Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky?

Když jsem přečetl článek pana profesora Jana Rychlíka z Ústavu českých dějin Filosofické fakulta UK o fundamentalistickém přístupu k církevním restitucím, vzpomněl jsem si na jeden velmi zajímavý text, který přinesl tiskový orgán „Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČR“, Prager Volkszeitung, č. 31-32, 4.8.2005, z pera Hanse Gebe „ Nesnadná cesta k „smířlivému gestu“.

„…Opakující se předloha“, o níž je tady řeč, humanitární gesto, nyní nabývá podoby „usmiřovacího gesta“ pro sudetoněmecké antifašisty, kteří v roce 1945/46, jako všichni Němci v zemi, byli vystaveni drancování, diskriminaci, vyvlastňování, nuceným pracím, vyhánění a jinému poškozování. To původně nemělo tak být a vyžaduje to proto odpovídající zjištění. …

Konečně již v minulých letech byly podávány iniciativní návrhy na „humanitární gesta“. Vzpomínáme na tehdejšího vícepremiéra Mareše… Také tehdejší ministr zahraničí Svoboda se připojil k této žádosti. Tyto iniciativy zanikly pod prudkým politickým odporem. Také z obávaného rozhořčení dalších skupin obyvatelstva. Němci sice byli rádi přijímáni jako peníze přinášející turisté a podnikatelé, ale ti Němci, kteří zůstali v zemi, byli mnohem dříve přijímáni jako „nemilovaná menšina“, jako přežívající část po onom vyhnání, které i po 60ti letech je schvalováno většinou obyvatelstva.

Jakou cestou jde Paroubkova iniciativa?

A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražená. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice. …Pozn. red.: Větší část článku je obsažena v Listech č. 44, rubrika Listy, www.ceskenarodnilisty.cz)

Rádi bychom pana Hanse Gebeho doplnili, že na tomto miliardovém plánu, o němž s jistotou nevíme, zda byl již vytvořen a dnes je realizován, by měli profitovat nejen církve a sudetští Němci, tzv. vyhnanci i „zůstavší“ nýbrž dokonce cizácká a poněmčelá kolaborantská šlechta. Ta působila v naší republice jako beranidlo, namířené proti konfiskacím jejich majetku, založeným především na dekretech prezidenta republiky. Pokud by se někdo náhodou domníval, že šlo a jde o nějaké směšné částky, tak se hluboce mýlí. Nacirestituenti, jak jím někteří historici říkají, vymáhali a někteří dosud vymáhají na našem státu majetek v hodnotě desítek miliard, ale spíše stamiliard korun.

Abychom si uvědomili, o jaké šlechtické rody jde, uveďme alespoň několik známějších jmen, např. Des Fours-Walderode, Colloredo – Mansfeldové, Salm – Reifferscheidtové, Trauttmansdorfové – Weinsberg.

V této souvislosti je dobré uvědomit si alespoň některé nejzákladnější skutečnosti, které se týkají těchto restituentů.

Des Fours-Walderode jsou cizáckým katolickým rodem, který u nás získal statky po bitvě na Bílé hoře v době, kdy byl konfiskován protestantský majetek. O tři století později o tento majetek přišli na základě dekretů prezidenta republiky z důvodů kolaborace s nacisty. Členové tohoto rodu sympatizovali s nacisty, byli např. členy Sudetendeutsche Partei a Hitlerjugend, někteří padli jako příslušníci jednotek SS.

Colloredo – Mansfeldové se k nám dostali též po bělohorské bitvě. Členové rodu bojovali na straně Habsburků. Získali též konfiskáty po protestantech.. Jejich majetek převzal čs. stát na základě dekretů prezidenta.

Salm – Reifferscheidtové získali říšskoněmecké občanství. Členové rodu byli v různých nacistických organizacích. Jedna dcera se vdala za válečníka wehrmachtu. Majetek jim byl zkonfiskován ze stejných důvodů jako ve dvou výše uvedených případech. Hodnota majetku, o nějž usilovali, byla velká, údajně až 40 miliard korun.

Trauttmansdorfové – Weinsberg pocházejí z jižního Tyrolska. Statky v Čechách získali také v době pobělohorské. Někteří členové rodu padli v druhé světové válce jako příslušníci wehrmachtu. Opět to byly dekrety prezidenta republiky, které tento rod „připravily“ o majetek.

