Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky? III
Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky? III
Ke zbavení majetku bývalých československých občanů došlo v souladu s mnohostrannou Pařížskou reparační dohodou z prosince 1945. Československý stát se zavázal, že tento majetek se nedostane zpět do německých rukou. Obdobná hromadná opatření vůči nepřátelskému majetku přijímaly i další státy protinacistické koalice v té době (vůči Němcům i Japoncům).
Nucená práce německého obyvatelstva byla součástí rozhodnutí spojeneckých mocností o částečném napravení strašlivých škod, které Německo spáchalo a německé obyvatelstvo podle prohlášení velmocí tento režim jednoznačně podporovalo. Pracovní povinnost této skupiny obyvatelstva byla stanovena dekretem č. 71/1945 Sb. z 19. září 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanstvÍ. Tuto pracovní povinnost nelze označit za "otrockou práci". Jde opět o pobuřující snahu tímto způsobem omlouvat otrockou práci v německých koncentračních a vyhlazovacích táborech. Ostatně i pro československé občany byla vyhlášena pracovní povinnost dekretem prezidenta republiky ze dne 1. října 1945 o všeobecné pracovní povinnosti. Rozdíly v podmínkách pracovní povinnosti byly v jejím rozsahu, věkových limitech, výši odměny a v některých dalších technických skutečnostech.
"Návrh na odškodněnÍ. . ." požaduje zpětně, tedy retroaktivně, zrušení opatření učiněných po skončení války v Československu v souvislosti se spojeneckými opatřeními proti nacismu a požaduje navrácení majetku nebo jinou formu odškodnění. Má jít tedy o revizi výsledků druhé světové války, neboť odškodněni mají být ti, o jejichž odpovědnosti a sankcím vůči nim tehdy spojenecké státy rozhodly. Pokud některá opatření byla učiněna jako součást reparací a stát určité hodnoty touto cestou získal, mají být vráceny. Taková opatření by znamenala zpětné odškodnění agresora, neboť státní příslušnost tohoto obyvatelstva z hlediska mezinárodního práva v té době byla rozhodující pro stanovení uvedených sankcí.
Požadavek na vrácení vázaných vkladů příslušníkům německé menšiny, tedy zrušení pro Němce peněžní reformy z listopadu 1945 je požadavek nehorázný až absurdní. Peněžní reforma byla tehdy uskutečněna v důsledku škod, které Německo způsobilo českému hospodářství. Podle znaleckého posudku v cenách z r. 1937 byly tyto škody vyčísleny ve výši 430 mld. Kč. Po válce byla provedena měnová opatření, včetně stanovených vázaných vkladů v souladu s plány londýnské vlády připravovanými jejími členy, nejprve E. Outratou, později L. Feierabendem. Na vázaných vkladech bylo zadrženo 256 mld. Kčs a do oběhu bylo dáno 19 mld. Kčs, které nahradily předchozí měny na československém území do té doby používané. Každý československý občan obdržel 500 Kčs. Přijatá opatření tehdy přispěla ke vstupu Československa do Mezinárodního měnového fondu.
Požadavek výplaty vázaných vkladů jen příslušníkům německé menšiny připomíná požadavek Německa po Mnichovu, aby příslušníkům této menšiny bylo nahrazeno vše z úhrnu oběživa, jež odpovídá tomu, že byli občany Československa. Loupeživé požadavky Berlína v době války vedly k drancování československých zlatých rezerv, ke zvyšování cenové hladiny v protektorátu a k tomu, že peníze ztratily svou funkci. Měnová reforma byla důsledkem všech škod, které Německo na českém území způsobilo.
Petice dále požaduje vyplacení jednorázových náhrad za škody a újmy v oblasti uznávání německého vzdělání na školách, zejména za újmy spočívající v tom, že čs. stát neuznával zkoušky a akademické hodnosti získávané na školách po 17. listopadu 1939, tedy po uzavření českých vysokých škol. V předloženém historickém exkurzu se uvádí, že rozhodnutí československých úřadů v tomto směru po válce znamenalo "pokyn ke genocidě německé národnosti jako celku a byl tím zcela zlikvidován tisíciletý dvojjazyčný kulturní vývoj na území Koruny české".
Podle tvrzení tohoto dokumentu uzavření českých vysokých škol 17. 11. 1939 tedy neznamenalo nic významného, právě tak jako popravy a umučení českých studentů a profesorů vysokých škol v době války. Podle autorů petice genocidou byla teprve následná opatření československé vlády po válce, která na uzavření českých vysokých škol řadou aktů reagovala. Adolf Hitler ve výnosu o zřízení protektorátu považoval vznik československého státu za nepřirozený zásah do tisíc let trvající role německé říše. Uzavření českých vysokých škol bylo součástí jeho politiky vůči českému obyvatelstvu, která měla český národ několika formami zlikvidovat.
Letos se vzpomíná šedesáti let, kdy v Londýně představitelé studentů ze států protinacistické koalice prohlásili 17. listopad za mezinárodní den studentstva. Německo tehdy uzavřelo české vysoké školy a rozhodlo, že se již nikdy neotevřou. Jen rasově vhodným a převýchovy způsobilým Čechům mělo být výjimečně umožněno některé obory studovat na německých vysokých školách.
