Brno osvobozené!? Ztráta paměti!?
Jako každý rok, i letos propukly v Brně akce organizované Meeting Brno. Zaměření je jako obvykle kontroverzní. Po vystavení růžového tanku v blízkosti monumentální konstrukce Německého domu, kontroverzního pochodu Pohořelice- Brno za účasti B.Posselta, jako představitele Sudetoněmeckého landsmanšaftu /SL / s jejich revanšistickou rétorikou v minulých letech, se letos akce zaměřená na mládež snaží opět zacházet s historií, jak se hodí současné protiruské propagandě. Na výstavě Brno osvobozené!? se mládež na panelech instalovaných v bezprostřední blízkosti památníku Rudoarmějce dozví od osobností jako je Milan Uhde, Eva Pilarová, Marie Pekařová a dalších pěti, jak hrozné bylo osvobozování naší vlasti Rudou armádou, jak krutý byl režim, který následoval. Pamětníci doby minulé se musí pozastavit nad tím, jak aktivní byl Milan Uhde v poválečné době a až nyní si vzpomněl na upozornění německého důstojníka, že Rusové nebudou osvoboditelé. Eva Pilarová ve svých šesti letech zachránila matku od znásilnění zpěvem ruské hymny, kterou ji naučila ruská „vojanda.“ Marii Pekařovou pak stihl těžký osud při odsunu z Brna, aby se však do Brna mohla vrátit a do roku 1948 se celá rodina opět usadila v Brně. Dalších pět ublížených pak vypovídá, jak se zapojovali do boje proti režimu. Břetislav Loubal se zapojil do odbojové skupiny, Vladimír Stehlík chtěl zničit rušičku Svobodné Evropa a vyzýval k protikomunistickému povstání, Josef Černý se stal hrdinou, když v roce 1969 střelil druhý gól proti „Rusákům“ Jan Šabata a Vladimír Kokolia byli také pronásledováni, Jan Šabata i vězněn za roznášení letáků. Těžko lze pochopit co těmito několika panely chtěl organizátor výstavy Paměť národa sdělit mladé generaci. Nechce se mi věřit, že by byli rádi za pokračující okupaci nacistickým Německem. Ale tak tato výstava Brno osvobozené!?, která se koná pod záštitou starosty městské části Brno- střed, vyznívá.
Stěžejní každoroční akcí je pochod Pohořelice - Brno, který má připomínat divoký odsun brněnských Němců z Brna se zdůrazňováním, že šlo o pochod smrti a vraždami. Letos se konal 1.června. Kolem tohoto pochodu a jeho politického zneužívání SL a jeho příznivci v městě Brně už bylo napsáno mnoho polopravd a lží.
Letošní rok měl přece jen některá specifika. Dřívější pochody za účasti SL byly předmětem odporu ze strany pamětníků a kritiky historiků za překrucování historie. Letos se pochodu zúčastnili hosté z družebního města Stuttgart. Poprvé se v předvečer pochodu hosté poklonili památce umučených v Kounicových kolejích. Pokud by však organizátoři pochodu chtěli, abychom uvěřili čistým úmyslům, museli by se zúčastnit i ti, kteří se další den vydali na tzv. Pouť smíření. Museli by také zdůraznit, že šestileté trýznění našich lidí v Kounicových kolejích se nedá srovnávat s tím, že v Kounicových kolejích po osvobození skončili na nějakou dobu také nacisté, kolaboranti a někteří brněnští Němci. Snaha řečníků o tom, že tam skončili i lidé zcela nevinní jen pro svoje označení bílou páskou na níž bylo N, jen ukazuje na snahu smýt vinu z těch brněnských Němců, kteří většinově nacismus podporovali. Musí totiž vědět, že v Brně existovala komise německých antifašistů, která udání od občanů i žádosti o prověření bezúhonosti prověřovala. A tak pokud hlavní organizátor pan Ostrčilík chce, aby se mládež dozvěděla více o složitosti a krutosti války nechť svůj vliv na školy a mládež příště nasměruje do Kounicových kolejí a organizuje jejich účast na pietních akcích našich vlastenců. Neboť zatím je tzv. Pouť smíření organizovaná především pro mládež, která dostává jen jednostranné informace, jakoby všechny krutosti začaly až v r.1945 odsunem Němců z Brna. Velkolepé oslavy na závěr pouti v zahradě brněnského opatství, za podpory těch, kteří zamlčují podíl církve na válečných událostech, jak o tom vypovídá např. Kniha Karlheinze Deschnera: „S Bohem a fašisty aneb Vatikán ve spolku s Mussolinim, Francem, Hitlerem a Paveličem“ se jeví jako čiré pokrytectví. Takže pravý úmysl těchto akcí je jiný. Zapalování svíček omladinou u pomníku spolku Bruno v zahradě opatství, chybějící svíčky od této omladiny v Kounicových kolejích ukazuje, komu kdo fandí.
Také beseda s pamětníky v zahradě opatství, jak jinak pouze z řad odsunutých Němců byla jasně cílena. Jen vzpomínky na dětství, domov v Brně, bez toho aby se pamětníci zmínili, co se v Brně v době okupace dělo, co dělali oni, co jejich rodiny. Celé to mělo vyznít jako bezproblémové soužití mezi Brňany a brněnskými Němci. Nic není vzdálenější pravdě.
Tak letošní festival akcí Meeting Brno, konaný od 29.5. do 9.6.2019 znovu ukazuje k čemu slouží. Deklarace smíření a společné budoucnosti, kterou přijalo vedení města za primátora P. Vokřála se bohužel nestala milníkem v procesu vypořádání české společnosti s touto kapitolou dějin, jak se domnívají mnozí organizátoři. Právě jednostranným pohledem na složitou dobu války a prvních poválečných dnů jitří staré rány, které brněnští Němci svým spoluobčanům způsobili. Hodnotit válku dnešním pohledem života v míru, předkládat mládeži překroucenou pravdu o těchto událostech, snahu přenášet vinu na občany naší vlasti, kteří válku nezpůsobili, jen svůj domov a svoji zemi na rozdíl od brněnských Němců chránili, se může krátkodobě vyplácet. Ale pravda se nedá umlčet navždy. Je totiž zdokumentována. A proto se nedá popřít, že brněnští Němci většinově vítali v Brně Hitlera, že si německé ženy kupovaly vstupenky na vraždění našich občanů v Kounicových kolejích, že neprotestovali proti lepším přídělům potravin v době okupace, že udávali české občany, že naše občany považovali za nižší rasu, že volali „Chceme do říše!“ aby při odchodu do říše vyhrožovali „My se vrátíme!“ Na těch 360 tisíc našich mrtvých nelze zapomínat. Těch už se nemůžeme zeptat, jestli o usmíření stojí a generace, které se narodily po válce se nemají za co omlouvat, ani důvod se usmiřovat. Cui bono se koná Meeting Brno, když svými akcemi dokazuje jen totální ztrátu paměti?
Anna Štofanová