Řada dalších šlechtických rodů usilovala o získání majetku převážně cestou občanskoprávních žalob na určení vlastnictví. Známá je např. kauza Kinsky, Harrach, Thun Hohenstein, rod pochází z jižních Tyrol, Schaumburg – Lippe pak původem jsou z Německa.

Kauza Kinsky nebyla jen tak ledajaká. Původní vlastník rodového majetku byl Ulrich Ferdinand Kinsky. Hlásil se nejen k Němcům, ale byl členem SdP a Freikorpsu. V říjnu 1938 se zúčastnil přivítání A. Hitlera v České Kamenici. Posledním majitelem nárokovaného panství před konfiskací byl Franz Ulrich Kinsky. V listopadu 2005 prohlásil, že se bude domáhat odškodnění ve výši 100 miliard korun za majetek zabavený jeho rodu po druhé světové válce.

V této souvislosti jistě nebude na škodu jistý historicky exkurs. „Pro podstatnou část vysoké aristokracie se stala naopak nosnou státotvornou myšlenkou idea všeněmecké říše, namířena proti českému národu a slovanstvu vůbec, formulovaná již v roce 1848 knížetem Felixem Schwarzenbergem, tehdejším ministerským předsedou s titulem kancléře a jeho švagrem knížetem a generálem Windisgrätzem.“ (Prof. V. Pavlíček, Předmluva k práci Josefa Bendy o restituci vlastnictví velkého pozemkového majetku a spory s českou státní ideou, str. 9, Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, Praha, prosinec 2009)

I když úsilí uvedených a dalších šlechtických rodů nebylo tak úspěšné, jak se představovaly, přesto nějaký majetek získaly. V některých kauzách vystupovali neohroženě někteří naši historici jako např. PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, Mgr. Nečasová, Zasloužili se o to, aby v průběhu soudního sporu pravda vyšla najevo. Jejich články o těchto restitucích nám srozumitelně přibližují některé uvedené restituční soudní spory (www.ceskenarodnilisty.cz , rubrika Publikace základní řada).

Soudní spory „šlechtických“ rodů byly však jen dlouhotrvající předehrou k daleko vážnějším a opakovaným restitučním pokusům. Součástí vstupních her byly i majetkové požadavky německé menšiny v ČR, tedy těch zůstavších, kteří se však považují, myslíme si, že však zdaleka ne všichni, za součást tzv. sudetoněmeckého kmene. Z článku „Petice nebo provokace“, jehož autorem je prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., vyjímáme: „Dne 25.7.2001 odeslal dipl. Ing. Hans D. Korbel jménem "Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" dopis petičnímu výboru Poslanecké sněmovny s "Návrhem na odškodnění příslušníků německé menšiny". Oba dokumenty jsou doprovázeny materiálem označeným jako Historický exkurz, který je zpracovaný Franzem Chocholatym Grogerem. V petici se požaduje "jako gesto dobré vůle" splnění řady politických a finančních požadavků pro příslušníky německé menšiny, mezi nimi např. uvolnění vázaných vkladů spojených s měnovou reformou z r. 1945 a náhradu za neuznání vzdělání na německých vysokých školách po 17. listopadu 1939, kdy byly uzavřeny české vysoké školy.

Uvedené materiály byly též distribuovány na plenárním zasedání Koordinační rady česko-německého diskusního fóra v září tohoto roku v Mladé Boleslavi. Již předtím český člen této Koordinační rady, reprezentující jednu z církví, požadoval, aby Koordinační rada požadavky v petici podpořila. Peticí se má v současné době zabývat Poslanecká sněmovna.

Materiály v různé míře zkreslují historické skutečnosti a v některých svých požadavcích vyznívají jako politická provokace. Část "Historického exkurzu" je objektivní a vyplývá z ní, že příslušníci německé menšiny i v poválečné době odmítali vyjadřovat loajalitu k československému státu a odmítali přijmout československé občanství a složit státoobčanský slib. Část je tendenční a nepravdivá.

