Budeme ctít i po 100 letech naše národní zvyklosti, naši vlast?
Budeme ctít i po 100 letech naše národní zvyklosti, naši vlast?
1. Úvodem několik slov
Rád vzpomínám na školu, na mé učitele. Z dob národního obrození učili nás vážit si mnoha spisovatelů, básníků, novinářů. Vývody, doporučení, zůstávají v trvalé paměti.
V roce 1999 navštívil jsem všechny nejstarší občany v naší obci, pamětníky. Besedoval s nimi o jejich mládí, o jejich rodičích, o událostech, které prožili oni a jejich rodiče, o obci. Zajímali mě jejich prožitky, zkušenosti. Mínil jsem získat podklady k historií naší obce. Besedu vítali. Rozpovídali se o svém mládí, o škole, o své práci, o svých láskách.
Byli to tak říkajíc „obyčejní“ lidé. Pracovali v lese, na políčku či zahrádce, provozovali řemeslo. Večer se scházeli při síťování, zpívali národní písně, povídali si i v podvečer na zápraží. Posuzovali místní pověsti, zkušenosti ze školních let, probírali zprávy, které přiváželi povozníci z měst, četli si knihy či různé zpravodaje. Vzdělávali se.
Při vzpomínkách na své rodiče, na své mládí i dospělost otevírali přede mnou prostranství pestrobarevného života lidí práce. Jejich životní úspěchy i prohry pramenily z úrovně poznání světa, z pracovních příležitostí a pracovního umu, ze životního prostoru při naplňování svých ideálů. V popředí byla obrovská píle, víra v dobro, odvaha, statečnost. S mnohým nesouhlasili, ale uměli to říci. S mnohým byli zajedno a uměli se za to bít.
Vytvářeli obraz horácké vísky, která po mnoho generací byla a zůstala jejich domovem. Chránili ho. V lůně svých domovů prožívali všechny formy lásky. Láska to byl jejich život, jakož i jejich život byla láska. Za setkání a popis cenných životních prožitků jsem jim děkoval. Při loučení se mně zdálo, že mají v očích slzy a na rtech slova lidové písně : „ s bohem lásko, s bohem mládí, už vás nespatřím…“
2. Národní obrození zůstalo v srdcích lidu
Při rozhovorech vzpomínali i na mnohé literáty. Na chvíle, kdy ve škole neuměli, či si nepamatovali. Připomínali přísnost učitelů. O našich buditelích věděli mnohé. Měl jsem štěstí, že těmto osobnostem jsme se věnovali ve škole i v době mé generace. Měli jsme i my vynikající učitele. Vyprávění bylo zajímavé, přesvědčivé. Poslouchali jsme pozorně. I v dospělém věku zůstávaly výklady učitelů v paměti. To mně umožnilo připojit se k vyprávění občanů, potvrzovat mnohé, či s mnohým polemizovat.
Občané vzpomínali na rodiče, na jejich vyprávění. Neunikly počátky uvědomování etnické svébytnosti a specifičnosti Čechů a Moravanů, formování českého jazyka. Milovali romantický vkus mnoha pisatelů národního obrození, stejně jako kult lidovosti té doby, vlastenectví. Milovali literáty, kteří opěvovali krásy české vlasti a českých dívek, kteří obohacovali český jazyk. Karel Hynek Mácha jitřil romantické prožitky jako problém základní lidské existence. Láska k rodině a ke své vlasti byla symbolem té doby. Tyto faktory je provázely až do své smrti.
3. Osobnosti, kterým jsme věnovali pozornost
Především to byl Josef Dobrovský, osvícenský učenec, vedoucí postava českého národního obrození, zákonodárce spisovné češtiny. V husitství spatřoval rozhodující moment pro český jazyk a národní českou kulturu. Jeho jméno bylo v srdcích občanů hluboce zapsáno.
Velikou a váženou postavou byl historik a politik František Palacký 1798 – 1876. Jeho teze o svobodě lidského rozumu se staly základní ideou českých dějin. Vysoce vyzvedl světový význam husitství, českého jazyka. V roce 1837 napsal mj. „..jazyk český v národu našem zanedbaný, opovržený, z veřejného života, z obcování osvěcenců, ze škol, z kancelářů vyloučený – celá vzdělanost naše, celý oběh myšlének, každá výměna života duchovního, ba i všecka práva občanská, konaná a zprostředkována jazykem jiným…“
Při čtení tohoto citátu mrazí v zádech. Pomyšlení, že mnoho našich zpěváků místo českého jazyka používá slova v jiné řeči bolí. Činí tak zřejmě v domnění, že jsou na vyšší intelektuální úrovni. Nezapomínají na všechny zápasy českých obroditelů o uhájení českého jazyka?
Pro ty, kteří získali tehdy informace, byla velkou událostí zpráva o hře Fidlovačka. Hra byla sehrána roce 1834 ve Stavovském divadle v Praze. Z jeviště tohoto divadla zazněla poprvé píseň. Kde domov můj. Píseň dosáhla, ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, veliké obliby. Stala se hymnou probouzejícího se národa. Rodná země nebyla v písni předmětem sentimentálního mlhavého hledání či toužení, ale ukazovala radostnou a hrdou skutečnost nového obrozeného národního života. Zejména druhá sloka písně zobrazuje politický a morální růst nové české národní společnosti.
