Boj hazlovského družstva SOS IV

AMERIKA

Družstvo zaujalo obranné postavení u františkolázeňského rybníku Amerika. Na hrázi jsme porazili několik stromů, abychom znemožnili rychlý přístup k naší pozici. Hlídky jsme drželi hlavně ve směru k státní hranici, a to při silnici od Libé a na Krapice. To byl určený úsek k ostraze. Občas jsme zaujímali palebné postavení na protějším břehu rybníka. Často jsme vysílali průzkum. Zjistili jsme, že z prosto­ru Libé, se německé jednotky a freikorps stahují k Hazlovu a k nám, směrem na Františkovy Lázně.

Když jsme na polní práce směrem ke Krapicům pustili skupinu žen, náhle z tohoto prostoru začala palba, střílející Henleinovci hrdi­nové, se kryli mezi pracujícími ženami.

Jednou, část družstva byla v palebném postavení na hrázi a část odpočívala v restauraci U jezera. Asi sedm členů SdFK se připlížilo po hrázi a pěšinou pod hrází, až do blízkosti naší hlídky. Napadli ji střelbou z pušek a granáty. Zbytek družstva ihned vyrazil proti ne­příteli a zahájil protipalbu. Fašisté prchali, dva spadli do vody. Při přepadení byl raněn jeden četnický strážmistr, který přišel jako po­sila ze Slovenska střepinou granátu do páteře a také strážmistr Suk z Hazlova, velmi odvážný voják, byl raněn střepinami do obou lýtek. Zraněné jsme odvezli nákladním autem do Chebu a odtud odjeli vla­kem do Plzně. Na hrázi jsme ukořistili torny a doklady nacistických útočníků.

Chlapci, kteří odpočívali v restauraci vyprávěli, jak německé střely pronikaly hrázděným zdivem hospody a nadělaly tam pěknou spoušť. Zůstalo nás deset. Z toho bylo šest vojáků záložníků z Loun­ska. Byli jsme hladoví, celý čas jme jedli jen ovoce a zelí. Hospodský nám nechtěl dát nic k jídlu. Vymlouval se, že nic nemá. Zbraní jsme jej musili přinutit, aby nám usmažil alespoň vajíčka. Střelivo také rychle ubývalo. Nikdo se o nás nestaral, armáda nás neměla ve stavu a ostatní orgány už evakuovaly. Velitel roty, poručík Holý, po naší žádosti o posilu, nás odmítl a nařídil vydržet na místě. V Chebu byl velitelem SOS major Blecha, na naši žádost o povolení ústupu, nám vyhrožoval polním soudem. Nebral ohled na to, že jsme obklíčeni ze všech stran. Vždyť v noci se střílelo nejen směrem k hranici, ale i ko­lem nás v lázeňském parku.

Chlapci byli tak unaveni, že usínali sedíce v dřepu. Naše nervy byly napjaté k prasknutí. Do toho 30. září byl přerušen telefon. Pak přijel přes park na motorce jako spojka člen Finanční stráže Jiřík a hlásil, že cestou přes park byl napaden střelbou a byla mu prostřele­na benzinová nádrž. Dozvěděli jsme se, že poručík Holý se svou ro­tou již ustoupil z Františkových Lázní a nám poslal rozkaz, že i my máme ustoupit.

Pak odejel za rotou, nám nezbývalo, než se sami dostat z obklíčení. Bezohledně nás nechali osudu.

Musili jsme se v pozici udržet do večera. Střelba se k nám stále více blížila. Pokusy dovolat se telefonem a zavolat posilu, byly mar­né. Naštěstí jsme měli naše nákladní auto a výborného řidiče z řad Finanční stráže. Nezbylo, než vzít na sebe riziko a probít se tam, kde by to henleinovci nejméně očekávali, projet autem přes lázeňský park a Františkovy Lázně do Tršnice.

AUTEM A PĚSKY

Večer, nešťastného dne mnichovského diktátu, kolem 20. hodiny, jsme nastoupili na auto. Kulomet jsem postavil na střechu kabiny, pevně jsem sevřel jeho pažbu. Statečný voják vojín v záloze, Antonín Brejcha, pošťák z Aše, stál vedle mne s puškou v ruce. Vojáci, kteří seděli a klečeli na podlaze vozu, byli povinni palbou a házením gra­nátů, krýt boky a záda.

Řidič vyjel. Ze silnice zahnul doleva na promenádní cestu k Fran­tiškovým Lázním a jel po ní na plný plyn. Z parku práskaly výstřely, my odpovídali, když pes, který s námi sloužil a byl také na autě, uvi­děl v křoví chlapa střílejícího po nás z pušky, skočil v jízdě dolů a vrhl se na něj. Více jsme to věrné zvíře neuviděli. Ve městě po nás fašisté také stříleli - i jim jsme odpovídali. Dokonce jsme granátem zasáhli Františkův pramen.

Přijeli jsme k mostu pod železniční trať. Na mostě byli dva ozbro­jení ordneři. Na nic jsem nečekal, vypálil jsem dávku z kulometu. Je­den sebou praštil nahoře, druhý spadl, nebo snad skočil dolů. O jejich osud jsme se nestarali.

Když jsme jeli k Tršnici, hořelo na cestě auto. Konečně jsme dorazili na nádraží, kde jsme se připojili k ostatním ustupujícím jednot­kám. Odtud jsme pochodovali pěšky, přes Mariánské Lázně až do Kralovic. Po našem vojsku nebylo ani památky, jen na silnicích zů­stávali záseky. Ze zadu nás tlačily německé tankové jednotky. Jejich velitelé nám určovali, kam až máme dojít.

V Kralovicích nás ubytovali v kasárnách. Byli jsme utrmácení, hladoví, nervově vyčerpaní, nohy zkrvavené, špinaví, otrhaní, zarostlí a především nevyspalí, ke všemu jsme se tam dozvěděli, jak naše vláda prodala naše pohraničí fašistům. Tehdy jsme poprvé začali na­hlas reptat. Nadávali jsme vládě i armádě, že se nebránili. Nato při­šel jakýsi plukovník, nařídil nástup a musili jsme cvičit s puškou ja­ko nováčci. Zametl s námi pěkně.

Ani v té zlé době někteří důstojníci nepochopili. Kde byli, když my jsme o několika lidech bránili naše hranice?

Nakonec nás převeleli do Českých Budějovic. Morálka byla špat­ná. Jednou jsme se porvali s nažehlenými důstojníky armády, kterým se nelíbilo naše chování, potrhané a opotřebované stejnokroje. Našel se však dobrý velitel, který se o nás postaral. Dostali jsme nové uni­formy a šli jsme chránit naši jižní hranici, kde ještě pokračovaly boje s tamními henleinovci.

Přestal jsem vidět. Musel jsem do nemocnice. Následkem nevyspání a nervového napětí jsem onemocněl těžkým zánětem spojivek.

Tak skončila má bojová cesta v osmatřicátém, celý život na ní budu hrdý, nezradili jsme!