika. Někde německé obyvatelstvo počalo prchati do říše, protože kolovaly zprávy, že Německo poslalo Československu ultimátum a že připravuje vpád do Československa. Byl vyvoláván všude dojem, jako by se začínalo německé povstání u nás a vpád německé armády z říše na naše území…

České rodiny v pohraničí počaly se stěhovati; v jednom dnu vystěhovalo se např. jen z krumlovského pohraničí v jižních Čechách asi na 400 rodin. Strážní službu a pořádkovou službu na silnicích a cestách počali uzurpovati si ti tak zlověstně známi ordnéři Sudetendeutsche Partei. Počali obsazovati příchody do měst a míst. Kurýři strany svolávali německý lid z vesnic do měst k demonstracím. Řada českých lidí přišla o život, když se postavili na odpor ordnérům a hleděli znemožnit kurýrní službu sudetoněmecké strany. Československé policejní a četnické orgány zůstaly zpočátku dle rozhodnuti nadřízených úřadů, a pokud to bylo vůbec možno, koncentrovány na svých stanicích, aby nemusely užíti zbrani a nevyvolávaly incidenty, na které se jen v říši čekalo a jež měly býti krajně využity proti nám v Německu, v západní Evropě i v celém světě. Vláda odpověděla na německou vzpouru až 13. září vyhlášením stanného práva …“.(Dr. Edvard Beneš, Mnichovské dny, str. 231-232, Svoboda, 1968).

Znacizovaní Němci a jejich Freikorps zavraždili přes 100 Čechů a 2000 jich odvlékli do zajetí. Raněných byly další stovky. Mnozí Češi utíkali jen s tím, co měli na sobě, jen aby si zachránili život. Jinde byli však „svými československými spoluobčany německé národnosti“ tvrdě vyháněni. To připouští i dr. M. Šiška,  v několika případech mluví o vyhošťování nebo o divokém vyhánění Čechů.

Quido Knapp, německý autor, v knize Exodus výslovně však bez jakéhokoliv kličkování uvádí, že z pohraničí bylo vyhnáno přes 200.000 Čechů. (České vydání, Euromedia Group, 2006)

Vyhánění Čechů z pohraničí nebylo dílem pouze několika extrémních německých skupin, jak snad se snaží naznačit dr. M. Šiška v duchu tezí zahraniční provenience, především tzv. sudetoněmecké. Ministr Otto Schily na sjezdu Němců odsunutých z Československa mluvil jasněji než pan autor z Práva. Schily jednoznačně použil termín vyhnání. Dr. Šiška se mezi termíny snaží bruslit. Citací Wolkera Zimmermanna, že hranici mezi útěkem a vyhnáním je nutno charakterizovat jako plynulou, své terminologické „tápání“ zmírňuje.

Dále je obecně známo, že již Hitler v r. 1932 mluvil o tom, že Češi musí ze střední Evropy pryč. Je známo, že ve 30. letech se i vedení SdP zabývalo otázkami, jak vyřešit „český problém“. Tzv. Hergelovo memorandum mluvilo o tom, že germanizace půdy může být provedena, až když český národ bude vyhnán nebo vyhuben. Úsilí o germanizaci českého národa je však ještě staršího data, sahá do doby Rakouska-Uherska a dokonce až do 17. století do doby po nešťastné bitvě na Bílé hoře.

Ano, část Čechů z pohraničí v r. 1938 utekla, někteří až tehdy, když se dozvěděli, že jejich jména jsou na zatýkacích seznamech. Jejich útěk se však konal v tak těžkých podmínkách, obrovských tlacích ze strany znacizovaného německého obyvatelstva, i bezprostředně ohrožujícího jejich životy, že jejich útěk převážně můžeme považovat za vyhnání. Podstatná část českého obyvatelstva však byla skutečně vyhnána.  Celkově se mohlo jednat o 200 000 až 250 000 lidí. Vyhnaní Češi zanechali ve svých domovech majetek v hodnotě asi 3 miliard korun.

Mezi postiženými byli i němečtí sociální demokraté, komunisté či Židé, kteří měli štěstí, že se jim vůbec podařilo utéci, ve výše uvedeném smyslu však byli taktéž vyhnáni. Neměli na výběr. Pokud by zůstali, bezprostředně by ohrozili své životy. Ostatní většinou se octli v německých koncentračních táborech. Asi jeden milion Čechů i po obsazení pohraničí Německem zůstalo ve svých domovech. I ti pocítili nelidskost svých bývalých německých sousedů. Přežívali v pohraničí jako méněcenná složka obyvatelstva. Češi jako Slované podle německé rasové teorie patřili k podlidem.

Závěrem je nutné zdůraznit, že Češi byli ze svých domovů v pohraničí v r. 1938 vyhnáni. Lze souhlasit s tezí V. Zimmermanna o plynulosti hranice mezi útěkem a vyhnáním, kdy útěk se ve skutečnosti rovná vyhnání.

Vyhnání je jednostranným aktem jednoho stát, jeho orgánů.  Vyhánějící za něj nese odpovědnost, včetně povinnosti nahradit škody, které vyhnaným vznikly. Německo dosud tyto škody nenahradilo, rovněž tak nám nezaplatilo reparace.

Vzhledem k tomu, že o vyhnání Čechů v r. 1938 z pohraničí se téměř nic neví, vydáváme opětně vzpomínky postižených z Čech, Moravy i Slezska a současně i vzpomínky Čechů, kteří dobu války přežili v pohraničí, připojeném k Německu. Sledujte naše texty na Českých národních listech na webu i na facebooku.

Dr. O. Tuleškov