Hans Korbel v průvodním dopise porovnává nacistickou perzekuci s postupem československého (českého) státu k údajnému bezpráví "ke kterému došlo ke konci první poloviny minulého století" vůči německé menšině. Stěžuje si, že příslušníci této menšiny nebyli odškodněni jako účastníci boje za svobodu. Tvrdí, že příslušníci německé menšiny byli po skončení 2. světové války z důvodu své národní příslušnosti zbaveni nejprve občanství a následně i svého majetku a osobní svobody a museli otrocky pracovat a že za toto údajné bezpráví nese jednoznačně odpovědnost československý stát, "který takové bezpráví nejen trpěl, ale i jednoznačně podporoval". Dokonce tvrdí, že tím, že československý stát této části německé menšiny v roce 1953 zákonem vrátil státní občanství, dokázal, že se nikterak proti československému národu neprovinili, ale byli zbaveni záměrně československého občanství, aby mohly následovat další akty bezpráví a že Česká republika se nejen neomluvila, ale snaží se odpovědnost za toto bezpráví přenést na spojenecké mocnosti.

Tato tvrzení jsou hrubou pomluvou československého a českého stáru. Omlouvají tím zločiny nacismu, které Německo páchalo v českých zemích i v celé Evropě. Srovnává se spravedlivá odplata, stanovená v době války a po ní spojeneckými mocnostmi v řadě dokumentů, které se staly součástí poválečného mezinárodního práva, se zločiny, které Německo páchalo. Autoři se vůbec nezmiňují o zločinech sudetoněmeckého hnutí proti Československu a o odpovědnosti sudetských Němců za rozbití demokratického Československa, za perzekuci demokratických Němců v Československu, židovských spoluobčanů a emigrantů i Čechů v době přípravy agrese vůči Československu i v době války, za jejich účast při genocidě židovské komunity a za přípravu podobného osudu pro český národ. K této odpovědnosti se v době války nejednou přihlásili jménem celé sudetoněmecké komunity její představitelé K. Henlein a K. H. Frank.

Je urážlivé, nejen pro každého Čecha, ale i pro demokratické Němce, kteří se účastnili boje za svobodu Československa, například v zahraničním vojsku, srovnávat tyto účastníky boje za svobodu a jejich nároky na odškodnění s údajným bezprávím, k němuž mělo dojít vůči německé menšině po válce.

Převážná většina Němců ztratila československé občanství a získala německé občanství po Mnichovu podle německo-československé smlouvy a podle dalších aktů německých úřadů, a to na základě svého přání, které bylo vyjádřeno v řadě dokumentů sudetoněmeckého hnutí. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. tyto Československu vnucené akty (německým obyvatelstvem s nadšením přijímané a Německem uznávané) z hlediska československého demokratického právního řádu dodatečně legalizoval. Německo nevypovědělo smlouvu o státním občanství z r. 1938. Antifašistům bylo československé státní občanství podle tohoto dekretu prezidenta republiky a následných prováděcích aktů zachováno a podle pokynů ministerstva vnitra se na rozhodování o přiznání československého státního občanství příslušníkům německé menšiny měli podílet němečtí antifašisté zvláštními komisemi, jež měly jednotlivé případy posuzovat. Ministerstvo vnitra kritizovalo ve svých aktech, že podřízené orgány někdy nepostupují podle směrnic ústředních orgánů a například neumožňují žadatelům se svých práv dovolávat podle vydaných předpisů. Novými pokyny se pokusilo tyto závady odstraňovat. V roce 1947 Národní shromáždění zřídilo vyšetřovací komisi k prošetření nezákonností, k nimž došlo i vůči německému obyvatelstvu a zjištění viníci byli předáni k soudnímu postihu. Je nepravdou tedy tvrdit, že demokratický československý stát bezpráví, pokud k němu došlo, trpěl nebo podporoval.

Příslušníci německé menšiny, kteří neprokázali své antifašistické jednání nebo nátlak vůči sobě ze strany nacistického režimu a přesto zůstali z různých důvodů, včetně ekonomických, na území Československa, získali později státní občanství podle předpisu z r. 1949 (vládní nařízení č. 252/1949 Sb.) nebo z r. 1953. Došlo k tomu až po jednání komunistických vlád v Československu a v NDR.

Ke zbavení majetku bývalých československých občanů došlo v souladu s mnohostrannou Pařížskou reparační dohodou z prosince 1945. Československý stát se zavázal, že tento majetek se nedostane zpět do německých rukou. Obdobná hromadná opatření vůči nepřátelskému majetku přijímaly i další státy protinacistické koalice v té době (vůči Němcům i Japoncům).