„Kde domov můj, kde domov můj?!/ V kraji znáš-li bohumilém/ duše útlé v těle čilém,/smysl jasnou, znik a zdar,/ a tu sílu vzdoru zmar:/to je Čechů slavné plémě,/ mezi Čechy – domov můj, / mezi Čechy domov můj!
Proč pro rozpadu Československa nezařadila česká representace tuto druhou sloku jako součást naší hymny? Známe ji vůbec? Slovenská representace zakotvila do své hymny i druhou sloku hymny „Nad Tatrou sa blýská…“ Po roce 1989 byly zaznamenány pokusy některých skupin naši stání hymnu změnit, nahradit ji. Takové pokusy mohou pokračovat. Český národ by měl naši hymnu zachovat.
4. Božena Němcová a další nezapomenutelné osobnosti
Velkolepé vzpomínky se týkaly spisovatelky Boženy Němcové (1820 – 1862). Její práce vynikaly pravdivostí, stávaly se morální sílou. Mým rodičům jsem čítával knihu Babička i při síťování, ve škole jsme vypisovali z knihy výňatky, které nás nejvíce zaujaly. Kniha Babička a další obnažovaly citlivé otázky sociální. Posilovaly tužby po světě lidštějším a spravedlivějším. V roce 1846 v časopise Česká včela psala návod přístupu k naší vlasti. „Tu musíme milovat z přesvědčení, musíme ji znát skrz naskrz, musíme vědět, k jakému cíli a konci ji milujeme, a tu vroucí vědomou lásku musíme dětem do srdce vštípit. Takovou nevyvrátí hrom a bouře a směle se mohou na ní skály zakládat.“ Jak pravdivá jsou tato slova i dnes. Kdo ví, zda je znají a řídí se jimi žáci ve škole, mladá generace?
Za novinářského velikána (1821 – 1856) byl považován Karel Havlíček Borovský. Tvrdíval, že se nechce chlubit, ale že ví, že smýšlí jako český lid a český lid že smýšlí jako on. V Národních listech 1. dubna 1848 napsal: „ Národe můj! Zapomeň na dvě století hanebné poníženosti. Vyhub z paměti své upomínky na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důvěru tvou v sebe. Odlož ze sebe přílišnou skromnost, která se nesluší potomkům Táborů! Zapomeň již na to, čím jsi byl po bitvě na Bílé hoře, ale pamatuj na své staré časy, kdežto skvěle kvetla sláva jména tvého, kdežto hledali vznešení přízeň tvou a mocní se báli nepřátelství tvého. Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých: těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům.“ Burcoval k práci pro národ, pro vlast. Napsal mj. „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o hlásce mluvili, neboˇpro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národů.“ Ve stati Slovan a Čech z roku 1846 odmítl koncepci jednotného slovanského národa a vyhraněně napsal: „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy: Já jsem Slovan!“
Velikánem doby byl básník Jan Neruda ( 1834 – 1891). Občané ho chápali jako pisatele, který burcoval k činům pro národ. Od hrdého a mužného vyznání „Moje barva červená a bílá“ se dopracoval až k slavnému a bojovému vyznání básní „Jen dál“. Lásku k vlasti, chápal jako cit nejosobnější,. Neodlučně ji spojoval s pojetím světovosti a dospíval až k pojmu internacionalismu. Ve škole i na veřejnosti jsem několikrát přednášel jeho báseň „Jen dál“. Dodnes si pamatuji některé sloky.
Z básně Jen dál vyjímám: „My nevíme, co budoucnost nám chová -/ však ještě žije českých bitev bůh,/ a pro vítězství veliká a nová/ je dosud širý dost ten český luh!/A chce-li bůh snad dát kdys nové seče- / nám stačí hlas husitský na chorál,/ dost v zemi železa na dobré meče, / i v krvi železo – jen dál, jen dál!“
V roce 1883 napsal: „Vnímat ze světa vše, co za vnímání stojí, ale při tom skvěle zachovat, do nejpyšnějšího květu přinést individualitu českou – toť jediný oprávněný, jedině přirozený směr literatury naší“-
5. Výroba a práce rozhodující faktor k uvědomění
Velký vliv na uvědomování místních obyvatel měl rozvoj zemědělské a lesní výroby, řemesel, domácká výroba. Občané četli novinky, seznamovali se s technologií práce. Geologické a společenské podmínky vytvořily v katastru obce předpoklady k založení dvou sklářských hutí. Sklo se stalo, po dlouhá léta, významným obchodním artiklem.
Ve 12ti lesních milířích se rozvíjela výroba dřevěného uhlí. Dřevěné uhlí potřebovaly sklářské hutě, posléze hamr v Polničce, který zpracovával železnou rudu. I výroba dřevěného uhlí byla významným obchodním produktem.
