Brněnský „pochod smrti“
Po snůšce lží a obvinění, která se objevila v tisku kolem poválečného odsunu brněnských Němců, se okamžitě rázně ozval i přímý svědek. Zaslal redakci Práva dopis, kde vylíčil, jak to doopravdy probíhalo. Dnes již 88letý inženýr Radovan Poděl doprovázel celý transport až k rakouským hranicím. Byl příslušníkem vytvořené Národní stráže a především mu vadí název »pochod smrti«.
Takové označení je výstižné u těch pochodu, kdy esesáci hnali za nelidských podmínek vězně z koncentračních táborů. Tam docházelo k bestiálním činům a nyní je snaha »naroubovat « onen termín na některé poválečné odsuny. V oficiálních našich údajích se píše, že transport z Brna čítal kolem 20 tisíc osob. Poděl tvrdí, že jich bylo minimálně o pět tisíc méně.
Brněnská Němka K. M. v knize Slyšme i druhou stranu napsala, že »…30. května 1945 jsme byli večer o půl deváté vyrozuměni českými orgány, že během půl hodiny musíme opustit své domovy a vzít s sebou jen to, co uneseme v ruce«. Dále líčí průběh noci strávené v klášterní zahradě na Mandlově náměstí. Ranní křik četníků a okrádání bezbranných žen a starců o peníze a klenoty. K tomu malá poznámka – knihu vydala Sidonie Dědinová, která po dlouhý čas na rozhlasových vlnách ostouzela a špinila republiku. Pan Poděl dále uvádí, že spolu s dalšími členy Národní stráže z pověření Národního zemského výboru v Brně obcházeli byty zdejších Němců tři dny předem. Všichni byli zároveň upozorněni, a to písemně, že v kanceláři na sběrném místě mohou požádat v rámci prověřování o vyškrtnutí z transportu. Týkalo se to zejména smíšených rodin.
Autor se vrací znovu k označení »pochod smrti«. Dříve se tento výraz neužíval, začalo se s tím až roku 2006, kdy zesílila celková kampaň landsmanšaftu vůči nám za pomoci českých nohsledů. Není vůbec pravdou, že Němci byli soustředěni v klášterní zahradě. Jde o bezostyšnou lež. Jediná cesta vedla přes pontonový most nad řekou Svratkou u Milosrdných bratří. Skupina, kde byl i on, vyšla od Lužánek po Václavské, kolem Modrého lva a rovnou na most. Na Mendelově náměstí se žádné shromáždění nekonalo! Autor dodává, že se na něj kvůli jeho vylíčení určitě snese kritika, bude ale od těch, kterým jeho vyjádření nebude milé. Dodávám, že kromě odsunutých určitě i z katolických kruhů – ty právě ze zahrady u starobrněnského kláštera vytvořily bezmála památné místo.
Transport Němců kráčel 15 kilometru do Rajhradu. Někteří cestou odhazovali těžké kufry, nikdo ale nebyl bit a neviděl nikoho zemřít. Vyrojily se ale pověsti, že někteří Němci byli biti gumovými obušky. On sice nemohl vidět po celém transportu, nelze však vyloučit, že tu a tam mohlo dojít k nějakému excesu. Emoce lidí byly ještě živé, v Brně přece Němci řádili zle, popravovalo se a německé paničky se na to chodily dívat jaksi »pro zábavu«. Tohle je třeba mít na paměti. Objevila se i zpráva o zastřelení jednoho staršího Němce. Náš voják reagoval zbrkle, když Němec sáhl do kapsy, obával se, že vytáhne zbraň. Chyba, ale v tak napjaté situaci? Ostatně položme si otázku – jak by reagovali esesáci při oněch pochodech smrti? Ti stříleli »preventivně« zesláblé vězně, neschopné pohybu.
V Rajhradu se nocovalo na trávě pod širým nebem. Druhého dne se pokračovalo do Pohořelic. Je naprosto lživé tvrzení, že se za den ušlo 35 kilometru. Tento nesmysl se často objevuje v různých »svědectvích« z německé strany. Po ránu začali někteří Němci klást odpor a nemínili jít dál. Stačilo ale několik varovných výstřelů do vzduchu a přestali vzdorovat.
Z Pohořelic byli Němci převezeni – nešli tedy pěšky – k hranici. Využilo se nákladních aut a rozhodl tak vlastně sovětský posádkový velitel v Brně. Ano, právě Rusové zařídili tento odvoz a dokonce až na rakouské území, když jejich pohraniční stráž nechtěla Němce vpustit.
A zajatecký tábor v Pohořelicích? Ten byl místem, kde lidé z transportu onemocněli tyfem. Naše oficiální údaje, s kterými souhlasí i pan Poděl, uvádějí, že tam a v okolí zemřelo 629 lidí, v Rakousku 1062 a cestou z Brna do Pohořelic tři osoby. Z německé strany se tvrdí, že obětí u nás bylo 4140, na rakouské straně 1066. Odborníci z naší strany považují tahle čísla za nadsazená a tendenční. Německé zdroje ale zamlčují důležitou skutečnost. Dne 3. června bylo odesláno 2.500 Němců zpět a 15. června další dva tisíce. Pravdou je, že Někteří z nich se ale neměli už kam vrátit, jejich brněnské byty úřady zabavily. Většina z nich se pak rozhodla odejít do Německa. V Pohořelicích ošetřovali nemocné z transportu naši lékaři a zdravotní sestry z nemocnice u sv. Anny v Brně. Tábor zde byl zrušen v srpnu 1945.
Po tomto svědectví ing. Poděla je třeba dodat, že velmi aktivní pomocnicí odsunutým je katolická církev. Odsunutí pochopitelně chtějí vytlouci ze všeho politický kapitál a klérus jedině pravé církve jim ochotně nahrává. Tohle se jako červená nit táhne celou naší historií od Bílé hory. Církev vždy stála po boku cizáků, kteří nás po staletí deptali. A zkoušela to i za první republiky. Kdepak je jejich desatero, které mají hlásat? Lež, podvody a cílená propaganda jsou nové nástroje, jak ovlivnit své »ovečky« i celou veřejnost. Slouží tomu mnozí faráři až po biskupy, ba ani kardinály nevyjímaje. Nenasytnost a ministrování cizím zájmům, to je jejich dnešní krédo.
Josef SEDLÁK, Haló noviny, 29.8.2016, str. 6