Nucená práce německého obyvatelstva byla součástí rozhodnutí spojeneckých mocností o částečném napravení strašlivých škod, které Německo spáchalo a německé obyvatelstvo podle prohlášení velmocí tento režim jednoznačně podporovalo. Pracovní povinnost této skupiny obyvatelstva byla stanovena dekretem č. 71/1945 Sb. z 19. září 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanstvÍ. Tuto pracovní povinnost nelze označit za "otrockou práci". Jde opět o pobuřující snahu tímto způsobem omlouvat otrockou práci v německých koncentračních a vyhlazovacích táborech. Ostatně i pro československé občany byla vyhlášena pracovní povinnost dekretem prezidenta republiky ze dne 1. října 1945 o všeobecné pracovní povinnosti. Rozdíly v podmínkách pracovní povinnosti byly v jejím rozsahu, věkových limitech, výši odměny a v některých dalších technických skutečnostech.

"Návrh na odškodněnÍ. . ." požaduje zpětně, tedy retroaktivně, zrušení opatření učiněných po skončení války v Československu v souvislosti se spojeneckými opatřeními proti nacismu a požaduje navrácení majetku nebo jinou formu odškodnění. Má jít tedy o revizi výsledků druhé světové války, neboť odškodněni mají být ti, o jejichž odpovědnosti a sankcím vůči nim tehdy spojenecké státy rozhodly. Pokud některá opatření byla učiněna jako součást reparací a stát určité hodnoty touto cestou získal, mají být vráceny. Taková opatření by znamenala zpětné odškodnění agresora, neboť státní příslušnost tohoto obyvatelstva z hlediska mezinárodního práva v té době byla rozhodující pro stanovení uvedených sankcí.

Požadavek na vrácení vázaných vkladů příslušníkům německé menšiny, tedy zrušení pro Němce peněžní reformy z listopadu 1945 je požadavek nehorázný až absurdní. Peněžní reforma byla tehdy uskutečněna v důsledku škod, které Německo způsobilo českému hospodářství. Podle znaleckého posudku v cenách z r. 1937 byly tyto škody vyčísleny ve výši 430 mld. Kč. Po válce byla provedena měnová opatření, včetně stanovených vázaných vkladů v souladu s plány londýnské vlády připravovanými jejími členy, nejprve E. Outratou, později L. Feierabendem. Na vázaných vkladech bylo zadrženo 256 mld. Kčs a do oběhu bylo dáno 19 mld. Kčs, které nahradily předchozí měny na československém území do té doby používané. Každý československý občan obdržel 500 Kčs. Přijatá opatření tehdy přispěla ke vstupu Československa do Mezinárodního měnového fondu.

Požadavek výplaty vázaných vkladů jen příslušníkům německé menšiny připomíná požadavek Německa po Mnichovu, aby příslušníkům této menšiny bylo nahrazeno vše z úhrnu oběživa, jež odpovídá tomu, že byli občany Československa. Loupeživé požadavky Berlína v době války vedly k drancování československých zlatých rezerv, ke zvyšování cenové hladiny v protektorátu a k tomu, že peníze ztratily svou funkci. Měnová reforma byla důsledkem všech škod, které Německo na českém území způsobilo.

Petice dále požaduje vyplacení jednorázových náhrad za škody a újmy v oblasti uznávání německého vzdělání na školách, zejména za újmy spočívající v tom, že čs. stát neuznával zkoušky a akademické hodnosti získávané na školách po 17. listopadu 1939, tedy po uzavření českých vysokých škol. V předloženém historickém exkurzu se uvádí, že rozhodnutí československých úřadů v tomto směru po válce znamenalo "pokyn ke genocidě německé národnosti jako celku a byl tím zcela zlikvidován tisíciletý dvojjazyčný kulturní vývoj na území Koruny české".

Podle tvrzení tohoto dokumentu uzavření českých vysokých škol 17. 11. 1939 tedy neznamenalo nic významného, právě tak jako popravy a umučení českých studentů a profesorů vysokých škol v době války. Podle autorů petice genocidou byla teprve následná opatření československé vlády po válce, která na uzavření českých vysokých škol řadou aktů reagovala. Adolf Hitler ve výnosu o zřízení protektorátu považoval vznik československého státu za nepřirozený zásah do tisíc let trvající role německé říše. Uzavření českých vysokých škol bylo součástí jeho politiky vůči českému obyvatelstvu, která měla český národ několika formami zlikvidovat.

Letos se vzpomíná šedesáti let, kdy v Londýně představitelé studentů ze států protinacistické koalice prohlásili 17. listopad za mezinárodní den studentstva. Německo tehdy uzavřelo české vysoké školy a rozhodlo, že se již nikdy neotevřou. Jen rasově vhodným a převýchovy způsobilým Čechům mělo být výjimečně umožněno některé obory studovat na německých vysokých školách.