Rozvíjela se řemeslná výroba jako výroba košů, opálek, nástrojů. V obci pracovalo 67 řemeslníků – 11 tkalců, 6 běličů příze a plátna, 6 stolařů, 6 krejčích, 6 ševců, 5 bednářů, 4 truhláři, 3 zámečníci, 3 mlynáři, 2 pilníkáři, 2 pekaři, 2 kováři, 2 brusiči skla, 2 skláři, 2 myslivci, 1 pilař 1 kolář. Typickým produktem byla výroba dřevěných hodin se skleněným cimbálem.
Novinkou té doby byla výroba javorového cukru. Navrtávány byly javory a odnímána javorová šťáva. První pokusy o výrobu cukru v cikhajském katastru jsou zaznamenány z jara roku 1811. Počátkem března, kdy začíná ve stromech proudit míza. bylo v Cikháji navrtáno 600 javorů. Z tohoto počtu javorů byl získáno 500 věder javorové šťávy, což představovalo 28 tisíc litrů. Z této šťávy získali pracovníci po jejím odpaření cca 10 věder sladkého sirupu a kromě toho 67 liber surového javorového cukru. Žďárský vrchní úřad zajásal a v katastru nechal označit dalších 1 700 javorů způsobilých k navrtání. Naděje na javorový cukr však ukončila vrchnost ve vzdálených městech. Dne 13. srpna 1814 tuto výrobu definitivně zakázala. Místo se nazývalo V cukrovně.
V dalších údobích docházelo ke změnám. Zanikly skelné hutě, snížila se výroba dřevěného uhlí. Započalo období předení lnu, tkalcovství, plátenictví, bílení příze. Kvalitou a úrovní práce byli Cikhajští běliči známí na Moravě i v Čechách. Bezpochyby pracovní aktivity, dobré výsledky práce, nová odvětví, měly vliv na myšlení a jednání místních obyvatel. Rozvoj výroby a řemesel nacházel odraz v sociální oblasti. Sílilo národní uvědomění, začaly vznikat mnohé politické směry. Ty odrážely myšlení a postavení různých sociálních skupin. Velký vliv měly myšlenky spravedlivého uspořádání společnosti a úlohy pracujícího člověka. Vznikalo protestní hnutí za národní svébytnost. Občané se v roce 1869 zúčastňovali táborů lidu, které zvyšovaly národní uvědomění.
6. Vedoucí role církve a její snižování
Rozhodujícím faktorem pevnosti společenského zřízení té doby byla římsko-katolická církev. Měla velký vliv. V obci vládla od roku 1368. Církevní správu a moc v obci držel Dvůr s jeho činiteli. Církev rozhodovala o svatbách či stěhování občanů. Její vliv pokračoval i po zrušení Žďárského kláštera v roce 1774 a po parcelaci pozemků. Církev zajišťovala pravidelné návštěvy bohoslužeb, zpovědí a svatých přijímání. Školní děti zahajovaly každé vyučování modlitbou, nový školní rok pak účastí na bohoslužbě v kostele. Nejméně třikrát ročně chodily ke svaté zpovědi a svatému přijímání. Do kostela chodily i v týdnu. Zúčastňovaly se bohoslužeb na počest rodinných výročí Jeho Veličenstva císaře Josefa a jeho rodiny. Na faře byly prováděny zkoušky z náboženství. Občané měli veliké obavy z různých míst v lese, které byly obklopeny děsivými pověstmi o strašidlech, o smrti, o pokladech apod.
Sílil ale směr, který pochyboval o náboženství. Mnozí občané považovali náboženství za neslučitelné se svrchovaností lidského rozumu. S pomocí návštěvníků obce, vzdělaných lidí z velkých měst a vysokých škol, věnovala obec pozornost rozvoji kultury. Vyváděla občany z tmářství, z víry v nadpřirozenosti, z věření v různá strašidla. V roce 1889 se podařilo uskutečnit slavnost dětí, mládeže a dospělých. A to v lese, na do té doby bájemi obklopené Žákově hoře (810 m), v místě, kterého se nejvíce občané obávali. Na programu slavnosti byl zpěv, recitace, vyprávění a sportovní hry. Bavily se děti i dospělí. „V 17 hodin“, jak se píše v místní kronice, „ byla nastoupena, za růžové nálady, cesta domů“. Lidé se přestávali bát těchto míst. Začali si vážit a milovat přírodu.
I oslava šedesátileté vlády Jeho Veličenstva císaře Josefa v říjnu 1908 byla pojata jako „Stromková slavnost“, jako vztah k přírodě. Žáci místní školy za doprovodu rodičů a řídícího učitele vysadili lípy a keře, děti vystoupily s programem písní a recitacemi. Láska k přírodě stupňovala sílu vlastenectví, národní hrdosti a sounáležitosti.
Občané, mládež, děti, potřebují znát naši historii, velikány národního obrození, význam vzdělanosti, úlohu práce v životě člověka, tradice svého národa, jeho kulturu, trnitá období jejich života. Se znalostmi bojů a zápasů českého, moravského a slezského lidu o národní uvědomění, o suverenitu, samostatnost, svobodu, měli bychom vstupovat do zápasů za evropské soužití jako suverénní národ. silní, sebevědomí.
Rudolf Hegenbart, 2018
