Bitva u Stalingradu IV
Bitva u Stalingradu IV
Vítězné dovršení stalingradské bitvy
Závěrečnou etapou boje u Stalingradu, jež trvala od 10. ledna do 2. února 1943, byla operace Kruh, jejímž cílem byla definitivní likvidace obklíčené 6. německé armády. Operace byla svěřena Donskému frontu pod velením generála Rokossovského. V době zahájení operace měl Donský front 39 střeleckých divizí, 7 leteckých divizí, 45 dělostřeleckých a minometných pluků, 10 raketometných pluků, 5 tankových brigád, 14 tankových pluků a 17 protiletadlových dělostřeleckých pluků. Tyto svazky a útvary měly však nízké stavy. Sovětskému velení se nepodařilo dosáhnout početní převahy nad nepřítelem. Převahu však měl Donský front v dělostřelectvu ( 1,7:1) a v letectvu (3:1).
Ve snaze vyhnout se zbytečnému krveprolití předložilo sovětské velení 8. ledna velení obklíčených vojsk návrh na zastavení nesmyslného odporu a kapitulaci. Hitler a velení wehrmachtu tento humánní návrh odmítlo a předurčili tak obklíčené vojáky k téměř jisté smrti. 10. ledna 1943 přešla vojska Donského frontu po dělostřelecké a letecké přípravě k útoku. Dělostřelectvo podporovalo útok pěchoty a tanků soustřeďováním palby na nejdůležitější objekty německé obrany. Na mnoha úsecích byla německá obrana prolomena a první den postoupila vojska o 6 - 8 km. 17. ledna stanula vojska Donského frontu na čáře Bolšaja Rossočka - Gončarov - Voropanovo.
Délka obkličovací fronty se zmenšila z 1 400 km na 600 km. Zvláště citlivá pro 6. armádu byla ztráta letiště, z něhož byla v podstatě zásobována obklíčená vojska. Velitel 6. armády hlásil 24. ledna vrchnímu velitelství branné moci: „Další odpor nemá smysl. Zhroucení obrany již nelze odvrátit. V zájmu zachování životů zbývajících vojáků žádáme snažně o povolení okamžité kapitulace.“ I tato žádost byla odmítnuta. 26. ledna došlo v prostoru Rudý říjen a na Mamajevově mohyle k historickému setkání 21. a 62. armády. Německá vojska byla rozdělena na jižní skupinu (ve střední části města; zbytky devíti divizí) a severní skupinu v prostoru závodu Barikády a traktorového závodu (zbytky dvanácti divizí). Od 27. do 31. ledna pokračovaly boje k likvidaci nepřítele. Velení 6. armády neustále snižovalo normy spotřeby. Paulus později dosvědčil, že v posledních dnech před kapitulací dostávali všichni generálové 150 a vojáci 50 gramů chleba denně.
31. ledna dostal generál Paulus telegram, který mu sděloval, že ho Hitler povýšil na polního maršála. „Znamená to zřejmě příkaz k sebevraždě^ řekl Paulus, „ale tu radost mu neudělám.“ (A. Axell, Válka a Stalin, s. 105.) 31. ledna zastavila odpor jižní skupina v čele s maršálem Paulusem. Severní uskupení hitlerovců se stále ještě zoufale bránilo. Když byl zajatý Paulus požádán, aby vojskům nařídil zastavit odpor, odmítl to, že válečný zajatec na to právo nemá. Velení Donského frontu vydalo vojskům rozkaz, aby zlomila nepřátelský odpor silou zbraní. 1. února od 8 hodin se na postavení německých vojsk valila lavina ohně a železa. Jakmile palebný orkán utichl, začaly úžlabinami a křovisky pronikat k postavení sovětských vojsk řady německých vojáků a důstojníků se zdviženýma rukama. Zbytky nepřátelských vojsk se vzdávaly do zajetí. Příštího dne zazněly poslední výstřely historické bitvy na Volze.V průběhu obrovské bitvy, jež trvala dvě stě dní a nocí, ztratil fašistický blok čtvrtinu sil, které působily na sovětsko-německé frontě. Rozdrceny byly 6. polní a 4. tanková armáda, rumunská 3. a 4. armáda a italská 8. armáda. Celkové ztráty nepřítele na mrtvých, raněných a zajatých či nezvěstných dosáhly přes půl druhého milionu vojáků. Německé ztráty zahrnovaly přes 3 000 tanků, téměř 4 400 letounů a přes 12 000 děl.
Podobně vysoké ztráty byly i na sovětské straně. Rudá armáda ztratila 1,1 milionu mužů. Rozsah materiální ztráty u Stalingradu si lze jen stěží představit. Západní vědecký pracovník Dr. Philip Morrison odhadl, že by se rozsah škod ve Stalingradu a v okolních městech i osadách mohl přirovnat k účinku více než jednoho sta atomových pum, jaké srovnaly se zemí Hirošimu.
Vítězství Rudé armády u Stalingradu vysoko pozvedlo politickou i vojenskou prestiž země socialismu a bylo jedním z rozhodujících faktorů, které posílily protihitlerovskou koalici a sjednotily všechny svobodymilovné národy.
Výňatek z knihy Velká vlastenecká válka sovětského lidu, autorem díla PhDr.Václav Šůstek, CSc.