Na Německé univerzitě v Praze byly po uzavření českých vysokých škol rozvíjeny především obory směřující k rasové očistě obyvatelstva protektorátu v duchu směrnic Hitlera a Himmlera, uskutečňovaných Heydrichem a K. H. Frankem. Právě na otázky rasové očisty se měla zaměřit vědecká práce na Německé univerzitě. Území českých zemí mělo být postupně zbaveno českého obyvatelstva. Část Čechů měla být poněmčena, část měla sdílet osud židů a cikánů. Na Německou univerzitu byli pozváni "odborníci" z dalších území, kde již Němci rasovou očistu prováděli. Na území protektorátu se v této době již uskutečňovalo rasové zkoumání českého obyvatelstva jako základu pro řešení dalšího osudu českého národa. Představitelé Německé univerzity zdůrazňovali v dopisech do Berlína, jaký význam na českém území má právě "vědecký výzkum rasové hygieny a rasové čistoty" pro budoucnost.

Všechny tyto skutečnosti jsou známé a v české i německé literatuře dostatečně zpracované. Je neuvěřitelné, že může spolek působící na území ČR v tomto kontextu taková tvrzení předkládat. Tvrdit, že československá opatření po válce byla genocidou, je nehoráznou obhajobou nacistických zločinů. Požadavky stoupenců a pokračovatelů sudetoněmeckého hnutí se stupňují a jsou stále nehoráznější. Přispívají k tomu i "vstřícné" postoje některých českých politiků. Bylo tomu tak i před válkou. Můžeme snad očekávat, že se příště bude požadovat, aby odborník na rasovou očistu dr. Mengele za výzkumy v tomto oboru obdržel posmrtně čestný doktorát údajně nejstarší německé univerzity v Praze? Výročí transportů do vyhlazovacích táborů je pro takový návrh podobnou příležitostí jako výročí uzavření českých vysokých škol pro předkládaný návrh! Nebo je to snad zatím příliš brzo?

Taková tvrzení a požadavky mají zřejmě narušit pozitivní vztah Čechů k německé menšině v České republice a dobré vztahy mezi českou a výrazně antinacistickou německou vládou v současnosti. Mohou být provokací. Nereprezentují názory všech příslušníků tohoto spolku, tím méně všech příslušníků německé menšiny. Vztah k této petici by však mohl být ukazatelem vztahu k dědictví henleinismu a nacismu i loajality k českému státu.“

Požadavky předložené jménem německé menšiny v ČR nebyly, to je zcela pochopitelné, vyslyšeny. Německá menšina peticí jen potvrdila svou pochybnou loajalitu k ČR, tedy ve státu, v němž žila a žije, a kde zaujímá mezi menšinami privilegované postavení, zatímco v Německu Čechům ani Slovákům není poskytnut menšinový statut. Ale ani to jí, přesněji řečeno jejím vůdcům, nestačilo. Někteří z nich šířili pak o ČR v zahraničí odsouzeníhodně pomluvy. V očích mnoha Čechů, díky petičnímu „výkonu“, se stali někteří představitelé německé menšiny jen hlásnou troubou sudetismu, jehož některá stanoviska byla do petice zpracována.

Po tomto neúspěchu vstoupily na restituční jeviště s větším důrazem církve. Již celá léta se mluví o restitucích. Když v roce 1990 byl na základě výčtového zákona vrácen katolické církvi určitý majetek, kardinál Tomášek tuto skutečnost kvitoval s uspokojením. Nebyl to on, který začal v církvi hrát hru o restituce, nýbrž, jak jsme přesvědčeni, byl to kardinál M. Vlk a později i kardinál D. Duka Již za Topolánkovi vlády se začaly církevní restituce připravovat. Jejich současná podoba je pobuřující. V rámci vládou, tedy tzv. vládou rozpočtové odpovědnosti, navrženým majetkovým vyrovnání, by měl stát 17 církvím vyplatit v průběhu 30 let částku cca 79 miliard korun. Kromě toho chce stát vracet církvím i co nejvíc majetku v naturální podobě, tedy půdu a lesy v hodnotě dalších zhruba 76 miliard korun. Dosud nevyjasněnou otázkou však je, zda církve byly dříve a i dnes jsou skutečnými plnými vlastníky majetku, který je zahrnován do restitucí

