Britské vydírání od projevu ve Fultonu až po torpédoborec Defender

Sergej Čerňachovskij

26. června 2021

Když uvěříme tomu, že proplutí torpédoborce Defender ruskými vodami kolem Krymu skutečně nařídil Johnson, a ne jeho admiralita, velení NATO, anebo USA, a to po schůzce v Ženevě, potom z toho může plynout vzpomínka na plán Unthinkable (Nemyslitelné), který připravil Churchill a na jeho projev ve Fultonu v roce 1946.

Plán Unthinkable měl využít dosud nepřerušené spojenectví SSSR a Západu k válce proti Sovětskému svazu při využití dosud existujících jednotek Wehrmachtu a vystoupení ve Fultonu spustilo železnou oponu a zahájilo studenou válku proti SSSR.

Pro Churchilla a Spojené království byly důležité nejen obecné příčiny protikladu dvou systémů, ale hlavně se muselo najít místo v tvořícím se světě dvou velmocí. Zvýšit svůj význam v podmínkách střetu. Vypadá to, že něco podobného probíhá nyní i v současné Británii. Johnson byl orientován na Trumpa a republikány, kteří podporovali odchod Británie z EU a na konfrontaci s kontinentální Evropou. S Bidenem se nesetkal moc úspěšně. Ten Johnsonovi zdůraznil nutnou orientaci Angličanů na usmíření s EU a možná je poučoval o dialogu s Ruskem. Pro Bidena zůstane jako vždy hlavním úkolem upevnění svého postavení jako protiváha snah soupeřících klanů Demokratické strany udělat z prezidenta formální postavu.

Tak jako tak vyznačil Biden oficiální postoj: Dnes potřebuje v mezinárodních vztazích stabilitu a předvídatelnost. Především ve vztazích Evropy. Pro britskou věrchušku to znamená vzdát se v jejich vztazích s Evropou svých pozic. Angličané potřebují atmosféru konfliktu, kde mohou vyhrát víc než předvedl Johnson Bidenovi. „Jsme významnější než si myslíš. … Můžeme ti znemožnit vyplnění tvých cílů, můžeme začít konflikt, který dnes nepotřebuješ!“

Britské úřady se mohou snažit zvýšit svoji cenu v geopolitice a rovněž dát znamení těm zemím EU, které nejsou spokojené s vedením Německa a Francie v Evropě. Mezi takové země patří jak limitrofy mladé Evropy, tak bohaté státy staré Evropy (jako Holandsko), kterým vadí posilování Německa, spojené s jeho budoucí rolí plynového uzlu i s rolí, kterou mu navrhuje Biden – amerického prokurátora v Evropě.

Zde se britská provokace torpédoborcem mísí s holandskou demarší kvůli pozvání Ruska na summit EU a s odporem proti takovému pozvání asi třetiny zemí EU.

V EU se vytvářejí tři skupiny zemí a tři tendence: Ti, kteří se hlásí k euroatlantické integraci; ti, kterým ladí suzerenita – omezená svrchovanost vůči USA a jejich zástupci Německu a ti, kteří si přejí přímé vztahy s Amerikou. Přitom jsou někteří ochotni vést dialog s Ruskem a druzí to z principu nechtějí.

Londýn potřeboval incident s Defenderem, aby mohl zjednodušit zamotané vztahy v Evropě a vyzvat k solidaritě s Británií s tím, že bude vyzvednuta do popředí evropské politiky (podobně jako při inscenovaném případu Skripalů). Tak by si Británie mohla nárokovat evropské vůdcovství a oponovat Německu.

Za Trumpa si v Londýně mysleli, že budou dohlížet na Evropu. Za Bidena tuto roli ztratili. Johnson začíná hledat svoji mnohovektorovost, snaží se vydírat Bidena svojí nepředvídatelností a zároveň si chce zahrávat s jeho oponenty v USA. Naznačuje koalici s nespokojenci s rolí Německa v Evropě a ještě posílá signály do Moskvy, naznačuje možnost schůzky Británie s Ruskem.

Takto působí vytvoření konfliktu jako svým způsobem vytvoření základu pro setkání k vyřešení konfliktu. … Ač Johnson mluví o možnosti svého setkání s Putinem, nemá na mysli dosažení konkrétních dohod, ale svérázné vydírání Bidena.

Převzati z Fondsk.ru