Více než dvě třetiny Čechů odmítají církevní restituce a požadují referendum. To ostatně požadují i levicové strany. Více jak sedmdesát procent veřejnosti je pak toho názoru, že církve mohou ve své činnosti pokračovat i bez majetkového vyrovnání. Většina veřejnosti by v případném referendu byla proti církevním restitucím, a to i za cenu rozpadu stávající vlády premiéra Petra Nečase

Dřívější i aktuální šetření společnosti SANEP poukazují na dlouhodobě negativní postoj veřejnosti vůči církevním restitucím, který je dán mj. skutečností, že drtivá většina domácí populace nevyznává žádnou víru a nemá tedy k církvi žádný osobní náboženský vztah. Církevní restituce tak mají podporu zejména u věřících, čemuž nasvědčuje skutečnost, že církevní restituce vítají zejména voliči KDU-ČSL a část voličů TOP 09. Skutečnost, že více jak dvě třetiny veřejnosti pak nepovažuje otázku církevních restitucí v současné době za závažnou vzhledem především k tíživé ekonomickou situací, s níž se potýká většina veřejnosti.

Pokud jde o církevní restituce, pak krizová situace, v níž se nacházíme, nedovoluje je, jak jsme přesvědčeni, v současnosti uskutečnit. K vyrovnání rozpočtu vláda škrtí rodiny, tělesně postižené, důchodce a nuceným příspěvkem musí napomoci vlastně každý občan republiky. Máme-li se, lépe řečeno: musíme-li se, všichni uskrovnit, pak by církve měly jít příkladem. Vyhrožování, že některé církevní subjekty, v případě, že restituce neprojdou, mohou u soudů vymáhat „svůj“ majetek, je děsivé! To je odsouzeníhodná cesta, po které se zřejmě chce vydat Řád německých rytířů. Ten má již svého „advokáta“, Marka Bendu z ODS. Tento plzeňský doktor práv, jenž se musel vzdát svého titulu, prohlásil, že by bylo spravedlivé, kdyby Německý řád dostal zpět svůj majetek. Kde skončil dřívější zastánce majetkových práv tohoto řádu, bývalý „křesťanský“ poslanec Tollner? Přes všechny tyto obhájce církevního majetku státem vyždímané vdovské a sirotčí groše přece žádná křesťanská církev nemůže pro sebe požadovat.

Politici, kteří se o církevní restituce zasazují, mají zásluhu i na neodůvodněně vysokém povinném finančním plnění státu vůči církvím. Je zavrženíhodně, že tito politici na jedné straně zbavují chudáky o poslední koruny a vrhají je tak bídy, na druhé straně velkomyslně házejí církvím miliony.

Ano, svým přístupem k restitucím nás zklamaly jak církve, tak politici.Od současné „politické elity“, čpíci na hony arogancí moci, nemůžeme nic jiného čekat, ale od církví někteří z nás očekávali rozumnější a lidštější přístup. Nemůže být přece bohatá církev uprostřed většiny stále chudších lidí.

Co se týče dále restitucí církevního majetku, má profesor Rychlík následující názor. Za hranici bere až březen roku 1948 a od tohoto data uvažuje: „...do 21. března 1948 církev, pokud nějaký církevní subjekt byl zapsán v pozemkových knihách jako vlastník, tak byl z pohledu státu sice jako vlastník chápán, ovšem nad tím majetkem byl státní dozor, to znamená opět církev bez souhlasu úřadu státní správy nemohla tento majetek prodat. Nehledě na to, že velká část této půdy byla už od první pozemkové reformy v záboru, to znamená, ten církevní vlastník sice na ni mohl, ba dokonce musel hospodařit, ale platil z ní zvláštní pozemkovou daň, takzvaný hektarový příspěvek ve prospěch státního pozemkového úřadu a tato půda mohla být přidělena k rozparcelování podle přídělového zákona z roku 1920, případně podle zákona o revizi pozemkové reformy z roku 1947. Jak vidíte, ta situace z právního hlediska je nejasná a zda budeme považovat ty církevní subjekty za skutečné vlastníky nebo ne, je otázka výkladu. Já osobně nemám vůbec problém s tím, aby tento majetek byl převeden církevním subjektům, klášterům, biskupství, arcibiskupství do úplného vlastnictví s tím, že stát se o tento majetek už dál nebude starat, což v této zemi nikdy nebylo, především to tak nebylo od panování Josefa II., kdy platil ten státní dozor, ale on ve značné míře platil i předtím, byť byl mnohem volnější. S čím já mám problém, jsou ty finanční náhrady, protože jistě, církev byla poškozena, já to nepochybuji, nepochybuji o tom, ale spousta jiných subjektů bylo také postiženo a nikdo jim škodu nenahradí, ono to ani asi technicky není možné. Tak v tomto případě církev se dostává do privilegovaného postavení."

„V Českém rozhlase včera Jan Rychlík z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy uvedl: Pokud budeme vycházet z fundamentalistického přístupu, který současná vláda jaksi zastává, který zjednodušuje do věty, co bylo ukradeno, musí být vráceno, pak samozřejmě se nemůžeme vyhnout tomu, abychom šli mnohem dál, abychom vrátili majetek sudetským Němcům, kterým byl zabaven, to si řekněme otevřeně, naprosto protiprávně v rozporu s ústavou z roku 1920, protože šlo o československé občany, který tento majetek nabyly zcela v souladu s tehdejším právem a nevyhneme se ani zřejmě restituci majetku, který patřil cizím státním příslušníkům a který patřil právnickým osobám."

Svůj názor dále rozvijí:

„No, já to myslím zcela vážně, protože u nás jsou mýty především o majetku sudetských Němců, protože veřejnost je přesvědčena, že majetek byl zabaven jen těm, kteří se provinili proti republice, ale každý si může otevřít internet, kde dnes máme Sbírku zákonů a přečíst si dekret prezidenta republiky číslo 12 z roku 1945, jehož paragraf 1 zní takto: "Zabírá se pro potřeby pozemkové reformy s okamžitou platností veškerý pozemkový majetek všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. K vynětí z konfiskace bylo zapotřebí, aby osoba prokázala, že se činně zúčastnila boje za osvobození Československé republiky." Ne, že sama byla perzekuována nebo že se chovala loajálně, ale se činně zúčastnila odporu. Přičemž činně se nezúčastnila odporu ani většina českého obyvatelstva. Tady jasně vidíme, že šlo o princip kolektivní viny bez ohledu na rozhodnutí Ústavního soudu, stačí si to přečíst, také tehdy to nikdo nezpochybňoval a rozhodnutí nevracet sudetským Němcům majetek, bylo stejně tak politickým rozhodnutím jako cokoliv jiného." (Literární noviny, 30.3.2012, webová stránka)

V diskusi na internetu se objevil i následující názor: „ Třeba jde skutečně prvoplánově o záminku jak navrátit majetek sudetským Němcům a jako prolomení může sloužit "ctihodné navracení majetků církvím". Těm našim "liberálním demokratům" už nelze věřit ani nos mezi očima. Za peníze jsou ochotni prodat nejen matku, duši, ale cokoliv a ještě se k tomu účelu odějí pláštěm milosrdenství a soucitu. Bohužel, jenom ne k vlastním občanům“. Nemusí jít o přímou restituci tzv. sudetoněmeckého majetku. Stačí, aby se vytvořil precedens. Později pak sudeti mohou účinně soudně využít naše blahovolné a štědré církevní restituce, aby získali alespoň nějaký majetek zpět.

A tak se dostáváme k  předpovědi, o níž napsal Hans Gebe v Prager Volkszeitung. Připomeňme si jeho slova: „ …Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice.“.

A tak nyní vedle církví, chtivých restitucí, se objevují i sudetští Němci, tentokrát ti „vyhnaní“. I pan profesor Rychlík je „vidí“ za rohem číhající. Snad jenom bychom měli ještě říci, že v jím uváděném dekretu prezidenta republiky je ještě § 3., který mluví o zrádcích a nepřátelích Československé republiky, tedy nejen o Němcích a Maďarech.

Nebudeme se touto otázkou podrobněji zabývat. Jen poukážeme, že ohledně německých reparací jednali představitelé tří velmocí, USA. Velké Británie a Sovětského svazu, nejen na Krymu, ale i v Postupimi. Koncem roku 1945 byla uzavřena Pařížská reparační dohoda, která obsahovala následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky, nalézající se na území podrobeném její pravomoci… tak, aby nemohly upadnout znovu pod německou kontrolu“.(Dohoda o německých reparací, vydalo Ministerstvo zahraničních věcí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, nákladem Orbis, str. 67). Československá republika byla signatárním státem. Svou povinnost konfiskovat německý majetek splnila.

Pan prof. J. Rychlík dělá podstatnou chybu, jak jsme přesvědčeni, když Pařížskou reparační dohodu zcela pomíjí. Na základě nám mezinárodně schválených reparací, Německo má nám zaplatit cca 360 miliard předválečných korun, včetně nereparačních plnění, tj. přibližně o hodně více než 3 biliony dnešních korun. Pokud bychom německé reparační plnění nasměrovali jen na dluhy, pak by jak státní, tak soukromé byly umořeny a ještě desítky miliard by zbyly k volnému použití. Zásada, že musí vráceno vše, co bylo ukradeno, se přece musí vztahovat i na krádeže, loupeže a destrukce, způsobené nám v letech 1938 - 1945 Němci. Nebo na německé krádeže neplatí? Kdo tuto výjimku udělal? Ví o ní něco K. Schwarzenbeg?

Víme, že dnešní vláda však nemá odvahu reparace na Německu žádat, dost neurvalosti však má, aby vytrhla poslední peníze z rukou invalidovi, penzistovi, nebo rodinám s více dětmi. Fakticky jen těžko můžeme tvrdit, že v naší republice veškerá státní moc pochází z lidu, spíše bychom mohli říci, že má zdroj ve finančních trzích a ratingových agenturách, v přání těch nejbohatších. Dávné rčení, že hlas lidu, je hlasem Božím, fakticky přestává platit. Vláda klidně vládne proti mínění velké většiny obyvatel. Její lídři ví, že o jejich budoucnosti nebude rozhodovat lid, ale ti, v jejichž zájmu vládnou.

Ustanovení Pařížské reparační dohody nám uložilo povinnost konfiskovat majetek sudetských Němců a současně nám umožňovalo nezapočítávat hodnotu takto konfiskovaného sudetského majetku do našeho podílu na reparacích.

Zatímco Němci nám na reparacích zaplatili pouze několik set milionů korun, měli bychom my, oběť německé agrese, která si vyžádala 360 000 obětí na životech a stamiliardové škody, platili agresorovi za to, že vraždil naše lidi, vykradl a zničil, co mohl. Sudetští Němci byli pátou nacistickou kolonou. Pomáhali Hitlerovi rozbít náš stát a podíleli se na válce za „nový světový řád“, v němž Slované – podlidi, měli panskému národu dělat otroky. Sudeti vraždili po celé Evropě. Musí tedy počítat i s tím, že nesou za vše, co nacisté vykonali, svůj díl odpovědnosti.

Ne oběť je povinna platit agresorovi, ale agresor, v souladu s platným mezinárodním právem, musí zaplatit oběti za škody, které ji způsobil. Chtějme tedy na Německu, aby už konečně začalo platit reparace a v krátké době je nám beze zbytku plně uhradilo. Již i Řecko požaduje na Německu reparace. Opoziční řecká strana viní vládní stranu, že je zbabělá a že na Němcích reparace nedostatečně důrazně vyžaduje. O reparacích se mluvilo i ve Slovinsku, také svého času v Polsku.

V ČR jsou bohužel síly, které s voláním, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno, myslí nejen na církevní „majetek“, nýbrž i na majetek konfiskovaný sudetům. Tomu se nemusíme ani divit, když náš ministr zahraničních věcí, Karel Schwarzenberg, se nepovažuje za Čecha, ale je, jak se sám vyjádřil, Böhme. Mluví o vyhnání sudetských Němců i o ukradení jejich majetků. Domníváme se, že hlavní silou, která restituce církevní i sudetoněmecké bude dále podporovat, přímo či nepřímo, je především TOP 09 a pravděpodobně také KDU-ČSL. I v ODS jsou jednotlivci, a skupiny, které uvedené restituce považují za správné. Jen si připomeňme, co pro ně dělá např. premiér P. Nečas a jeho suita.

Závěrem zdůrazňujeme, že s církevními restitucemi, zvláště s finančním plněním státu církvím, zásadně a zcela nesouhlasíme. Rovněž nesouhlasíme, z výše uvedených důvodů, s jakýmkoliv plněním ČR vůči tzv. sudetským Němcům. Naopak požadujeme, aby Německo, které zdaleka nezaplatilo ani reparace z první světové války, nám reparace v plné výši, stanovené Pařížskou reparační dohodou, urychleně poukázalo.

Na základě dobových internetových a dalších materiálů připravil dr. O. Tuleškov

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz